VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

14. listopadu nás čeká v této divadelní sezóně první premiéra scénického čtení v rámci cyklu INprojekty. Spolu s režisérem MARKEM DAVIDEM, čerstvým absolventem oboru činoherní režie na brněnské JAMU, jsme se zaměřili na text současného francouzského autora Édouarda Louise (*1992). Román Skoncovat s Eddym B., bestseller nejen na francouzském knižním trhu, je autobiografickým a velmi sugestivně napsaným příběhem chlapce hledajícího svoji vlastní identitu. Zároveň je lákavým materiálem pro jevištní zpracování, a o to nám od začátku šlo – najít text, který není primárně určený pro divadlo. Marek David je kromě režie také absolventem oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo na Slezské univerzitě v Opavě. Za svoji autorskou inscenaci s názvem Planu získal ocenění Jantar za nejlepší inscenaci Moravskoslezského kraje a byl nominován na Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci nového textu.


Pro své režie si většinou vybíráš předlohy, které je nutné zdramatizovat, ať už jde o romány nebo třeba historické události. Proč tě to tak láká?
Já se asi nedokážu zbavit dojmu, že pevné texty jsou již do jisté míry ovlivněny interpretací jejich autora a jeho představou o tom, jak text uvádět na jevišti. Takže režie takových textů je vlastně popírání anebo přitakání této interpretaci. Tomu se člověk do jisté míry může vyhnout právě při dramatizaci textů, které nebyly prvotně určeny pro divadlo. A navíc jsem pochopil, že autorským textem se dá docela dobře režírovat herce. Text je pak často psán přímo na míru konkrétnímu herci a situaci.

Obzvlášť mě zaujala tvoje autorská hra Planu o Ryszardovi Siwiecovi, který se v září 1968 stal první živou pochodní ve Východním bloku na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jak a proč hra vznikla?
Hra vznikla původně na objednávku a měla i svou brněnskou premiéru. Z určité režisérské ješitnosti jsem se však rozhodl, že si tento text chci i sám zrežírovat. Zkrátka, když píšu nějaký text, automaticky si představuji konkrétní jevištní situaci. A tady jsem se nemohl smířit s pouhou platonickou představou. Obě inscenace byly úplně jiné a stály na zcela jiných interpretačních principech. A tak to má být.

Nedá mi to, abych se nezeptala na tvoji absolventskou inscenaci na JAMU, kterou jsem měla možnost vidět – Lidé bez vlastností. Šlo o adaptaci Musilovy prvotiny Zmatky chovance Törlesse a monumentálního třídílného románu Muž bez vlastností. Podle mého názoru obrovské sousto, cesta musela být obtížná, nicméně výsledek opravdu vynikající. Jak tě něco takového napadlo? Jak dlouho jsi na tom pracoval?
Na začátku jsme si s dramaturgem řekli, že bychom chtěli vyprávět velký příběh. A v zástupu modernistických autorů jsme tak hledali látku, která by se dala zpracovat. Zdálo se nám, že Robert Musil je nejlogičtější volbou ze všech. Myslím si, že jsme oba jaksi (nevím, zdali záměrně, či nezáměrně) ignorovali onu monumentálnost jeho díla. Inscenace si taky nekladla za cíl převyprávět celé romány v plné šíři. Snažili jsme se spíš najít určitý klíč, skrze který bychom se mohli Musila aspoň dotknout. Nejdelší bylo právě hledání tohoto principu. Ale celková práce na textu trvala přibližně rok.

Přes všechny výhody autorských a nedivadelních textů – oslovují tě i klasická dramata? Které hry ze světové nebo české klasiky bys někdy rád režíroval?
Ano, oslovují, i přesto. Ale čím je text klasičtější, tím víc mě baví představa udělat ho zcela po svém. Přemýšlím například o tom, že by mě bavilo režírovat nějaký divadelní text Victora Huga. Jen si říkám, jestli by to nakonec stejně znovu neskončilo vlastní dramatizací.

Už třikrát jsi spolupracoval s brněnským divadlem Husa na provázku. Je tohle směr, kterým by ses v rámci divadla chtěl dát, nebo je ti bližší divadlo městského typu?
V Huse jsem zažil jedny z doposud nejzásadnějších divadelních setkání, která mě velmi formovala. Velmi si vážím spolupráce s Janem Mikuláškem, Martinem Sládečkem nebo Michalem Hábou. Tvůrčí prostředí tohoto divadla, tak jak jsem ho mohl poznat, mi velmi vyhovuje. Je to prostor, ve kterém se objevuje, hledají nejrůznější formy, experimentuje se. A to je mi blízké. Možná i tím, že dramaturgie tohoto divadla není postavená právě na již hotových divadelních textech, ale využívá ve velké míře principů autorského divadla.

Když jsme vybírali titul pro naše scénické čtení, od začátku jsme uvažovali o tom, že si text sám zdramatizuješ. Než jsi přišel s románem Skoncovat s Eddym B., poměrně dlouho jsme byli přesvědčení o zcela jiné knize, můžeš říct jaké a proč tě zaujala?
Spíš než o konkrétní knize, kterou schválně neprozradím, jsem přemýšlel o tématu. A tím byli psychopaté. Toto téma je ale příliš obšírné a existuje nespočet pohledů, jakými se na něj dá nahlížet. Uvědomil jsem si, že je to téma, které by šíří a celkovou plochou přesahovalo formát scénického čtení. Hodilo by se spíše na velkou scénu.

Jak jsi potom narazil na „Eddyho“? Čím si tenhle román říká o jevištní zpracování?
Je to na první pohled velmi jednoduchý příběh, který je však silný svou bezprostředností a autentičností. Zároveň z něj čiší velmi silná výpověď, která je podle mě aktuální v každé době. Nechci být pro čtenáře abstraktní, a zároveň nechci prozradit vše. Možná řeknu jen, že jedním z hlavních témat je svoboda. Člověk není nikdy doopravdy svobodný, dokud nenajde cestu k sobě samotnému.

Jaký klíč jsi ke své dramatizaci zvolil?
Rozhodl jsem se, že výpověď jednoho chlapce rozvrhnu mezi tři herce, kteří jsou každý v jiném věku, a tím pádem i jiné životní situaci. Mělo by tak jít o jakési hledání mužské identity. To je ovšem můj „vstupní klíč“ před začátkem zkoušení. Ten se z velké většiny utváří až samotným zkoušením.

Právě pracuješ jako asistent režie na inscenaci muzikálu Producenti v Národním divadle moravskoslezském, je to tak? Máš za sebou režii opery. Zajímají tě hudební žánry?
Spíš by se to dalo říct tak, že mě zajímá hudba v divadle, a to jakým způsoben je schopná nést příběh. Velmi cennou zkušeností bylo režírování současné opery Saudade, která byla uvedena v rámci ostravského festivalu NODO. Režírování opery je oproti činohře zcela jiná disciplína. V opeře je vše podrobeno partituře. A mně trvalo nějakou dobu, než jsem například pochopil to, jak mluvit s hercem, jak budovat situaci. Ale od chvíle, kdy jsem to (částečně) pochopil, jsem si práci užíval.

Co dalšího tě v této sezóně ještě čeká?
Nejblíž mě čeká práce pomocného režiséra na muzikálu Sweeney Todd, opět v NDM. A další práce jsou zatím ve stádiu domlouvání. Mám ale před sebou například natáčení několika hudebních klipů, a na to se těším.