VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Od konce září intenzivně zkoušíme Žítkovské bohyně s režisérkou a spoluautorkou adaptace románu KATEŘINOU DUŠKOVOU. Protože se večer nehraje, máme divadlo pro sebe po celý den, na jevišti se zkouší dopoledne i odpoledne až do večera. Na baletním sále aranžuje asistentka režie Martina Mejzlíková situace s dětskými „herci“, na zkušebně sedí Radek Škeřík u klavíru a s herci korepetuje písně. Divadlem zní hudba Darka Krále, Petra Parvoničová zkouší choreografie, a to vše neúnavně řídí sama režisérka. Mezi zkouškami jsme si však našly pár chvil na tento rozhovor…


Vzpomínáš si na své pocity, když jsi poprvé četla Žítkovské bohyně?
Bylo mi úzko ze systému, který ničí výjimečné jedince. Bylo mi úzko z toho, jak se společnost lidí, vybočujících z průměru, bojí a jakou má tendenci vytlačovat je ze svého středu. Současně s tím se ale přede mnou rozprostírala Kateřinou Tučkovou úchvatně popsaná krajina Moravských Kopanic, kde jsem nikdy nebyla a kterou jsem si představovala v barvité nádheře. Několik dní jsem Žítkovské bohyně nemohla pustit z hlavy.

V čem je síla předlohy Kateřiny Tučkové a co tě na tématech, která otevírá, nejvíce zajímá?
To je pro mě záhada. Nejspíš nás vzrušuje blízkost čehosi, co nás přesahuje. Jako bychom četli dokument o dávno zaniklém fenoménu a přitom sledujeme intimní příběh ženy, hledající své kořeny. Ženy, co se pokouší srovnat s minulostí svých předků, ženy, co hledá sama sebe. A to přece známe my všechny… Navíc, vždy mě stále znovu a znovu udivuje, jak dokáže být člověk silný v limitních situacích. A to se Tučkové hrdinkám děje.

Kdy se zrodil nápad adaptovat tento román a uvést ho na naše divadlo? Vždy jsi přitom myslela na náš soubor, nebo ses rozhodla pro dramatizaci s tím, že ji nabídneš více divadlům?
Myslím, že to bylo krátce po mé premiéře Mikve ve vašem divadle. Povídali jsme si s uměleckým šéfem Petrem Dohnalem o nedostatku her pro ženy a ze mě poměrně nečekaně vypadlo, že pro vás zdramatizuji Žítkovské bohyně. Nebylo to promyšlené, byl to momentální nápad a já ho řekla. Nezávazně a vlastně jen tak. A ano, později při psaní jsem intenzivně myslela na Jindru, Petru, Romanu, Dášu, Veroniku, Karolínu, Lídu, Martinu a Elišku a samozřejmě i na pány z vašeho souboru. Nemyslela jsem na nikoho jiného.

Která témata ve své adaptaci akcentuješ? Kdo je vypravěčem příběhu? Přes koho ho rozplétáme?
Nutno říct, že ta adaptace není jen moje. Já se k ní zavázala, ale záhy jsem přizvala přítele, kolegu a spolužáka Jiřího Janků, v současné době dramaturga Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Chtěla jsem dvojí pohled na věc a nechtěla stranit pouze ženám. Takže divadelní adaptace pro pardubické divadlo je naše společné dílo. Hledali jsme onen neuralgický bod, z něhož se příběh odvíjí… Je to vztah tří sester – Surmeny v podání Jindry Janouškové, Ireny Veroniky Malé a Mahdalky hostující Antonie Talackové. Tam někde to vzniklo. Z nedostatku lásky, pochopení, soucitu. Proto jsme zvolili tyto tři sestry jako vypravěčky našeho příběhu.

Když jsi začala psát Žítkovské bohyně pro jeviště, navštívila jsi místo, kde se děj odehrává – Kopanice na pomezí Moravy a Slovenska na úpatí Bílých Karpat. Čím tě tato krajina, kromě nesmírné krásy, přivítala?
Když jsem na Žítkovou letos na jaře poprvé přijela, pršelo. Vystoupila jsem z auta a zahučela po kotníky do bláta, to mě přivítalo. Pak jsem na místních okreskách zrušila tlumiče své škodovky a odkodrcala se zpět do Prahy.

Zažila jsi na tom místě něco, na co nikdy nezapomeneš?
Všechno bylo nezapomenutelné. My se na Žítkovou vydali s Jiřím znovu letos v létě. Pronajali si domek na samotě a rozhodli se psát. Tři dny jsme spolu seděli v kuchyni na dřevěné lavici s otevřenými laptopy a snažili se začít psát. Nenapsali jsme ani slovo. On pak začal chodit po horách a já taky – každý sám. Nejlépe nám bylo na vrcholcích, tam někde blíž nebe. A večer jsme se zase scházeli u prázdných počítačů. Až nám nakonec došlo, že slova jsou na tenhle příběh příliš slabá, že jeho tajemství je v kořenech, v písních, v duchu toho místa, že příběh Dory Idesové bychom ideálně měli odvyprávět v tichosti. A tak jsme hledali klíč k tomu tichu. Noc před naším odjezdem jsme zažili bouřku, vlci se stahovali k našemu domu. Byli jsme rádi, když jsme odjeli, a tak teď s velkou pokorou inscenujeme silný příběh bohyní ze Žítkové.
Na domě, který jsme si pronajali, visel obraz panny Marie, stejně jako na většině ostatních domů. A tak i my se pokoušíme chránit naše divadelní obydlí touto světicí.

Ženy, zvané „bohyně“, byly léčitelky, vědmy, dokázaly nahlédnout do minulosti i budoucnosti. Svou znalost předávaly po generace z matky na prvorozenou dceru. Jsou známé případy i mužských léčitelů, ale ženy jsou silně v převaze. Proč to tak je?
Já nevím. Jak říkám, nechci ženám stranit, ale je to tak. I na polské straně hranic jsou to ve většině ženy, které lidi léčí a pomáhají. Říká se jim šeptuchy. Nevím, proč léčí spíš ženy.

Znáš nějakou „bohyni“ nebo někoho, kdo se svým uměním blíží těm, o kterých mluvíme?
Ano.

Inscenovat svou vlastní adaptaci románu není vždy jednoduché. Dokážeš mít od textu odstup, nadhled?
Dlouho nám trvalo, než nás k sobě předloha pustila. A když už se to konečně stalo, jako by nás to samo vedlo. Dramatizaci jsme psali vlastně už jako režijní knihu. Teď je pro mě nesmírně důležitá přítomnost dramaturga, který má právě onen odstup – takže tebe, Jani, a pak taky Martiny Mejzlíkové jako asistentky režie. Nezbytně v této fázi práce potřebuji nezaujatý pohled na věc. Já sama nadhledu momentálně schopná nejsem.

Dnes jsem pozorovala tvorbu choreografie a myslím, že spojení hudby Darka Krále a pohybu Petry Parvoničové mělo v sobě neuvěřitelnou energii. Čím tě Darek a Petra inspirují?
Nebo čím inspiruji já je? (smích) Ne, vážně – spojení Petry Parvoničové a Darka Krále je spojení třeskuté a je potřeba s ním zacházet s nejvyšší opatrností. Seznámila jsem je při své inscenaci Pěknavy s Loutnou v Divadle na Vinohradech a od té doby jsou v jakési podivné symbióze. Jeden začne větu a druhý ji dokončí. Těší mě být u jejich spolupráce. Inspirují se vzájemně a inspirují i mě. Jsou napojení.

Tým tvých spolupracovníků se rozrostl o kostýmní výtvarnici Agnieszku Pátou-Oldak. Vím, že jsi nadšená jejím zaujetím pro práci, ale přece jen – je to nový člověk, nový pohled… Jak jste se sladily?
Myslím, že jsme se sladily dřív, než jsem si zula boty v jejím smíchovském bytě. Jsme z jednoho rodu, vidíme věci podobně a myslím, že se doplňujeme. Přišla jsem na první schůzku s Agnieszkou a ona měla přichystaný dramaturgický výklad, rešerše, seznámila se se všemi dostupnými zdroji. To nebývá obvyklé. Naprosto nechápu, jak to téma v tak krátké době dokázala nastudovat. Agnieszka je původem Polka a je odvážná, umanutá, překračuje hranice, nabízí řešení, ke kterým bych se bez ní těžko dopracovala. Je nesmírně inspirativní.

Čím tě naše divadlo, soubor přitahují? Myslím, že se sem vracíš ráda, a jen doufám, že tato spolupráce není poslední.
Nevím. Poprvé jsem byla v pardubickém divadle ještě v době, kdy jsem chodila na hereckou konzervatoř. Blížily se Vánoce a tady v Pardubicích začalo sněžit. Takový ten první sníh, co člověka zahřeje u duše. Přijela jsem brzy a do začátku večerního představení, byl to Kapitán Fracasse, zbýval ještě nějaký čas. Šla jsem se projít na náměstí, prošla Zelenou bránou a ocitla se v pohádce. Domy ještě nebyly opravené a zřídka prošel večerní chodec. Tenhle sváteční a mimořádný pocit mám vždy, když se sem vracím zkoušet novou inscenaci. Shodou okolností byla většina mých premiér ve vašem divadle začátkem prosince. Město je vyzdobené, zářící, lidé v očekávání Vánoc a já mám premiéru. Věřím, že Pardubice mám za odměnu.
A soubor? O lásce k němu už jsem mluvila v mnoha rozhovorech a nechci se opakovat a nechci ani opakovat slova svých kolegů, kteří u vás rádi pracují. Zkrátka je nám u vás dobře.
A divadlo? Je moc hezké být součástí vašeho týmu, protože tak je tu režisér od explikace a první zkoušky vnímaný. Je hezké mít pocit, že v tomhle divadle se vše podřizuje dění na jevišti a komunikace je tu přímá.

Máš nějaký recept, jak neztrácet víru a naději v této nelehké době?
Mám opravdu velký strach o kulturu, mám strach o divadla a usilovně se pokouším věřit, že kultura přežije všechno, i kdybychom měli hrát na ulici. Věřím, že naši zřizovatelé jsou osvícení a nenechají nás padnout. A v obecnějším měřítku? Můj pohled na současnou krizi se hodně proměnil po zhlédnutí dokumentu Sira Davida Attenborougha „Život na naší planetě“. Najednou jsem si uvědomila souvislosti a logiku událostí, které prožíváme. Každý tvor na téhle planetě má přirozeného nepřítele, a pokud decimuje svůj životní prostor, predátor zasáhne. Kdo je přirozeným nepřítelem člověka?
Věřím v existenci vyššího řádu a vyšší moudrosti. Když je nejhůř, všechno pouštím z ruky, dýchám a věci se pak posrovnají samy, a vlastně dobře.

Katko, přeji Zlom vaz.
Vem tě ďas.