VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
MĚSTO MOŘE HOŘE s Annou Řehůřkovou
V pondělí 3. března nás na Malé scéně ve dvoře čeká premiéra dalšího scénického čtení z cyklu INprojekty. Tentokrát v české premiéře představíme hru MĚSTO MOŘE HOŘE talentované německé dramatičky Felicie Zeller. Nahlédneme do kanceláře zaměstnankyň Odboru sociálně právní ochrany dětí, kde během jejich pracovního dne vyvstává řada témat a otázek. Tři pracovnice, tři rozdílné přístupy k životu i práci.
Kde byly sociální pracovnice, když je děti nejvíce potřebovaly? Je vůbec možné pomoci všem? A kdo vlastně rozhoduje o tom, komu se pomoci dostane? Měli by rodiče, kteří se jako rodiče neosvědčili, dostat druhou šanci?
Hra Město moře hoře vznikla v roce 2008 po autorčiných důkladných rešerších zaměřených na profesní i osobní život pracovnic OSPOD, které čelí těžkým rozhodnutím i tlakům každodenní reality. A ani dnes hra neztrácí na své aktuálnosti.
Dramatička se ve svých dílech pravidelně zabývá společensko-kritickými tématy, v nichž ale nechybí ani nadsázka a humor pramenící často z absurdity situací.
Režisérkou tohoto scénického čtení bude studentka brněnské JAMU ANNA ŘEHŮŘKOVÁ, která má za sebou již řadu režijních zkušeností. Vybírá si texty se složitějšími tématy, ale chce je spíše odlehčovat než zatěžkávat, hledá situace úsměvné a groteskní v chaosu současnosti. O své práci říká: „Radši se bavím, než totálně apeluji. Bavím se apelováním. Je pro mne také důležité tvořit divadlo inkluzivní, tedy aby dokázalo oslovit všechny společenské vrstvy.“
Hra Město moře hoře vychází z německého prostředí, myslíš si, že problémy, které se v ní řeší, jsou typické i pro českou společnost?
Ano. Myslím si, že se každý v životě alespoň jednou setkal s pocitem, že nestačí. S pocitem, že jeho poloha je statická v neustále pohyblivém světě. Kde se rodí další a další problémy, a nemá se o ně kdo postarat. Je to taky jako, když cyklista na ulici spadne z kola, často k upadnutému ani nedojde žádný kolemjdoucí, aby zkontroloval, jestli je v pořádku, a přitom ten pád viděli všichni. Máme ale pocit, že by se o to měl postarat někdo jiný. No a každý je občas nešťastný, že musí jít do práce, o kterou tolik usiloval.
Jakými tématy tě hra zaujala?
Všichni jsme do určité míry na útěku, utíkáme jako o život. Postavy v Město moře hoře zažívají frustraci ze své práce a ze svého života, protože jejich práce je život. Jsou to tři sociální pracovnice v jedné kanceláři, která se nikdy nezbaví nekonečných papírů. I když by chtěly konat dobro (pokud existuje člověk skutečně dobrý, co má zameteno před svým prahem), nemohou. A jak je možné, že si sociálních případů nevšimlo jejich okolí? Snaží se dostat ke svým případům včas a dodržovat předpisy. A taky stihnout dojít na nákup. Hlavním tématem je pro mne vyhoření.
Jak bys text Město moře hoře charakterizovala?
Líbí se mi, že jako diváci můžeme nahlédnout do jednoho pracovního dne, který zahrnuje: polyfonii byrokracie, fragmentaci výkřiků a jeden velký paradox. Je to ironická výpověď třech žen: Aniky, Silvie a Barbary. Jedna z nich sotva nastoupila a má doma malé dítě, druhá je neustále přetížená a třetí už je v oboru desetiletí a desetiletí. Jsou na pokraji vyhoření. Jak se mají starat o sebe a svou rodinu, když náplní jejich životů je starost o ty, kteří se nedokážou postarat o sebe a svou rodinu?
O této hře kritici často říkají, že se v ní objevuje grotesknost? Nacházíš ji tam také?
Ano, právě tím paradoxem. Je to až absurdní. Jsou postavičkami ve hře, kterou nedokážou změnit. Groteskní je taky určitá profesní deformace. Groteskní je to, že kdyby se jeden případ vyřešil ukázkovým způsobem, tak na seznamu jich čeká spousta dalších. Groteskní je už sama forma jazyka, kterou Felicia Zeller píše.
Jaký je tvůj vztah k současné německé dramatice?
V tuhle chvíli je mi asi nejbližší. Mám moc ráda hry Maria von Mayenburga. Na JAMU jsem minulý semestr dělala 100 songů od Rolanda Schimmelpfenniga.
Felicia Zeller se ve svých hrách věnuje společensko-kritickým tématům. Co tvoje režie? Vybíráš si hry, které mají také tento přesah? Jaká témata (problémy) tě zajímají?
Určitě ano, není to ale záměrem, nýbrž konfrontací s každodenní skutečností. Tvůrce přirozeně tvoří o tom, co se ho týká nebo co se kolem něho děje. Pak už je samozřejmě otázkou, co se ho podle jeho interpretace týká. Jako ten cyklista, co spadnul z kola. Obecně mne ale zajímají témata, jako jsou manipulace, hledání autenticity, osamělost – to vše se ale snažím dávat do krabičky s nápisem: Nezapomenout na humor.
Původně jsi přišla ještě s jedním postdramatickým textem, baví tě zabývat se i klasickými hrami?
Baví. V zimním semestru jsme v rámci jeho ukončení dělali Hedu Gablerovou od Ibsena. V klasických textech je obsaženo to samé, co nás stále zajímá. Jen se k tomu musí inscenátor trochu prokousat. Mám ráda i Čechova. Ráda bych někdy inscenovala Sofoklovu Antigonu.
Postavy ve hře se zabývají i kritikou ze strany masmédií? Toto téma musí být aktuální i pro tebe jako režisérku. Dokážeš se od negativní recenze oprostit?
Dostávám recenze hlavně od svých pedagogů; a to beru jako impuls k tomu se někam posunout. Jedním z nich je Břetislav Rychlík, a ten umí zpětnou vazbu podat s jeho osobitým humorem. Když jindy ve společnosti slyším, že se někomu nelíbila moje tvorba, znamená to, že to v něm něco vyvolalo, a to je vždycky dobře.
S kým na hře dále spolupracuješ?
Hlavně s tebou! Na kostýmy jsem oslovila scénografku Barboru Netopilovou, která má velmi inovativní přístup. Myslím si, že by scénickému čtení textu Město moře hoře slušela i hudební složka, protože se postavy neustále pohybují do rytmu žádostí a papírů. Ještě nevím, jak bude znít, ale oslovila jsem na to svého známého hudebníka Maxe Andrewse.
Býváš pravidelnou členkou studentské poroty na GRAND Festivalu smíchu, jaký je tvůj vztah ke komediím?
Myslím si, že se teď jako divadelní tvůrci nacházíme v krizi žánru a současné texty v sobě nesou prvky komedie i vážnosti. Dokážu se ale skvěle pobavit i nad žánrově čistou komedií (pokud dnes takové jsou), protože komedie obnáší zvláštní způsob herectví, líbí se mi pozorovat baviče. Myslím, že teď píše dobré texty právě Mayenburg, člověk se baví, ale z divadla odchází s otázkami a neví, jestli na ně zná odpověď.
Je mi hodně sympatické, že se věnuješ i poezii. Máš psaní básní jako relax?
Psaní básní je pro mne tak trochu základní lidská potřeba. Něco, co je ode mne neoddělitelné. Nebo naopak píšu, protože chci od sebe něco oddělit. Nějaký zážitek nebo myšlenku. Když mi bylo kolem šestnácti let vyvinula se u mne fascinace československým undergroundem, tam to asi začalo. Četla jsem tehdy Janu Krejcarovou.
Jaké další projekty tě v blízké době čekají?
Inscenační projekt v rámci školy. Bude to dramatizace povídky od Věry Linhartové, známé osobnosti české literatury, často nepochopené. Je autorkou experimentální prózy šedesátých let. Jde o jazykový surrealismus spojený s iluzí uvědomělého jednání. A dále projekt se spolužačkou Sabinou Kašparovou, s kterou budeme v tandemu režírovat projekt pro brněnskou tvůrčí platformu Plácek (nesoucí motto ALL YOU CAN'T EAT) a se kterou jsme si na minulých projektech skvěle sedly, lidsky i v rámci tvorby.
Kde byly sociální pracovnice, když je děti nejvíce potřebovaly? Je vůbec možné pomoci všem? A kdo vlastně rozhoduje o tom, komu se pomoci dostane? Měli by rodiče, kteří se jako rodiče neosvědčili, dostat druhou šanci?
Hra Město moře hoře vznikla v roce 2008 po autorčiných důkladných rešerších zaměřených na profesní i osobní život pracovnic OSPOD, které čelí těžkým rozhodnutím i tlakům každodenní reality. A ani dnes hra neztrácí na své aktuálnosti.
Dramatička se ve svých dílech pravidelně zabývá společensko-kritickými tématy, v nichž ale nechybí ani nadsázka a humor pramenící často z absurdity situací.
Režisérkou tohoto scénického čtení bude studentka brněnské JAMU ANNA ŘEHŮŘKOVÁ, která má za sebou již řadu režijních zkušeností. Vybírá si texty se složitějšími tématy, ale chce je spíše odlehčovat než zatěžkávat, hledá situace úsměvné a groteskní v chaosu současnosti. O své práci říká: „Radši se bavím, než totálně apeluji. Bavím se apelováním. Je pro mne také důležité tvořit divadlo inkluzivní, tedy aby dokázalo oslovit všechny společenské vrstvy.“
Hra Město moře hoře vychází z německého prostředí, myslíš si, že problémy, které se v ní řeší, jsou typické i pro českou společnost?
Ano. Myslím si, že se každý v životě alespoň jednou setkal s pocitem, že nestačí. S pocitem, že jeho poloha je statická v neustále pohyblivém světě. Kde se rodí další a další problémy, a nemá se o ně kdo postarat. Je to taky jako, když cyklista na ulici spadne z kola, často k upadnutému ani nedojde žádný kolemjdoucí, aby zkontroloval, jestli je v pořádku, a přitom ten pád viděli všichni. Máme ale pocit, že by se o to měl postarat někdo jiný. No a každý je občas nešťastný, že musí jít do práce, o kterou tolik usiloval.
Jakými tématy tě hra zaujala?
Všichni jsme do určité míry na útěku, utíkáme jako o život. Postavy v Město moře hoře zažívají frustraci ze své práce a ze svého života, protože jejich práce je život. Jsou to tři sociální pracovnice v jedné kanceláři, která se nikdy nezbaví nekonečných papírů. I když by chtěly konat dobro (pokud existuje člověk skutečně dobrý, co má zameteno před svým prahem), nemohou. A jak je možné, že si sociálních případů nevšimlo jejich okolí? Snaží se dostat ke svým případům včas a dodržovat předpisy. A taky stihnout dojít na nákup. Hlavním tématem je pro mne vyhoření.
Jak bys text Město moře hoře charakterizovala?
Líbí se mi, že jako diváci můžeme nahlédnout do jednoho pracovního dne, který zahrnuje: polyfonii byrokracie, fragmentaci výkřiků a jeden velký paradox. Je to ironická výpověď třech žen: Aniky, Silvie a Barbary. Jedna z nich sotva nastoupila a má doma malé dítě, druhá je neustále přetížená a třetí už je v oboru desetiletí a desetiletí. Jsou na pokraji vyhoření. Jak se mají starat o sebe a svou rodinu, když náplní jejich životů je starost o ty, kteří se nedokážou postarat o sebe a svou rodinu?
O této hře kritici často říkají, že se v ní objevuje grotesknost? Nacházíš ji tam také?
Ano, právě tím paradoxem. Je to až absurdní. Jsou postavičkami ve hře, kterou nedokážou změnit. Groteskní je taky určitá profesní deformace. Groteskní je to, že kdyby se jeden případ vyřešil ukázkovým způsobem, tak na seznamu jich čeká spousta dalších. Groteskní je už sama forma jazyka, kterou Felicia Zeller píše.
Jaký je tvůj vztah k současné německé dramatice?
V tuhle chvíli je mi asi nejbližší. Mám moc ráda hry Maria von Mayenburga. Na JAMU jsem minulý semestr dělala 100 songů od Rolanda Schimmelpfenniga.
Felicia Zeller se ve svých hrách věnuje společensko-kritickým tématům. Co tvoje režie? Vybíráš si hry, které mají také tento přesah? Jaká témata (problémy) tě zajímají?
Určitě ano, není to ale záměrem, nýbrž konfrontací s každodenní skutečností. Tvůrce přirozeně tvoří o tom, co se ho týká nebo co se kolem něho děje. Pak už je samozřejmě otázkou, co se ho podle jeho interpretace týká. Jako ten cyklista, co spadnul z kola. Obecně mne ale zajímají témata, jako jsou manipulace, hledání autenticity, osamělost – to vše se ale snažím dávat do krabičky s nápisem: Nezapomenout na humor.
Původně jsi přišla ještě s jedním postdramatickým textem, baví tě zabývat se i klasickými hrami?
Baví. V zimním semestru jsme v rámci jeho ukončení dělali Hedu Gablerovou od Ibsena. V klasických textech je obsaženo to samé, co nás stále zajímá. Jen se k tomu musí inscenátor trochu prokousat. Mám ráda i Čechova. Ráda bych někdy inscenovala Sofoklovu Antigonu.
Postavy ve hře se zabývají i kritikou ze strany masmédií? Toto téma musí být aktuální i pro tebe jako režisérku. Dokážeš se od negativní recenze oprostit?
Dostávám recenze hlavně od svých pedagogů; a to beru jako impuls k tomu se někam posunout. Jedním z nich je Břetislav Rychlík, a ten umí zpětnou vazbu podat s jeho osobitým humorem. Když jindy ve společnosti slyším, že se někomu nelíbila moje tvorba, znamená to, že to v něm něco vyvolalo, a to je vždycky dobře.
S kým na hře dále spolupracuješ?
Hlavně s tebou! Na kostýmy jsem oslovila scénografku Barboru Netopilovou, která má velmi inovativní přístup. Myslím si, že by scénickému čtení textu Město moře hoře slušela i hudební složka, protože se postavy neustále pohybují do rytmu žádostí a papírů. Ještě nevím, jak bude znít, ale oslovila jsem na to svého známého hudebníka Maxe Andrewse.
Býváš pravidelnou členkou studentské poroty na GRAND Festivalu smíchu, jaký je tvůj vztah ke komediím?
Myslím si, že se teď jako divadelní tvůrci nacházíme v krizi žánru a současné texty v sobě nesou prvky komedie i vážnosti. Dokážu se ale skvěle pobavit i nad žánrově čistou komedií (pokud dnes takové jsou), protože komedie obnáší zvláštní způsob herectví, líbí se mi pozorovat baviče. Myslím, že teď píše dobré texty právě Mayenburg, člověk se baví, ale z divadla odchází s otázkami a neví, jestli na ně zná odpověď.
Je mi hodně sympatické, že se věnuješ i poezii. Máš psaní básní jako relax?
Psaní básní je pro mne tak trochu základní lidská potřeba. Něco, co je ode mne neoddělitelné. Nebo naopak píšu, protože chci od sebe něco oddělit. Nějaký zážitek nebo myšlenku. Když mi bylo kolem šestnácti let vyvinula se u mne fascinace československým undergroundem, tam to asi začalo. Četla jsem tehdy Janu Krejcarovou.
Jaké další projekty tě v blízké době čekají?
Inscenační projekt v rámci školy. Bude to dramatizace povídky od Věry Linhartové, známé osobnosti české literatury, často nepochopené. Je autorkou experimentální prózy šedesátých let. Jde o jazykový surrealismus spojený s iluzí uvědomělého jednání. A dále projekt se spolužačkou Sabinou Kašparovou, s kterou budeme v tandemu režírovat projekt pro brněnskou tvůrčí platformu Plácek (nesoucí motto ALL YOU CAN'T EAT) a se kterou jsme si na minulých projektech skvěle sedly, lidsky i v rámci tvorby.
Ladislav Nunvář
