VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Michael Tarant nejen o Jakubu Janu Rybovi
Režiséra MICHAELA TARANTA pardubické divadlo velmi dobře zná. V posledních letech se do svého kdysi domovského divadla pravidelně vrací, aby spolu s naším souborem vytvářel velkoformátové a vždy velmi výrazné inscenace. Mnoho z nich bylo silně propojeno s hudební složkou nebo o hudbě do velké míry bylo – ať již máme na mysli Shafferova Amadea nebo Uhdeho a Štědroňův muzikál Balada pro banditu. Nyní režisér Tarant přichází s inscenací Hej, Mistře!, která je variací na život a dílo českého hudebního skladatele Jakuba Jana Ryby. Premiéra se uskuteční v Městském divadle 17. října, tedy jen několik dní před výročím 250 let od Rybova narození, které připadá na 26. října 2015. Můžete tak společně s námi oslavit významnou osobnost české kultury.
Michaele, kdy ses poprvé setkal s osobností Jakuba Jana Ryby a kdy tě oslovila natolik, že ses o ní rozhodnul režírovat inscenaci?
Než jsem začal studovat na Pražské konzervatoři, zpíval jsem ve Svatojakubském sboru pana dirigenta Hercla, kde jsme mimo jiné každé Vánoce zpívali Rybovu pastorální mši vánoční. To byla moje první setkání s Rybou, s tím radostným Jakubem Janem Rybou. Když už jsem byl režisérem v kolínském divadle, byla tehdy velmi uváděná Boučkova hra Noc pastýřů. Měl jsem ji režírovat. Ale dosazený ředitel Ján Vyroubal mi do přípravy zasahoval natolik, až jsem se této režie vzdal. Od té doby uplynulo mnoho vody. Ale to vůbec nevadí, protože rožmitálský kantor je nesmírně zajímavá a silná osobnost. Oslovil mě především rozpor mezi radostnou vánoční mší a Rybovým mnohdy bolestným a strastiplným osudem, i když také krásným. Pak jsme se již začali domlouvat na titulu spolu, a to už si přesně nepamatuji, odkud mezi námi vzešla myšlenka začít se společně věnovat zajímavému osudu Jakuba Jana Ryby.
Proč ses nyní nerozhodl pro inscenování zmíněné Boučkovy hry Noc pastýřů, ale chtěl jsi jít jinou, novou cestou?
Myslím si, že Boučkova hra měla ve své době svoji platnost a má ji i dnes. Každý dramatik se vydává svou cestou, Bouček si vybral základní konflikt mezi Rybou a farářem Zacharem. Klérus z tohoto konfliktu vychází dost jednorozměrně – řekl bych při vší úctě, že přece jen se doba vzniku a tehdejší omezení na hře podepsala. Ale divadelní vývoj a má osobní cesta už inklinují ke složitějším tvarům. Rád bych, aby naše inscenace byla prosta jakékoli tendence. Proto jsme se s vedením divadla dohodli, že půjdeme cestou vlastní dramatizace, která vznikne přímo pro soubor pardubického divadla.
Slavnou inscenaci Noci pastýřů v Národním divadle jsi tenkrát viděl?
Jistě. Režíroval ji můj profesor režie a herectví Václav Hudeček. Byla to právem vysoce ceněná inscenace. Patřila jednoznačně k tomu lepšímu, co se tenkrát v divadlech hrálo.
Nyní tedy přistupuješ k Rybovi vlastní cestou, v jiném čase. Jak konkrétně ta cesta vypadá? Kde je hlavní rozdíl, posun? Ve výrazném zapojení pěvecké a hudební složky?
Ano. Ale popravdě, nemám potřebu se nějak vůči Boučkově hře vymezovat. Je to kvalitní činoherní text. Mne zajímá velké téma odvahy českého člověka a jeho schopnosti jít svou vlastní cestou. Přestože okolí s tou cestou nesouhlasí nebo ji úplně nechápe. Důležité je činit mravní výzvy. Vážím si lidí, kteří to dokáží, a to aniž by jim z toho kynul nějaký konkrétní prospěch. Společnost stále potřebuje vizionáře, kteří vidí dál a jsou schopni také přinést určitou oběť, nést riziko nepochopení i dočasné ztráty popularity. Myslím si, že populismus a poplatnost danému dobovému úzu je obecně problém, a také velká bolest i české politiky. Tedy absence osobností, to je základní věc. A Ryba osobnost dozajista byl. Jako Janáček, Mozart, Verdi a další byl Ryba především múzický člověk. Byl to nejen hudební skladatel, ale také básník, spisovatel, vynikající učitel, hudební teoretik, velmi zajímavý ve své době. Naši inscenaci bude hudba prostupovat integrálně. Hudba je stav Rybovy duše. Je to nedílná součást jeho života, vždyť byl Ryba regenschori a nesmírně plodný skladatel. Takže hudba je další postava hry a krajina naší dramatizace, řekl bych.
Vnímám naši hru výrazně jako ostrý střet výjimečné tvůrčí osobnosti a většinové společnosti, tedy základní konflikt typu individualita versus společnost. V čem byl Ryba v Rožmitále tolik výjimečný, čím se obecně vymykal?
Myslím si, že život je konečný, ale často si tuto konečnost neuvědomujeme a žijeme vabank.
Život nám pak utíká mezi prsty. Je důležité si stanovit nějakou cestu. Je těžké si stanovit cíl, protože ten cíl prakticky nikdy nemůžeme splnit, zvláště pokud si klademe vysoké cíle, a navíc do konce cesty není možné dojít, protože život sám je cesta, je to pouť. Ale když je člověk ochotný si svoji životní cestu zvolit a je ochotný po ní jít, pak si vytvoří prostor pro sebeuvědomění a pro vlastní emancipaci. Rožmitál Rybovy doby je samozřejmě především divadelní obraz. Vůbec tam nežili pouze špatní lidé, ale většina těch lidí kvůli tehdejším poměrům, nedostatku vzdělání a hmotných prostředků žila život, jak přicházel, co přinášel, snažili se v daných poměrech nějak etablovat, přežít, možná i uboze, ale pokud možno bez konfliktu s vládnoucí mocí. Zatímco Ryba je typický představitel obrození, představitel emancipace. Je opravdovou osobností, člověkem, který si vytyčil cestu, po které tvrdohlavě i konfliktně šel. Na jedné straně měl plodný a bohatý život, na straně druhé se dostával s okolním prostředím velmi často do konfliktu. Myslím, že ho to vyčerpávalo a vedlo to i k jeho onemocnění, k jeho postupné ztrátě životní energie a elánu, až k jeho konci, kdy asi našel klid.
Zmínil jsi Rybovo onemocnění, tedy pravděpodobně endogenní depresi. Setkal ses s touto nemocí v běžném životě? A jak se k takové postavě dá přistupovat režijně a herecky v divadle?
To je hodně těžká otázka… Při přípravě jsme se spojili s doktorem Janem Cimickým, známým psychiatrem a mým přítelem. Požádal jsem ho též o článek do programu, který v této věci bude leccos vysvětlovat. V životě jsem se s tímto typem onemocnění několikrát setkal. Mimochodem u Ryby si tuto diagnózu spíše domýšlíme. Jan Cimický například vychází z úvah profesora Vondráčka, který se v tomto smyslu zabýval osobnostmi českého obrození. Můžeme se spíše domnívat, jakými nemocemi trpěl. Ano, pravděpodobně to byly deprese, psychosomatická onemocnění, trpěl bolestmi a nespavostí. V té době byla taková onemocnění obtížně rozpoznatelná. Bylo jistě obtížné se tenkrát v Rybově osobnosti vyznat. Také člověk sám asi obtížněji svoje depresivní stavy analyzoval a hledal lék. Tedy to byl stav, který přicházel, ale byla vždy velká šance, že opět odejde. Ale zřejmě se recidivy cyklických záchvatů, momentů regrese a propadů psychických, psychofyzických i fyzických stupňovaly. I když se vracel stav normality i nadměrné energičnosti a nadměrného životního elánu, kterým ovšem Ryba své okolí i děsil, přívalovou urputností a explozivností.
A teď stojíme spolu s herci před úkolem tyto stavy citlivě ztvárňovat a hledat podobu člověka v těchto situacích, také s celým obsazením hledat momenty, kdy ona disproporčnost osobnosti působí pustošivě na vztahy s okolím.
Chceš představit osobnost Jakuba Jana Ryby v její komplexnosti? Ryba byl především hudebním skladatelem a učitelem – čím z toho je pro tebe víc?
Řekl bych před závorku, že podobně jako jsme dělali Amadea nebo jsem inscenoval hru o Verdim a Boitovi, která se jmenuje Viva Verdi, neděláme životopisnou hru. Je důležité říct, že je to hra na motivy života této výjimečné osobnosti. V Rybově příběhu je výrazný jeho povahový rys. On byl ještě schopen přinést oběť. Žil v hierarchickém světě. A v té době přelomu 18. a 19. století u nás začínají klíčit první výhonky národního obrození. Do jeho životního osudu zasahovaly paprsky osvícenství a zároveň metternichovské regrese po Napoleonově pádu. Ryba byl synem své doby. Přestože toužil studovat v zahraničí a udělat velkou zahraniční kariéru jako řada našich skladatelů a hudebníků, a bezpochyby na to měl, místo toho se obětoval rodině a přání svého otce, aby se stal jako on učitelem. Tím jistým způsobem umenšil svůj životní příběh, ale byl to muž volby, opravdu se rozhodnul být vynikajícím kantorem. To se mu podařilo, zároveň zůstal osobitým hudebníkem a regenschorim, to se mu také podařilo. Jakubem Janem Rybou vrcholí česká kantorská hudba.
Ale touto obětí a rozhodnutím žít v Rožmitálu si svým způsobem svoji cestu ztížil. Toto prostředí bylo v té době totiž nesouměřitelné s jeho výjimečnou osobností. To se zákonitě stalo permanentním zdrojem konfliktů, jak vnitřních, tak i těch vnějších. Kdyby žil v Praze nebo jiném velkém městě s bohatým kulturním životem, mohl být lépe pochopen a více přijímán.
Mohla se tedy jeho tvorba vyvíjet jinak?
Určitě. Ve své tvorbě se totiž musel v dobrém slova smyslu umenšovat hudebníkům a zpěvákům, které měl k dispozici, možnostem, které dával rožmitálský hudební život. Jakým skladatelem mohl být, naznačují jeho kompozice pro Plzeň, Stabat Mater a jeho velké mše. V nich je vidět, kam až se mohl rozmáchnout, jsou v nich patrné až beethovenské polohy…
Rybovo dílo je mnohem širší a objemnější než jen Česká mše vánoční. Všechno z jeho hudby jistě ještě nebylo objeveno. Jak Rybova hudba, tak jeho život stále ještě skýtá mnohá tajemství. Jejich odhalování je vlastně i součástí naší práce. Toto odkrývání tě baví?
Ano. A pravdou je, že ještě nebylo objeveno všechno z jeho díla, mnohé je také asi ztraceno. Pochopitelně, že v naší inscenaci vánoční mše zazní, ale nejenom ta, protože se pokoušíme objevit Rybu jako skladatele, tedy určitě zazní i méně známá Rybova hudba.
O které složky nebo inscenační možnosti se jako režisér opíráš nejvíc?
V této fázi zkoušek to těžko můžu úplně přesně říci… Určitě verbální, textová stránka je důležité východisko, ale struktura představení je velmi múzická, tedy složky jsou rovnocenné, v tomto typu představení se prolíná mluvené slovo, herecký projev s hudbou, s výtvarným obrazem. Rád tento typ divadla nazývám „divadelním filmem“.
Zmiňoval jsi, že jsi režíroval Amadea, Viva Verdi… Co tě láká na propojení činoherního a hudebního divadla a na hrách inspirovaných životy hudebních skladatelů? Kde se bere tvůj zájem právě o tuto oblast?
Celoživotně se u mě hudba s dramatickou literaturou prolíná. Navíc jsem měl to velké štěstí, že jsem mohl dělat i další žánry, točit filmy, inscenovat opery, balety, tedy moje cesta do krajů hudby byla velmi intenzivní. Člověk musí dělat to, co má rád, a o lidech, které má rád, spolupracovat s dramatiky a skladateli, které má rád a kterých si váží. A druhá věc je ta, že současná česká realita je trochu zbavená vůdčích osobností, zakladatelských osobností, které jsou schopny a ochotny na sebe vzít velký díl zodpovědnosti. V proudu nicneříkajících šedivých slov dnešní společnosti je hudba další dimenze, další skutečnost, která je skutečnější než všechny ty lži a fráze, které denně slyšíme z médií a čteme v novinách. To je zkalené řečiště. A rybář, který bude lovit jen v těchto vodách, těžko uloví něco původního, opravdového, pravdivého. Zatímco hudba je nezcizitelná disciplína. Když je hudba dobrá a čistá, je to obrozující proud. Hudba není závislá na slově, které se dá různě ohnout, jinak vyložit, ale je to další svébytná dimenze. A nemám tím na mysli jen klasickou hudbu, může to být irská hudba, alternativní hudba v hudebním klubu v New Yorku, hudební balada ukrajinské zpěvačky. A právě divadlo, galerie, koncertní sál, to jsou prostory, kterými má proudit to, co je čiré, co je opravdové, co je čisté. A o to se pokouším. Je pro mě čím dál tím víc důležité dělat věci, kterým věřím a které mají smysl i pro ty druhé… Velice rozumím kolegům, kteří se pouští do politického divadla, satiry, je to důležitá hygiena, ale není to má cesta.
Michaele, kdy ses poprvé setkal s osobností Jakuba Jana Ryby a kdy tě oslovila natolik, že ses o ní rozhodnul režírovat inscenaci?
Než jsem začal studovat na Pražské konzervatoři, zpíval jsem ve Svatojakubském sboru pana dirigenta Hercla, kde jsme mimo jiné každé Vánoce zpívali Rybovu pastorální mši vánoční. To byla moje první setkání s Rybou, s tím radostným Jakubem Janem Rybou. Když už jsem byl režisérem v kolínském divadle, byla tehdy velmi uváděná Boučkova hra Noc pastýřů. Měl jsem ji režírovat. Ale dosazený ředitel Ján Vyroubal mi do přípravy zasahoval natolik, až jsem se této režie vzdal. Od té doby uplynulo mnoho vody. Ale to vůbec nevadí, protože rožmitálský kantor je nesmírně zajímavá a silná osobnost. Oslovil mě především rozpor mezi radostnou vánoční mší a Rybovým mnohdy bolestným a strastiplným osudem, i když také krásným. Pak jsme se již začali domlouvat na titulu spolu, a to už si přesně nepamatuji, odkud mezi námi vzešla myšlenka začít se společně věnovat zajímavému osudu Jakuba Jana Ryby.
Proč ses nyní nerozhodl pro inscenování zmíněné Boučkovy hry Noc pastýřů, ale chtěl jsi jít jinou, novou cestou?
Myslím si, že Boučkova hra měla ve své době svoji platnost a má ji i dnes. Každý dramatik se vydává svou cestou, Bouček si vybral základní konflikt mezi Rybou a farářem Zacharem. Klérus z tohoto konfliktu vychází dost jednorozměrně – řekl bych při vší úctě, že přece jen se doba vzniku a tehdejší omezení na hře podepsala. Ale divadelní vývoj a má osobní cesta už inklinují ke složitějším tvarům. Rád bych, aby naše inscenace byla prosta jakékoli tendence. Proto jsme se s vedením divadla dohodli, že půjdeme cestou vlastní dramatizace, která vznikne přímo pro soubor pardubického divadla.
Slavnou inscenaci Noci pastýřů v Národním divadle jsi tenkrát viděl?
Jistě. Režíroval ji můj profesor režie a herectví Václav Hudeček. Byla to právem vysoce ceněná inscenace. Patřila jednoznačně k tomu lepšímu, co se tenkrát v divadlech hrálo.
Nyní tedy přistupuješ k Rybovi vlastní cestou, v jiném čase. Jak konkrétně ta cesta vypadá? Kde je hlavní rozdíl, posun? Ve výrazném zapojení pěvecké a hudební složky?
Ano. Ale popravdě, nemám potřebu se nějak vůči Boučkově hře vymezovat. Je to kvalitní činoherní text. Mne zajímá velké téma odvahy českého člověka a jeho schopnosti jít svou vlastní cestou. Přestože okolí s tou cestou nesouhlasí nebo ji úplně nechápe. Důležité je činit mravní výzvy. Vážím si lidí, kteří to dokáží, a to aniž by jim z toho kynul nějaký konkrétní prospěch. Společnost stále potřebuje vizionáře, kteří vidí dál a jsou schopni také přinést určitou oběť, nést riziko nepochopení i dočasné ztráty popularity. Myslím si, že populismus a poplatnost danému dobovému úzu je obecně problém, a také velká bolest i české politiky. Tedy absence osobností, to je základní věc. A Ryba osobnost dozajista byl. Jako Janáček, Mozart, Verdi a další byl Ryba především múzický člověk. Byl to nejen hudební skladatel, ale také básník, spisovatel, vynikající učitel, hudební teoretik, velmi zajímavý ve své době. Naši inscenaci bude hudba prostupovat integrálně. Hudba je stav Rybovy duše. Je to nedílná součást jeho života, vždyť byl Ryba regenschori a nesmírně plodný skladatel. Takže hudba je další postava hry a krajina naší dramatizace, řekl bych.
Vnímám naši hru výrazně jako ostrý střet výjimečné tvůrčí osobnosti a většinové společnosti, tedy základní konflikt typu individualita versus společnost. V čem byl Ryba v Rožmitále tolik výjimečný, čím se obecně vymykal?
Myslím si, že život je konečný, ale často si tuto konečnost neuvědomujeme a žijeme vabank.
Život nám pak utíká mezi prsty. Je důležité si stanovit nějakou cestu. Je těžké si stanovit cíl, protože ten cíl prakticky nikdy nemůžeme splnit, zvláště pokud si klademe vysoké cíle, a navíc do konce cesty není možné dojít, protože život sám je cesta, je to pouť. Ale když je člověk ochotný si svoji životní cestu zvolit a je ochotný po ní jít, pak si vytvoří prostor pro sebeuvědomění a pro vlastní emancipaci. Rožmitál Rybovy doby je samozřejmě především divadelní obraz. Vůbec tam nežili pouze špatní lidé, ale většina těch lidí kvůli tehdejším poměrům, nedostatku vzdělání a hmotných prostředků žila život, jak přicházel, co přinášel, snažili se v daných poměrech nějak etablovat, přežít, možná i uboze, ale pokud možno bez konfliktu s vládnoucí mocí. Zatímco Ryba je typický představitel obrození, představitel emancipace. Je opravdovou osobností, člověkem, který si vytyčil cestu, po které tvrdohlavě i konfliktně šel. Na jedné straně měl plodný a bohatý život, na straně druhé se dostával s okolním prostředím velmi často do konfliktu. Myslím, že ho to vyčerpávalo a vedlo to i k jeho onemocnění, k jeho postupné ztrátě životní energie a elánu, až k jeho konci, kdy asi našel klid.
Zmínil jsi Rybovo onemocnění, tedy pravděpodobně endogenní depresi. Setkal ses s touto nemocí v běžném životě? A jak se k takové postavě dá přistupovat režijně a herecky v divadle?
To je hodně těžká otázka… Při přípravě jsme se spojili s doktorem Janem Cimickým, známým psychiatrem a mým přítelem. Požádal jsem ho též o článek do programu, který v této věci bude leccos vysvětlovat. V životě jsem se s tímto typem onemocnění několikrát setkal. Mimochodem u Ryby si tuto diagnózu spíše domýšlíme. Jan Cimický například vychází z úvah profesora Vondráčka, který se v tomto smyslu zabýval osobnostmi českého obrození. Můžeme se spíše domnívat, jakými nemocemi trpěl. Ano, pravděpodobně to byly deprese, psychosomatická onemocnění, trpěl bolestmi a nespavostí. V té době byla taková onemocnění obtížně rozpoznatelná. Bylo jistě obtížné se tenkrát v Rybově osobnosti vyznat. Také člověk sám asi obtížněji svoje depresivní stavy analyzoval a hledal lék. Tedy to byl stav, který přicházel, ale byla vždy velká šance, že opět odejde. Ale zřejmě se recidivy cyklických záchvatů, momentů regrese a propadů psychických, psychofyzických i fyzických stupňovaly. I když se vracel stav normality i nadměrné energičnosti a nadměrného životního elánu, kterým ovšem Ryba své okolí i děsil, přívalovou urputností a explozivností.
A teď stojíme spolu s herci před úkolem tyto stavy citlivě ztvárňovat a hledat podobu člověka v těchto situacích, také s celým obsazením hledat momenty, kdy ona disproporčnost osobnosti působí pustošivě na vztahy s okolím.
Chceš představit osobnost Jakuba Jana Ryby v její komplexnosti? Ryba byl především hudebním skladatelem a učitelem – čím z toho je pro tebe víc?
Řekl bych před závorku, že podobně jako jsme dělali Amadea nebo jsem inscenoval hru o Verdim a Boitovi, která se jmenuje Viva Verdi, neděláme životopisnou hru. Je důležité říct, že je to hra na motivy života této výjimečné osobnosti. V Rybově příběhu je výrazný jeho povahový rys. On byl ještě schopen přinést oběť. Žil v hierarchickém světě. A v té době přelomu 18. a 19. století u nás začínají klíčit první výhonky národního obrození. Do jeho životního osudu zasahovaly paprsky osvícenství a zároveň metternichovské regrese po Napoleonově pádu. Ryba byl synem své doby. Přestože toužil studovat v zahraničí a udělat velkou zahraniční kariéru jako řada našich skladatelů a hudebníků, a bezpochyby na to měl, místo toho se obětoval rodině a přání svého otce, aby se stal jako on učitelem. Tím jistým způsobem umenšil svůj životní příběh, ale byl to muž volby, opravdu se rozhodnul být vynikajícím kantorem. To se mu podařilo, zároveň zůstal osobitým hudebníkem a regenschorim, to se mu také podařilo. Jakubem Janem Rybou vrcholí česká kantorská hudba.
Ale touto obětí a rozhodnutím žít v Rožmitálu si svým způsobem svoji cestu ztížil. Toto prostředí bylo v té době totiž nesouměřitelné s jeho výjimečnou osobností. To se zákonitě stalo permanentním zdrojem konfliktů, jak vnitřních, tak i těch vnějších. Kdyby žil v Praze nebo jiném velkém městě s bohatým kulturním životem, mohl být lépe pochopen a více přijímán.
Mohla se tedy jeho tvorba vyvíjet jinak?
Určitě. Ve své tvorbě se totiž musel v dobrém slova smyslu umenšovat hudebníkům a zpěvákům, které měl k dispozici, možnostem, které dával rožmitálský hudební život. Jakým skladatelem mohl být, naznačují jeho kompozice pro Plzeň, Stabat Mater a jeho velké mše. V nich je vidět, kam až se mohl rozmáchnout, jsou v nich patrné až beethovenské polohy…
Rybovo dílo je mnohem širší a objemnější než jen Česká mše vánoční. Všechno z jeho hudby jistě ještě nebylo objeveno. Jak Rybova hudba, tak jeho život stále ještě skýtá mnohá tajemství. Jejich odhalování je vlastně i součástí naší práce. Toto odkrývání tě baví?
Ano. A pravdou je, že ještě nebylo objeveno všechno z jeho díla, mnohé je také asi ztraceno. Pochopitelně, že v naší inscenaci vánoční mše zazní, ale nejenom ta, protože se pokoušíme objevit Rybu jako skladatele, tedy určitě zazní i méně známá Rybova hudba.
O které složky nebo inscenační možnosti se jako režisér opíráš nejvíc?
V této fázi zkoušek to těžko můžu úplně přesně říci… Určitě verbální, textová stránka je důležité východisko, ale struktura představení je velmi múzická, tedy složky jsou rovnocenné, v tomto typu představení se prolíná mluvené slovo, herecký projev s hudbou, s výtvarným obrazem. Rád tento typ divadla nazývám „divadelním filmem“.
Zmiňoval jsi, že jsi režíroval Amadea, Viva Verdi… Co tě láká na propojení činoherního a hudebního divadla a na hrách inspirovaných životy hudebních skladatelů? Kde se bere tvůj zájem právě o tuto oblast?
Celoživotně se u mě hudba s dramatickou literaturou prolíná. Navíc jsem měl to velké štěstí, že jsem mohl dělat i další žánry, točit filmy, inscenovat opery, balety, tedy moje cesta do krajů hudby byla velmi intenzivní. Člověk musí dělat to, co má rád, a o lidech, které má rád, spolupracovat s dramatiky a skladateli, které má rád a kterých si váží. A druhá věc je ta, že současná česká realita je trochu zbavená vůdčích osobností, zakladatelských osobností, které jsou schopny a ochotny na sebe vzít velký díl zodpovědnosti. V proudu nicneříkajících šedivých slov dnešní společnosti je hudba další dimenze, další skutečnost, která je skutečnější než všechny ty lži a fráze, které denně slyšíme z médií a čteme v novinách. To je zkalené řečiště. A rybář, který bude lovit jen v těchto vodách, těžko uloví něco původního, opravdového, pravdivého. Zatímco hudba je nezcizitelná disciplína. Když je hudba dobrá a čistá, je to obrozující proud. Hudba není závislá na slově, které se dá různě ohnout, jinak vyložit, ale je to další svébytná dimenze. A nemám tím na mysli jen klasickou hudbu, může to být irská hudba, alternativní hudba v hudebním klubu v New Yorku, hudební balada ukrajinské zpěvačky. A právě divadlo, galerie, koncertní sál, to jsou prostory, kterými má proudit to, co je čiré, co je opravdové, co je čisté. A o to se pokouším. Je pro mě čím dál tím víc důležité dělat věci, kterým věřím a které mají smysl i pro ty druhé… Velice rozumím kolegům, kteří se pouští do politického divadla, satiry, je to důležitá hygiena, ale není to má cesta.
Zdeněk Janál
