VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Inscenace JAKO BŘITVA se v polovině října takřka po půlročním odkladu dočkala premiéry. S diváky se ale setkala už v září na předpremiéře a dvou zájezdech do Mladé Boleslavi a byla jimi přijata velmi vděčně. Hlavní mužskou roli v ní po boku Martiny Sikorové jakožto Boženy Němcové ztvárňuje MARTIN MEJZLÍK, který letos v červenci završil šestou dekádu svého života. Skoro polovinu ho prožil v Pardubicích. Ve Východočeském divadle je v angažmá už třicátou sezónu.


Martine, vedeš si osobní herecký archiv?
Osobní archiv si nevedu. I když by bylo asi zajímavé ohlédnutí za tím vším, čím člověk prošel, co ho potkalo. Ale zase nevím, k čemu by to vlastně bylo, protože s odchodem člověka to všechno zanikne a nikdy už se do těch archivů nikdo nepodívá.

Takže nevíš kolikátou tvou rolí je Josef Němec?
To opravdu nevím, natolik pod kontrolou to nemám.

Podle dokumentace Divadelního ústavu v Praze má pořadové číslo 143. Jaký byl tvůj vztah k Boženě Němcové ještě před studiem role jejího manžela?
Už jsme o tom v nějaké debatě mluvili. Asi jako pro většinu mých vrstevníků byla Božena Němcová povinná četba a člověk k ní podle toho tak trochu přistupoval. Ale samozřejmě jsem se setkal už jako dítě s jejími pohádkami, které mi četli rodiče a později jsem si je četl sám. Ty se mi líbily, ty asi zasáhly celou moji generaci, dnešní děti už možná tolik ne. Její pohádky jsou krásné. Potom přišla na řadu povinná četba, a to už si člověk přečetl jenom Babičku, nanejvýš ještě Divou Báru, a tím pro něj dílo Boženy Němcové skončilo.
Teď jsem se s ní potkal víc a blíž. Díval jsem se i na televizní seriál, ten mě zaujal, protože jsem o jejím životě vlastně nic nevěděl. Naše inscenace se na ni dívá z jiného úhlu pohledu, není to biografie, je víc zaměřená na její duchovní svět, vnitřek. Přijde mi ten pohled hodně zajímavý, právě i pro diváky toho televizního zpracování, které je úplně jiné.

Přístup a rukopis autorky Lenky Lagronové mě překvapil – mimo jiné – neokázalostí a originalitou zároveň. Líbí se ti? Co bys o něm řekl?
Líbí se mi. Ze začátku jsem se v něm obtížně orientoval, protože si neumím číst divadelní texty sám. Až když se do nich víc ponořím při práci s režisérem a s hereckými partnery, tak v nich nacházím kvalitu. Režisér Radovan Lipus se snažil přesně vystihnout, co autorka Lenka Lagronová napsala, šel do hloubky, a myslím si, že se mu to podařilo. Pak se mi ten text postupně otvíral a přicházel jsem na to, jak je krásný, divadelní, hluboký až shakespearovsky, dostává se postavám do nitra. Vůbec nejde po povrchu biografického příběhu Boženy Němcové, ale je i o nás, o lidech.

Jak rozumíš autorčinu pohledu na český národ? Je ti blízký?
Ten mi přijde snad až příliš pesimistický. Protože si myslím, že nejsou všichni takoví, jak vyznívá z toho, co autorka napsala. Je opravdu hodně kritická. Já si myslím, že je hodně lidí inteligentních a že dělají spoustu smysluplných věcí.

Co bys chtěl říct o své roli a o své práci na ní?
Když má člověk dobré vedení, když režisér hned ze začátku vymezí roli jasné mantinely, tak jde práce snáz, herec se lépe orientuje. A tady to tak bylo. Snažili jsme se hledat, rozkrývat ten složitý vztah mezi Němcem a Němcovou. Ono se ani přesně historicky neví, jak to mezi nimi ve skutečnosti bylo a jací byli oni sami. Jsou na to různé pohledy. Tak jsme se snažili hledat s vědomím toho, že nic není černobílé. Nemyslím si, že Josef Němec byl gauner nebo ochlasta, jak se někde uvádí. A na vztahu mezi dvěma lidmi je vždycky něco hezkého a něco ne. Takže jsem s tou rolí nijak nebojoval, hraju ji rád.

Inscenace vznikala v době naprostého odloučení od diváků. Jaké bylo pro tebe to dlouhé období, kdy se nedalo hrát? Jak jsi ho trávil?
Ten první lockdown byl vlastně docela příjemný, protože si člověk trochu odpočinul a měl čas na všechno, co dlouho odkládal. Bylo jaro a člověk ho mohl vnímat, odjet třeba na tři dny na chalupu, do přírody. Úplně bez práce to období nebylo, protože jsme v divadle točili četby, dělaly se oprašovací zkoušky. Ale večery jsme měli volné, což jinak skoro neznáme. Ten druhý lockdown byl horší. Jednak byla zima a byli jsme zavření doma. Ale hlavně ta další pauza v hraní nebyla vůbec příjemná ani zdravá pro psychiku a taky pro hereckou kondici. Je to naše profese a potřebujeme ji dělat, potřebujeme každodenní kontakt s diváky. Když tak dlouho chyběl, narůstala nejistota. Je hrozně těžké potom do toho vlaku zase naskočit a rozjet ho. Bylo to dlouhé.

Navzdory uzavřeným vchodům pro diváky bylo v divadle práce stále dost. Dělala ti nějaká z nich radost?
Velkou radost mi dělalo natáčení audioknihy, mluvené slovo mám hodně rád. Je to naprosto soustředěná práce. V divadle je herec součástí velkého celku, je závislý na práci spousty kolegů. Ke čtení na mikrofon si zaleze sám a sám si s tím vyhraje. Bavilo by mě, kdyby téhle práce bylo víc. Až jsem si říkal, že by mě asi bavilo se tím živit.

To ale nebyla jediná práce v období, kdy se nehrálo. V divadle se pořád zkoušelo. I když se nekonaly premiéry, tak vzniklo šest inscenací.
To je pravda. Já jsem ve třech z nich. Ještě před lockdownem jsme začali zkoušet Venkov, ten se dvakrát odložil a nakonec se dočkal premiéry až teď. Pak jsem zkoušel Jako břitva a potom Zahradní slavnost, ta už premiéru mít mohla, ještě v červnu. Takže jsem ve dvou inscenacích, které jsou nazkoušené, ale premiéru zatím neměly. Je to takové zvláštně pokřivené, když se práce zastaví těsně před tím pomyslným cílem. Snad už se teď ty uložené inscenace přivedou na světlo. A ještě jsme dělali s Radkem Žákem scénické čtení Kámen a bolest. A Jana Uherová dělala streamované pořady s námi herci, aby se udržoval aspoň nějaký kontakt s publikem. Takže práce byla, ale chybělo jí to, na co jsme zvyklí – přímé reakce diváků. Myslím, že se během toho období jednoznačně potvrdilo, že ten přímý kontakt nic nenahradí. Nám chybí diváci a my jim naštěstí taky.

Chtěl bys ze svého posledního desetiletí vzpomenout na některé inscenace, ve kterých jsi rád hrál?
Samozřejmě jsou věci, které má člověk radši než jiné. Mně víc vyhovují vážnější žánry. Dobrá komedie je taky fajn, když diváci bezprostředně reagují, ale každý den bych ji hrát nechtěl. Protože si víc vychutnám něco, s čím si můžu hrát, kde je nějaký vnitřní proces. Když každé představení může být trochu jiné, protože v té hře člověk pořád dál hledá a nachází. Strašně rád jsem hrál Královu řeč. To téma mi přijde velice silné a nadčasové, a je to navíc skutečný příběh, v tom je taky velká síla. Měl jsem rád inscenace, které jsme dělali s Břeťou Rychlíkem, Konec masopustu a Kalibův zločin. Taky mám rád inscenaci Až ustane déšť, přestože v ní hraju jenom začátek a konec, ale moc se mi líbí a mám hodně rád práci s Filipem Nuckollsem. A je to zajímavá výzva, moje role je neobvyklá a začínám celou hru úplně sám, v dlouhém monologu bez partnera. Teď se moc těším, až začneme hrát Venkov, práce s Januszem Klimszou mě moc bavila a ten text je moc zajímavý, úplně jiný žánr a tvar, jaký se tu nikdy nehrál. Takže se těším, až si to trochu ohrajeme, protože tam velice záleží na souhře mezi partnery.

Jako herec se příležitostně uplatňuješ také v rozhlase, televizi i filmu. Co ti přináší mimodivadelní herecká práce?
Já ji příliš nevyhledávám. S výjimkou rozhlasu, o mluveném slově už tu byla řeč, to mám rád. Jinak se jedná spíš tu a tam o jednorázové kšeftíky, které neodmítám, protože si při nich člověk něco přivydělá. Ale ta práce samotná mi nic nepřináší, leda tak stres. A z prostředí a lidí kolem filmu nijak nadšený nejsem, člověk tam zažije spoustu neprofesionality. Bavil by mě dabing. Jenže ten už taky není, jako byl dřív, kdy si člověk mohl dát trochu záležet. Teď už jde skoro jenom o rychlost. Ale pořád je to zpestření při každodenní práci v divadle.

Tvou ženou je naše výborná inspicientka Martina Mejzlíková, takže jste divadelní pár. Máte dvacetiletou dceru a sedmnáctiletého syna. Kam směřují?
Nevím, to asi teď ještě nevědí ani oni. Zatím to jsou studenti, tak snad mají ještě čas.

K divadlu si občas přičichnou. Rozmlouval bys jim, kdyby se chtěli dát touhle cestou?
Asi ne. Ne že bych tím byl nějak nadšený, ale proč ne? Zuzka nějaký umělecký směr nabírá, maluje a chce zkusit nějakou uměleckou školu, spíš výtvarnou. Ale divadlo trošku poznala a vidí, že je to zajímavé prostředí a v něm zajímaví lidé, kteří mají rádi svoji práci. Adam je zatím na střední škole a nějaké jasné zaměření ještě neprojevuje.

A máš ty představu, čím bys byl, kdybys nebyl herec?
To nevím. Herectví je práce, kterou jsem si vybral a snažím se ji dělat co nejlíp. Dovedu si představit, že bych dělal něco jiného, proč ne? Bylo by krásné být zahradníkem. Nebo pracovat někde u zvířat. To by mě určitě bavilo a naplňovalo a bylo by to třeba bez stresů. Ale jsem herec. A jsem Rak a nerad dělám změny. Tak už radši zůstanu hercem a budu si to užívat, protože snad už něco umím a baví mě to. Čím jsem starší, tím víc si užívám každou novou práci a těším se na každou novou příležitost. A nejenom v divadle. Když jsou takhle krásné dny, tak mi moc pomáhá se hýbat, sportovat, vyjet na kole k vodě. To mě úžasně nabíjí. I když je člověk starší a v něčem už nějak omezený, tak je skvělé, když dělá to, co ještě může.

Přeju ti, abys i nadále mohl užívat co nejvíc ode všeho a děkuju za popovídání.