VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Je to bohužel tak, v sobotu 11. ledna se budeme loučit s naší muzikálovou komedií KVÍTEK Z HORRRORU. Přesně před dvěma lety jsme s celým inscenačním týmem začali pracovat na prvních přípravách, korepeticích, výrobě scény atd., abychom se v brzkém jaře s „muzikálově ostříleným“ režisérem Petrem Gazdíkem mohli pustit do samotného zkoušení. V té době jsem mluvila s protagonisty inscenace – kteří ztvárňují ústřední milostnou dvojici Audrey a Seymoura – s naší muzikálovou hvězdou MARTINOU SIKOROVOU a s PETREM BOROVCEM, jenž se tehdy jako „muzikálový začátečník“ poněkud podceňoval. Jak se na to Petr dívá dnes? Jaké bylo setkání s režisérem, s nímž naši herci zkoušeli poprvé? A proč byste si neměli nechat poslední představení ujít? Přečtěte si následující rozhovor a přijďte se do divadla přesvědčit na vlastní oči a uši, že „Kvítek“ je nejen skvostná komedie, ale také vynikající muzikál, který ocení i skuteční hudební fajnšmekři.


Jaké pro vás bude loučení s Kvítkem?
MARTINA: Já se vynasnažím, aby se mi nestýskalo, ale asi mi to přece jen bude líto. Nevím, co řekne Petr, ale myslím si, že to bude líto úplně všem, protože Kvítek máme fakt rádi – od muzikantů přes herce k celému zákulisí. I zkoušení bylo pohodové, což se pořád promítá do každého představení.
PETR: Jak říká Martinka. Pro mě to teda bude trochu i úleva, hlavně protože to byl můj první muzikál. Ty nervy před každým představením! Já prostě muzikálový herec nejsem a nebudu.
MARTINA: No to ještě nevíš…
PETR: To teda vím úplně přesně! Ale jak jsi říkala, díky Petru Gazdíkovi a celému inscenačnímu týmu bylo zkoušení tak příjemné, že ten můj strach okamžitě opadl a začal jsem si to i užívat. Před každým představením jsem byl sice rozklepaný – nikdy jsem před žádným představením nebyl tak nervózní jako před tímhle – ale na jevišti už to ze mě vždycky spadlo. Takže ano, Kvítek mi bude chybět, bude!

Když se začínalo zkoušet, Martina se těšila, viděla totiž brněnskou verzi a byla nadšená. Pro tebe, Petře, to byla spíš velká výzva, a proto, jak jsi zopakoval i dnes, převládal hlavně strach ze zpěvních partů. Přesto ses od té doby v žánru muzikálu dokázal zabydlet. Co konkrétně se ukázalo jako nejtěžší úkol?
PETR: Propojit herectví se zpěvem. Já jsem nikdy moc nezpíval, takže o to to bylo horší. A zaplať Pán Bůh, že po mně nikdo nechtěl, abych tancoval! To už by byla úplná smrt. (Martina se směje) Ne, určitě! Ale je pravda, že když jsme hráli Kvítek často, všechno se nějak usadilo a byl jsem jistější. Kdyby ale přišel nějaký jiný, těžší muzikál, tak nevím…
MARTINA: Počkej! Jak těžší?! Pro mě je to teda zatím úplně nejnáročnější zpívání, které jsem v divadle zažila.
PETR: Tak pro mě je to jediné zpívání, takže vlastně nevím…! (smích)
MARTINA: No, takže z tebe asi bude muzikálový herec. Protože tohle zpívání opravdu nebylo jednoduchý.

Vidíš, Petře, nesmíš se tak podceňovat, tvoje muzikálová kariéra právě začala! Takže se ptám, kdyby přišla další nabídka na muzikál, kývnul bys?
PETR: (smích) Řeknu to takhle, když půjde o muzikál u nás v divadle, tak to samozřejmě nepoložím a půjdu do něj. Ale že bych šel třeba do Prahy na konkurz, to se asi nestane.
MARTINA: A kdyby se Petr náhodou rozhodl, že půjde, tak já vás o tom budu informovat, abyste věděli, jestli teď nekecá, protože já se asi nějakého toho konkurzu zúčastním. (smích)

Mluvili jste o pohodě během zkoušení. Jak se ji režisérovi Petru Gazdíkovi povedlo vytvořit?
PETR: Tak hlavně – Petr si prosadil zkoušení až od 10 hodin, což bylo geniální! (běžně se zkouší od 9.00 hodin – pozn. red.) To byl dobrý začátek. (smích) Ne, vážně, evidentně je to dost vyrovnaný člověk a dokáže ten svůj klid přenést i na ostatní. Do ničeho nejde agresivně, když něco není podle jeho představ, vždy je schopen v klidu vysvětlit, o co mu jde.
MARTINA: Samozřejmě souhlasím, jen doplním, že přitom má naprosto přirozenou autoritu. Nedovolíš si přijít nepřipravená, uděláš pro to prostě všechno, co je v tvých silách. Takže kdybych to měla shrnout, s Petrem Gazdíkem se pracuje velmi intenzivně a zároveň moc příjemně.

Jak hodnotíte Kvítek v kontextu dramaturgie pardubických muzikálů?
PETR: Kvítek je skvělá komedie, parodie, která by obstála i bez hudby a písní. Na druhou stranu je ta hudba tak úžasná, že by písně samy klidně vydaly na pěkný koncert. Obě ty složky jsou prostě výborně napsané. Takže i když jako divák muzikály nevyhledávám, tenhle mě baví moc.
MARTINA: Pro mě je Kvítek krásný hlavně tou hudbou. Jak říkám, že jsem nikdy nezpívala nic tak těžkého, tak zároveň platí, že jsem nikdy nezpívala nic tak krásného. Ty melodie jsou úžasné. Když jsem se učila písničky na konkurz, a to byly právě ty největší pecky jako Seymour tě chrání a ta, jak zpívám, že budeme mít barbecue a multifunkční gril, úplně jsem se do nich zamilovala. Dala jsem si je jako vyzvánění na mobil. I předělové hudby jsou fantastické. Mám pocit, i když samozřejmě u toho nemůžu zapomenout na Cabaret a Chicago, že takový muzikální muzikál tu ještě nebyl.

Když mluvíme o hudbě, jaké to je zpívat s živou kapelou oproti nahrávce? Co je pro vás osobně jednodušší, případně zajímavější?
MARTINA: Nahrávka má jednu výhodu – nepřekvapí tě, je vždycky stejná. Ale na druhou stranu, díky Bohu za to, že naše divadlo si může dovolit živou kapelu. Ten zážitek je pak totiž úplně jiný. Nevím, jak bych to řekla… Třeba v dnešní době je problém, že mladí sedí pořád u mobilů a počítačů. Místo aby se sešli normálně v parku a popovídali si, jsou „spolu“ na Facebooku. Takový to je asi rozdíl. Když je v představení živá kapela, nese s sebou úplně jinou energii, i když pro nás, kteří zpíváme, je to samozřejmě daleko těžší.
PETR: Až budu dělat něco s nahrávkou, tak ti řeknu. (smích) Mně to takhle vyhovovalo. Potřeboval jsem slyšet bubeníka a kytaristu a byl jsem spokojený. Teda vlastně v Kiss Me, Kate jsem si to už vyzkoušel, ale to byla jen jedna písnička. A Baladu pro banditu, tu ani nepočítám.
MARTINA: No, počkej, počkej! Ty už jsi vlastně úplně protřelý muzikálový herec!!!

Která scéna vás nejvíc baví, na co se vždycky těšíte?
PETR: Mám rád scénu Seymoura s Audrey – s Martinkou. Pak určitě zubaře s Milanem Němcem, protože ta je neskutečně vtipná, a potom vždycky tu těsně před finálem, když stojíme všichni v zákulisí a mlátíme Milana tyčí po hlavě. Ale to nesmí nikdo vědět! (oba se smějí)
MARTINA: Protože Milan vchází na scénu do prázdného květinářství, otvírá dveře a volá: „Pane Krelborne, jste tu někde?!“
PETR: A já ho tam zezadu vždycky mlátím smetákem a házím po něm různé rekvizity.
MARTINA: A Milan samozřejmě nesmí dát před diváky nic najevo! My jsme, celá banda, v zákulisí připravení na finále a můžeme se potrhat smíchy.
PETR: … Spíš přemýšlím, která scéna mě nebaví… ne, prostě mě to baví celý!
MARTINA: Já mám nejraději scénu a duet se Seymourem a tu svoji první píseň, jak už jsem říkala, s pracovním názvem „multifunkční gril“, kde Audrey sní o budoucnosti.
PETR: To je pravda, to je nejkrásnější písnička.
MARTINA: (dojatě) To jsi mi ještě nikdy neřekl!
PETR: Ještě nikdy nebyla příležitost…

Tedy ještě že jsem vám ji na poslední chvíli poskytla! Děkuji za rozhovor s dojemnou tečkou na závěr. Věřím, že si všichni milou spolupráci s Petrem Gazdíkem brzy zopakujeme!