VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Herečce MARTINĚ SIKOROVÉ se blíží dvě jubilea – jedno životní, letos v březnu totiž oslaví krásné kulaté narozeniny, a druhé profesní, za rok tomu bude dvacet let, co jako čerstvá absolventka Pražské konzervatoře nastoupila do svého prvního angažmá v našem divadle. Dalším z důvodů, proč jsem s ní chtěla udělat rozhovor, je únorová derniéra mé oblíbené inscenace Jako břitva, kterou u nás před necelými dvěma roky režíroval Radovan Lipus a v níž Martina ztělesňuje postavu Boženy Němcové. Naposledy jsme si pro zpravodaj povídaly téměř na den přesně před devíti lety (což jsme si z pochopitelných důvodů jako dvě stále mladé holky odmítaly připustit), byla jsem tedy zvědavá, jak se od té doby změnilo její uvažování o divadle. Čert vem to, že jsem se o Boženě nic moc nedozvěděla, podstatnější bylo, že Martina mě v průběhu celého našeho dlouhého rozhovoru neustále překvapovala nejen jistým životním nadhledem, ale také pokorou, s jakou o svém zaměstnání mluvila.


Jak se ti bude loučit s tak velkou a, řekla bych, v herecké kariéře zásadní rolí, jako je postava Boženy Němcové?
Myslíš, že je zásadní? Já nevím. Určitě beru Boženu jako výzvu, dokonce ještě ani teď nemám pocit, že bych se v té roli nějak zvlášť usadila. Tak jí možná jen řeknu, děkuju, žes mě potkala a ahoj!

Takže to nebude žádné bolavé loučení…
Určitě to byla úžasná zkušenost, ale upřímně – možná se mi i trošku uleví. Může se to vůbec psát do zpravodaje? (smích)

Samozřejmě! Souvisí to třeba i s náročnou přípravou na každé představení?
To ani ne, Břitvu hrajeme, co já vím, už dva roky? Takže pokud myslíš přípravu textu, tak ten už mám relativně zažitý. V tomhle směru to zas tak náročné není. Možná i proto, že jsem nedávno zjistila, že v tomto ohledu existují i náročnější inscenace, na které příprava zabere daleko více času.

Ano, asi vím, na co narážíš, a mám v úmyslu se k tomu během našeho rozhovoru dostat. Ještě předtím se ale zeptám, jak obecně přijímáš derniéry, tedy konce jednotlivých inscenací, které tě bavily a ráda jsi v nich hrála? Doznívají v tobě pak ještě nějakou dobu? Nebo jdeš pokaždé prostě dál a všechno smažeš?
Obecně po hrách, které skončily, netruchlím, nestýská se mi. A to mluvím i o těch, kde jsem měla obrovsky krásné role, jako třeba v Chicagu nebo v Cabaretu. Zároveň je ale pravda, že se občas opravdu stane, že je mi některé z představení bližší. A zajímavé je, že vlastně ani nezáleží na tom, co v něm hraju. Teď mě napadá, že takhle výjimečná pro mě byla inscenace Až ustane déšť, tam mi při derniéře malinko smutno bylo… No, a pak je tady ta nová věc, o které, jak říkáš, ještě budeme mluvit, a tu mám tak ráda, že až přijde i její derniéra, možná mě to taky zamrzí.

Pojďme o ní tedy konečně mluvit! Ale nejdřív trochu ze široka. Po delší době jsi dostala příležitost zkoušet na naší Malé scéně, a to v inscenaci Kalifornská mlha. Jak se v takovém prostoru cítíš? Vyhovuje ti spíš malé, nebo velké jeviště?
Máš pravdu, naposledy jsem tam hrála v Jeptiškách. A vím, jak to myslíš, ale neumím na to jednoznačně odpovědět. Záleží na tom, co hraju a jestli tomu rozumím. Když mám tu inscenaci ráda, je mi jedno, v jakém prostoru ji hraju.

Kalifornská mlha stojí na dvou hereckých výkonech – tvém a Alexandra Postlera. Jak vnímáš roli Maude v kontextu všech svých dosavadních rolí?
Z toho, co jsem řekla o derniérách, už je asi jasné, že Maude mám nějak radši. A to je pro mě překvapení. Protože když jsem četla obsazení, trochu mě to vyděsilo a říkala jsem si, ježišmarja, co budeme dělat?! Protože myslím, a doufám, že se na mě Lexa nebude zlobit, když to řeknu, že jsme oba měli dost stažený zadek. Teď je to ale srdcová záležitost – klepu na dřevo. Maude je mi blízká, je pro mě v mnohém inspirací. Je taková, jaká je. Je shrbená, sprostá, co na srdci, to na jazyku. Ale kdo ví! Protože je to taky trošku liška podšitá. Tohle všechno je mi blízké, a proto je to pro mě v jistém ohledu jednodušší úkol než třeba Eliška v Noci na Karlštejně, kde po mě pan režisér Novotný chce, abych byla krásná a důstojná královna. Na textu Noci mám pro jistotu velkými písmeny napsáno „KLIDNÁ TVÁŘ“. Takže mám Maude ráda nějak víc. A znovu klepu na dřevo, protože tohle vyvyšování čehokoli mi přijde hodně zrádné. Mockrát se mi stalo, že jsem o něčem takhle velkodušně mluvila a do pár dnů bylo všechno úplně jinak. (smích) Takže radši už dost o tomto představení!

Dá se obecně říct, co tě jako herečku baví víc – činohra, nebo muzikál?
No, řekla bych, že muzikál, ale před chvílí jsem jako o srdcových záležitostech mluvila o činoherních inscenacích. Takže nevím. Asi zas záleží na okolnostech. Ale asi jo. Jo, určitě mě více baví muzikály. Měla jsem teď pár dní volna. Tak jsem vyrazila do Ostravy a viděla tam čtyři. Fascinovalo mě, jak zdejší herci umí zpívat a někteří hráli tak, že jsem zírala s otevřenou pusou. Takže jo, muzikál. Jako herečku i diváka.

Jsi výborná zpěvačka, a hlavně jedna z nejpilnějších u nás v divadle, která se neustále pečlivě zdokonaluje ve svých pěveckých dovednostech. Jaký vztah k hudbě máš v běžném životě?
Je zvláštní, že když jsem doma, skoro vůbec nic neposlouchám, jsem hodně ráda v tichu. A spíš si říkám, že bych si přece jako měla něco pustit. Ale když už si konečně něco pustím, tak mě to pak baví. Skončila jsem teda u hudby 80. let, teda vlastně Michael Jackson jsou 90. léta, že? (smích) To jsou věci, co mě uvolní. A k tomu zpívání – děkuju, ale myslím, že bych klidně mohla cvičit víc. Je to jako když člověk sportuje. Chceš běžet maraton, tak musíš trénovat. Pak jsou samozřejmě střelci, kteří to dají i bez tréninku, ale pak minimálně na dva dny umřou. Když člověk trénuje, získá kondičku a každý výkon je pak mnohem komfortnější. To je ten důvod, proč chodím na zkušebnu. A taky zodpovědnost, protože když mi někdo dá příležitost a věří mi, přeju si udělat, co je v mých silách. A ještě jsou pro mě velkou motivací hodiny zpěvu s naší hlasovou poradkyní Gallou Macků. Je skvělá.

Nestála jsi někdy o to zpívat s vlastní kapelou?
Měla jsem pár koncertů jako host pardubického JK Bandu. Taky jsem měla příležitost zazpívat si s kapelou Gramofon, ale to šlo vlastně o takové krátkodobé výpomoci. Nabídku na větší spolupráci jsem dostala asi před pěti, možná i více lety, k panu Hasalovi do JH Big Bandu v Hradci Králové. Jenže jsem s nimi zpívala jen na jednom plese a na dvou třech koncertech. To bylo všechno. Nezvládla jsem ustát konkurenci, nebo nevím, jak to říct. Prostě jsem si nepřipadala dost dobrá. Na jednom vystoupení byl například jejich hostem Martin Růža, se kterým jsem se pak potkala v Noci na Karlštejně, a to bylo něco na moje ego! Přišlo mi, že má smysl to dělat, jen pokud je člověk tak šikovný jako on. A tak jsem to vzdala. (smích) Po určité době mi to bylo samozřejmě líto, přece jsem tam mohla jen pokorně zůstat a učit se. Pokud zas nějaká nabídka přijde, uvítám ji s otevřenou náručí a snad už od ní tentokrát neuteču.

Brzy to bude dvacet let, co jsi v angažmá VČD…
To je husté (smích), ale máš samozřejmě pravdu.

Jak bys zhodnotila svoji pardubickou éru?
No, nevím. Asi že přes velké pochybnosti o tom, jestli jsem vůbec ve správné branži, jsem se za skoro dvacet let dopracovala k pocitu, že teda asi jo. (smích) Hlavně obdivuju vedení divadla v tom, že mi od začátku, stejně jako všem členům souboru, důvěřuje. A i když přišly role, které se mi úplně nepovedly, přesto šance přicházely znova. Neznám tolik divadel, kde by tohle bylo běžné. V jiných divadlech jsou herci, kteří pravidelně hrají větší role, a herci, kterým jsou svěřeny vždycky jen ty menší. U nás jsou šance všech rovnoměrně rozdělené a znamená to, že za každým, kdo v souboru je, si divadlo stojí. Což dává herci příležitost se stále zdokonalovat. Díky za to.

Přesto se zeptám – neuvažovala jsi během té doby o změně? O tom, že bys zkusila štěstí v jiném divadle?
Dlouho jsem moc chtěla do muzikálového divadla. V jisté době jsem si přála jít do souboru Městského divadla Brno, ale postupem času mi došlo, že vlastně není vůbec jisté, jak bych v takové konkurenci uspěla. Samozřejmě přicházela v potaz taky možnost jít na takzvanou volnou nohu. Ale na to jsem neměla pracovní nabídky, takže bych to považovala za takové kamikaze. Čili jsem ráda, že to je, jak to je. Vyhovuje mi jistota stálého angažmá. Vážím si ho.

Jak se posunulo tvoje vnímání divadla, co pro tebe znamená tvoje povolání?
Dřív jsem měla takové představy, že je divadlo nějakým prostředkem, možností jak „osvítit“ diváky. (smích) Dnes je to pro mě práce. Práce, která mě často moc baví a stále mi nabízí možnost se učit. Samozřejmě je to taky práce, která mě živí materiálně. A já mám peníze moc ráda. (smích) Vždycky když na děkovačce Veteránů zpíváme: „Nemít prachy?!“, a všichni: „Nevadí!“ Tak já pokaždé potřebuju dodat: „No, nevim, nevim…“ A pokud je to tak, že moje práce někomu z diváků přináší inspiraci, vyvolává v něm nějaké očistné emoce nebo něco podobného, tak to považuju za úspěch a jsem spokojená.