VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Po mladých dámách – Kristýně Hulcové a Elišce Jechové zbývá představit posledního nováčka našeho souboru MATĚJE ŠTRUNCE. Když zapátráte na internetu, zjistíte, že Matěj (někdy také navíc Metoděj) je muž mnoha tváří, nebo lépe řečeno profesí. Navíc příjmení Štrunc vám bude právem povědomé. Kromě toho, že je Matějův tatínek Dalibor jedním z nejžádanějších českých cimbalistů, jako hudební skladatel se mimo jiné věnuje i psaní scénické hudby. S naším divadlem spolupracoval už dvakrát – na inscenaci Jitřní paní a Jméno růže. V něčem se Matěj takzvaně „potatil“, ale v mnohém se pustil svou vlastní neprošlapanou cestou, která ho na začátku této divadelní sezóny dovedla až k nám do Pardubic.


Matěji, začnu otázkou na tělo: Jsi víc muzikant, anebo herec?
Hmmm… Nevím. Na tohle se mě lidi ptají hodně často. A ani já jsem si na to ještě neodpověděl. I na škole mě nutili, ať už si konečně vyberu – ať se stanu hercem, nebo muzikantem, že nemůžu sedět jedním zadkem na dvou židlích. Ale zatím se mi osvědčilo nedržet se těchto rad, a naopak varírovat a lítat mezi dvěma zaměstnáními. Mám pocit, že nejšťastnější jsem ve chvíli, kdy je krásně půlím a vzniká mezi nimi rovnováha.

Ty dvě umělecké profese se samozřejmě mohou docela dobře doplňovat, a to nemám na mysli jen divadelně-hudební žánry, ale třeba také to, že skládáš scénickou hudbu.
Ano, myslím, že díky tomu, že jsem herec, můžu scénickou hudbou skutečně pomoct konkrétnímu celku. Protože vím, jaké to je, když hraju divadlo a scénická hudba mi pomáhá, a jaké to je, když mi naopak nepomáhá vůbec. Stejně jako ostatní herci na jevišti znám ten rozdíl a myslím na to vždycky, když píšu scénickou hudbu. Jako skladatel pak můžu nabídnout právě perspektivu tak trošku z hereckého úhlu pohledu.

Takže se pravděpodobně nedržíš konkrétního žánru a skládáš takovou hudbu, jakou vyžaduje konkrétní divadelní text a dramaturgicko-režijní koncepce, je to tak?
Máš pravdu, že se pohybuju hodně napříč žánry, a to je právě to, co mě na skládání hudby pro divadlo baví. Každá inscenace potřebuje něco jiného a mě moc baví, když hledáme konkrétní klíč. Buď ho bereme hodně konceptuálně, třeba inscenaci pohádky Řeka, na které jsem spolupracoval s režisérem Štěpánem Gajdošem v Damúze, jsme postavili vyloženě na hudbě. Šli jsme spolu do studia a nahráli jsme asi tři hodiny čistého času hudby – zvuku řeky na cimbál. Když jsme to sestříhali, vzniklo asi 30 minut scénické hudby, v níž se měnily nálady, střídala se roční období. Jindy byl v rámci jedné inscenace koncept takový, že se neustále měnily žánry – od folku přes pop, drum’n’bass, elektroniku, africké taneční hudby, electro swing. V takovém případě jsem se musel hodně dovzdělávat v hudebních žánrech, které nejsou tak úplně mým šálkem kávy, ale i přesto si na nich dokážu najít něco, co mě baví. Každý žánr má totiž něco, čím je charakteristický, ať už je to zajímavá basová linka, nebo konkrétní beat nebo rytmus.

Tak teď bych řekla, že jsi hlavně muzikant! Ale pojďme se vrátit trochu k herectví. V tom oboru jsi absolvoval na brněnské konzervatoři. A následně jsi získal angažmá v Městském divadle Zlín…
V podstatě ano, ale ještě na škole, po maturitě, jsem nastoupil na rok do angažmá dětského divadla Radost v Brně a pak jsem byl rok na volné noze. Po absolutoriu jsem šel na tři sezóny do Zlína.

Tam jsi dostal velmi krásné herecké příležitosti v podobě rolí jako byl Petr v Petrovi a Lucii nebo Hamlet. Co může člověka přimět k tomu, aby opustil takové angažmá?
Za ty příležitosti jsem moc rád. Často se říká, že první angažmá je něčím navždy nejsrdcovější, s tím musím souhlasit. Zlínské divadlo má pro mě velkou hodnotu, moc si ho vážím. Jen jeho provoz nebyl úplně kompatibilní s tím, že jsem se chtěl právě i věnovat hudbě. Chtěl jsem taky hodně cestovat, chtěl jsem ty věci různě propojovat a chtěl jsem se dostat i k nějakému natáčení a jiné práci v Praze, což vzhledem k poloze Zlína bylo hodně nereálné. Bylo skvělé mít velké a krásné role, ale tím pádem jsem pořád jen zkoušel a hrál, měl jsem minimum volného času a trpěl jsem pak i pocitem vyhoření. Najednou už jsem neměl kde brát inspiraci, prostor pro to, abych tvořil nové postavy. V tu chvíli jsem byl divadlem tak unavený, že jsem přemýšlel, jestli s ním neskončím úplně.

Ve dvouleté pauze, kterou sis od herectví dal a která náhodně korespondovala i s pandemií covidu, ses věnoval muzice a cestování. V říjnovém čísle zpravodaje jsme všichni doslova zírali na fotku z tvé expedice po Grónsku, kterou jsi vedl. A já od té doby přemýšlím, jak se asi provádí v takových extrémních podmínkách. Je nutné znát tu zemi dokonale, nebo stačí mít jen zkušenosti odjinud? Stačí ti nastudovat trasu a neztratíš se?
Dělám průvodce pro Expedition Club, což je taková netradiční brněnská cestovka – hodně jezdíme do hor a bereme lidi tam, kam se normálně nedostanou. Často se jedná o extrémní podmínky, které znám jen orientačně, ale mám právě zkušenosti s podobnými podmínkami odjinud. Několikrát jsem byl v Norsku, v severním Rusku, v severním Finsku, v jižnější Karélii, na Špicberkách. Takže zkušenost s arktickou tundrou jako takovou, která má svoje specifika, co se týká terénu a toho, co tam člověk může čekat, se dá velmi dobře aplikovat i na Grónsko. Ale samozřejmě měl jsem kolegu průvodce, který v té oblasti byl přede mnou a předal mi dostatečné know-how, abych mohl tu cestu vést. Takže jsem získal informace o té oblasti, ale byl jsem vlastně první, kdo pod hlavičkou Expedition Clubu prošel tuhle cestu, která není objevená dlouho a vlastně to ani není v pravém slova smyslu cesta nebo značená stezka – šli jsme podle GPS souřadnic. Věděl jsem, že když je hora napravo a nalevo, že někde uprostřed musíme jít. Byl to velkej punk, ale krásnej.

To zní opravdu hodně dobrodružně. A pak přišla nabídka na hostování v Moravském divadle Olomouc, kde tě nyní diváci mohou vidět jako Des Grieuxe v Manon Lescaut. Premiéru jsi tam měl v září tohoto roku, tedy v době, kdy jsi už nastupoval do angažmá k nám. Proč jsi po dvou letech na volné noze opět kývnul na nabídku zaměstnání v souboru divadla městského typu?
Velký rozdíl je samozřejmě v tom, že Pardubice jsou mnohem blíž Praze, kde můžu žít. Určitě mě na tom lákalo i to, že v Pardubicích můžu být s Kristýnkou (Hulcovou – pozn. red.), svojí partnerkou. Zároveň se mi už po divadle trochu stýskalo, po tom mít někde nějakou divadelní jistotu, že budu něco zkoušet, na něčem pracovat a tvořit. A vím, že v rámci souboru, když je člověk v angažmá, se mu tvoří nejlépe. Nemusí nikomu nic dokazovat, může si s tím hrát a sám sebe stále překvapovat a někam růst. Myslím, že jsem týmový hráč, rád kopu za svůj tým – na poli divadelním. Teď jen uvidím, kolik času mi zbyde na muziku a jak se to celé prováže. Nebo jestli už jsem se usadil a chci být spíš hercem než hudebníkem. Anebo jestli tohle dilema budu řešit celý život.

Když jsme zase u toho, není to tak dlouho, co jsi vydal svoji první sólovou desku, kterou budeš křtít po Novém roce. Na přebalu desky je napsáno Matěj Metoděj Štrunc – jak je to tedy s tím tvým jménem? Budeme ti v divadle připisovat Metoděje?
Ne ne, já právě divadlo hraju pod Matějem a Metoděj je muzikant. Mám to v sobě tak nastavené, abych se mohl věnovat všemu, co chci…

Aha, takže ona je to vlastně schizofrenie.
Přesně tak. (smích) V deseti letech jsem se nechal pokřtít na Metoděje a od té doby to vnímám tak, že Metoděj píše básně a skládá hudbu a Matěj hraje divadlo a cestuje.

Takže ještě básník… Jako autor textů svých písní? Nebo skutečně ještě navíc píšeš básně?
Obojí. Básně píšu také už dlouho. Asi před třemi lety jsem vydal sbírku básní z mých cest, která se jmenuje Ze severu. Nazval jsem si to jako básnický cestopis. No, básník… I já sám se tak někdy označuju, ale vlastně mi to připadá hodně neuchopitelné – co teda jsem, když se nějak pojmenovávám a zároveň se necítím být ani jedním pořádně? Tak spíš se často vracím k tomu, že já jsem já a dělám nějaké věci, které se nějak dějí.

A já bych řekla, že jsi umělec a že všechno, co děláš, spolu velmi úzce souvisí. Tvoji rodiče jsou muzikanti, jak se tvářili na to, že půjdeš studovat herectví místo toho, abys hrál na cimbál jako tatínek?
Já jsem měl s cimbálem trochu problém – nechtěl jsem cvičit, vadilo mi, že jsem hodně spojovaný s rodinou, s naším jménem a nesu na sobě takovou hudební tíhu. Divadlo se mi zdálo hodně svobodné, právě proto že ho nikdo v rodině nedělal, takže mě nikdo nebude soudit. Kdežto kdybych hrál na cimbál, nikdy nebudu tak dobrý cimbalista jako můj táta. Jen bych se mu snažil vyrovnat, případně ho i překonat, ale cítil jsem, že právě tímhle směrem jít nechci. Na to nemám povahu, a hlavně jsem líný cvičit, na cvičení na nástroje nemám trpělivost. Naši to vzali dobře – jestli uděláš přijímačky, tak si tam nastup – nakonec myslím, že jsou rádi, že dělám divadlo i že propojuji ty různé profese, a hlavně že mi to dělá radost.

Kromě neobvyklého nástroje, jakým cimbál bezesporu je, hraješ i na další hudební nástroje, jaké?
No hraju… To je moc zásadní slovo. Od malička se mi snadno učí hrát na různé nástroje. Ale mám pocit, že v rámci divadla jsem trošku jednooký mezi slepými – někdo mi dá nástroj, já na něj něco zahraju a lidi řeknou „ty jo, to je super, ty seš takovej hudebník!“ Ale přitom kdybych šel za profesionálními muzikanty a zahrál jim totéž co v divadle, tak se mi vysmějí nebo to zahrají o deset tříd výš. Po interpretační stránce se takovým hudebníkům nemůžu rovnat. Nejdál jsem asi s kytarou, ale ani tak si moc na profesionální úrovni nefandím. Hraju ještě na klavír, na kontrabas, baskytaru, na altsaxofon… A pak mám doma spoustu zábavných věcí, jako je třeba maďarská citera, kalimba a tak různě.

Tak to musíš mít spolu s Kristýnou hodně velký domov, protože i ona je hudebnicí a skladatelkou, a vlastní tudíž také nějaké ty nástroje. Jak vy dva si vlastně hudebně rozumíte? Máte podobný vkus? Nebo mezi vámi může kvůli hudbě vzniknout i nějaký konflikt?
Určitě může! Myslím, že každý máme rádi jiné žánry, ale zároveň máme v hudbě oba rádi minimalismus, kvalitní a poctivou muziku. Je skvělé, že všechno spolu můžeme konzultovat. Kristýna mi třeba říkala nějaké postřehy, když jsem točil desku. Ona se v jakékoli zpětné vazbě nebojí být upřímná (smích), což jsem samozřejmě rád. Teď zrovna spolu děláme hudbu do olomouckého divadla Tramtárie a už nějaké drobnější kolize vlivem různých názorů byly. A teď, kdo komu ustoupí! Je to krásný a hezky nám to formuje náš vztah i profesionalitu.