VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Málokteré pracoviště má takového genia loci
Vždy usměvavý, ve svých oblecích, kabátech a kloboucích nesmírně elegantní inženýr s uměleckými sklony – to je náš provozně-ekonomický náměstek BOHUMIL KOS. Také on byl u příležitosti oslav 110. výročí otevření pardubického divadla oceněn pamětní medailí za svou dlouholetou práci a přínos a i s ním jsem si povídala, co všechno jeho (pro některé možná těžko uchopitelná) profese obnáší a jaký je jeho vztah k divadlu. Pokud máte rádi historky z divadelního prostředí, Bohumil jich má plné rukávy, stačí se zeptat, anebo si přečíst knížku Julie na laně, kterou napsal. A pozor, prý už se chystá něco dalšího!
Jak dlouho už u nás v divadle pracuješ?
Do divadla jsem nastoupil dvakrát. Poprvé v prosinci 1989 a strávil jsem tu jen necelé dvě sezóny. Odešel jsem nechtěně asi na rok do Německa, protože jsem tam měl problémy se stavební firmou, tedy spíše s německým investorem. Tvrdá škola. Pak už jsem se zpět do divadla nevrátil, zkoušel jsem podnikat.
Podruhé to bylo v době, kdy nastoupil do funkce ředitele Petr Dohnal. Znali jsme se, a tak mě Petr oslovil, jestli bych mu nepomohl. Napřed jsem musel odmítnout, měl jsem moc práce, ale další rok jsem již pomoc slíbil. Tedy na jeden rok, to bylo září 1999. A zůstal jsem až dodnes. Takže celkem 24 sezón.
Co tě přivedlo do divadla poprvé – v roce 1989?
Přihlásil jsem se do konkurzu a vyhrál ho. Zajímavé ale bylo, jak jsem se o konkurzu dozvěděl. V bytě se objevily noviny, deník, který u nás doma nikdy předtím ani nikdy potom nebyl. Ležel rozevřený na gauči a mně náhodně padl do oka inzerát, že divadlo hledá provozně-ekonomického náměstka. Dodnes podezírám ženu, že mi tam ty noviny nastrčila, když viděla, jak se profesně trápím v socialistické velkovýrobně betonových panelů. (smích)
A co tě přimělo zůstat podruhé tak dlouho?
Rád vymýšlím a realizuji nové věci, a v tom si s Petrem velmi rozumíme. Je pravda, že s myšlenkou přijde většinou Petr, společně to promýšlíme a já se pak podílím spíše na konečné realizaci. A že toho doposud nebylo málo: sbírka na oponu, sbírka na lustr, Malá scéna ve dvoře, scéna na Kunětické hoře, plesy v divadle, GRAND Festival smíchu a tak dále. Jsem moc rád, že jsem u toho všeho mohl být.
Ekonomický náměstek, to pro mě zní napůl vznešeně, napůl dost úřednicky, nicméně nevím přesně, v čem tvoje práce spočívá. Rozumím tomu dobře (a samozřejmě hodně zjednodušeně), že „velíš“ všemu, co se financí týče? Není toho na jednoho moc?
Ubrala jsi mi, Aničko, část mé funkce, jsem provozně-ekonomický náměstek, což zní možná ještě hůře. Ale rozhodně nevelím všem financím sám. Máme to tak trochu rozdělné. Zjednodušeně řečeno, Petr si řídí vše, co je na scéně, a já vše, co je mimo scénu. Takže když způsobíš problém na zkoušce, budeš se zodpovídat panu řediteli, a když nabouráš služební auto, budu to řešit já. Za hospodaření divadla jsem samozřejmě řediteli zodpovědný já.
Předpokládám, že není funkce jako funkce, že například ekonomický náměstek v nemocnici funguje jinak než v divadle. V čem je tedy tahle profese v rámci divadla jedinečná?
Možná bychom si mohli místa vyměnit, ale vstup do nemocnice na mě působí depresivně, kdežto vstup do divadla mě povznáší. Málokteré pracoviště má takového genia loci.
Když bych se zeptala, co kuriózního jsi v práci kdy zažil, předpokládám, že mě zasypeš množstvím vzpomínek a historek, které jsi ostatně sepsal ve své knize Julie na laně. Přesto prosím, vyber jednu…
Ve dvoře jsme měli uskladněného drátěného koně z inscenace Cikáni jdou do nebe. V jeho hlavě si udělali hnízdo kosové a vyvedli mladé. Kdo jiný to měl řešit než já. Zkoušel jsem všechno, ale nic před divadelními „ochránci“ přírody neprošlo. Tak jsem zavolal na ornitologickou stanici, kde mě zaskočil záznamník, a tak jsem vyhrkl: „Dobrý den, máme problém, v hlavě koně se nám uhnízdili kosové, my toho koně potřebujeme pro mušketýry a nevíme, co s těma kosama můžeme udělat. Děkuji za odpověď. Kos.“ Když se několik dní nikdo neozýval, volal jsem tam znovu a pán se smál a omlouval, že můj předchozí telefonát považoval za hloupý vtip. Všechno nakonec dobře dopadlo. Kosové stačili vyletět těsně před zkouškou.
Se svou milou manželkou nevynecháte jedinou premiéru a věřím, že to není jen z povinnosti. Láska k divadlu se zrodila s tvým zaměstnáním ve VČD? Nebo už dřív?
Teď to bude znít jako klišé. Od dětství jsem měl rád divadlo. Navštěvoval jsem dramatické kroužky, chodil do „lidušky“ a divadlo jsem i ochotnicky hrál. Pro herectví jsem se nerozhodl z obavy, že se neuživím, a asi jsem udělal dobře. (smích) V Praze na studiích jsem každý měsíc stál frontu před předprodejem a kupoval lístky do divadel, kam jen to šlo. Po škole jsem se nastěhoval do Pardubic a divadlo se stalo naší srdeční záležitostí.
Takže herecké ambice jsi skutečně měl! To byla totiž jedna z mých otázek.
Určitě měl. Ale co jsem přišel mezi profesionály, úplně mě to přešlo. Prý hrozně huhňám.
Na jevišti se ale sem tam objevíš aspoň jako muzikant se svojí kapelou Kosteam. Jak se kapele daří teď v době covidové?
Po patnácti letech jsme si museli udělat pauzu. Je to smutné a těžce to neseme. Stýská se nám.
Chápu, asi tak jako nám v divadle po divácích. Kdybys dnes večer mohl zajít do divadla, co by sis přál, aby se hrálo?
Audience u královny nebo Mikve. Na Malé scéně pak Podivný případ se psem.
Které inscenace – za celou dobu, co ve VČD pracuješ – se ti vryly do paměti? Na které rád vzpomínáš?
Těch inscenací bylo hodně. Pokud mám jmenovat, tak Přelet nad hnízdem kukačky, My Fair Lady, Nápadníci trůnu, Cikáni jdou do nebe, Amadeus, Cabaret, Mezi nebem a zemí…
Co dalšího kromě divadla a muziky tě ještě baví? Doslechla jsem se, že jsi nadšený golfista…
Golf, to je pro mě jen sport z nouze. Na žádný dynamičtější si už netroufám. Ale chodíme s mojí ženou a přáteli velice rádi. Hodně času věnujeme chalupě a vnoučatům. Je moc fajn mít velkou rodinu a velkou chalupu, kam se ta rodina vejde. A jestli to nevíš, tak už mám pravnoučka. Jmenuje se Theodor. Pořád mě taky ještě baví psát – povzbudilo mě odvysílání povídek z mojí knihy Julie na laně v Českém rozhlase. A tak se pochlubím, že chci vydat v dubnu další knihu, tentokrát bez Jarada Portského, s názvem Housle v kravíně. Psaní mi dává zapomenout na to nepříjemné, co je dnes kolem nás.
Věřím, že toho nepříjemného bude stále méně. Děkuji ti za milý rozhovor, Bohoušku, gratuluji k pravnoučkovi i k tvým jedenácti vnoučatům a přeji hodně zdraví a pohody do dalších let strávených s naším divadlem!
Jak dlouho už u nás v divadle pracuješ?
Do divadla jsem nastoupil dvakrát. Poprvé v prosinci 1989 a strávil jsem tu jen necelé dvě sezóny. Odešel jsem nechtěně asi na rok do Německa, protože jsem tam měl problémy se stavební firmou, tedy spíše s německým investorem. Tvrdá škola. Pak už jsem se zpět do divadla nevrátil, zkoušel jsem podnikat.
Podruhé to bylo v době, kdy nastoupil do funkce ředitele Petr Dohnal. Znali jsme se, a tak mě Petr oslovil, jestli bych mu nepomohl. Napřed jsem musel odmítnout, měl jsem moc práce, ale další rok jsem již pomoc slíbil. Tedy na jeden rok, to bylo září 1999. A zůstal jsem až dodnes. Takže celkem 24 sezón.
Co tě přivedlo do divadla poprvé – v roce 1989?
Přihlásil jsem se do konkurzu a vyhrál ho. Zajímavé ale bylo, jak jsem se o konkurzu dozvěděl. V bytě se objevily noviny, deník, který u nás doma nikdy předtím ani nikdy potom nebyl. Ležel rozevřený na gauči a mně náhodně padl do oka inzerát, že divadlo hledá provozně-ekonomického náměstka. Dodnes podezírám ženu, že mi tam ty noviny nastrčila, když viděla, jak se profesně trápím v socialistické velkovýrobně betonových panelů. (smích)
A co tě přimělo zůstat podruhé tak dlouho?
Rád vymýšlím a realizuji nové věci, a v tom si s Petrem velmi rozumíme. Je pravda, že s myšlenkou přijde většinou Petr, společně to promýšlíme a já se pak podílím spíše na konečné realizaci. A že toho doposud nebylo málo: sbírka na oponu, sbírka na lustr, Malá scéna ve dvoře, scéna na Kunětické hoře, plesy v divadle, GRAND Festival smíchu a tak dále. Jsem moc rád, že jsem u toho všeho mohl být.
Ekonomický náměstek, to pro mě zní napůl vznešeně, napůl dost úřednicky, nicméně nevím přesně, v čem tvoje práce spočívá. Rozumím tomu dobře (a samozřejmě hodně zjednodušeně), že „velíš“ všemu, co se financí týče? Není toho na jednoho moc?
Ubrala jsi mi, Aničko, část mé funkce, jsem provozně-ekonomický náměstek, což zní možná ještě hůře. Ale rozhodně nevelím všem financím sám. Máme to tak trochu rozdělné. Zjednodušeně řečeno, Petr si řídí vše, co je na scéně, a já vše, co je mimo scénu. Takže když způsobíš problém na zkoušce, budeš se zodpovídat panu řediteli, a když nabouráš služební auto, budu to řešit já. Za hospodaření divadla jsem samozřejmě řediteli zodpovědný já.
Předpokládám, že není funkce jako funkce, že například ekonomický náměstek v nemocnici funguje jinak než v divadle. V čem je tedy tahle profese v rámci divadla jedinečná?
Možná bychom si mohli místa vyměnit, ale vstup do nemocnice na mě působí depresivně, kdežto vstup do divadla mě povznáší. Málokteré pracoviště má takového genia loci.
Když bych se zeptala, co kuriózního jsi v práci kdy zažil, předpokládám, že mě zasypeš množstvím vzpomínek a historek, které jsi ostatně sepsal ve své knize Julie na laně. Přesto prosím, vyber jednu…
Ve dvoře jsme měli uskladněného drátěného koně z inscenace Cikáni jdou do nebe. V jeho hlavě si udělali hnízdo kosové a vyvedli mladé. Kdo jiný to měl řešit než já. Zkoušel jsem všechno, ale nic před divadelními „ochránci“ přírody neprošlo. Tak jsem zavolal na ornitologickou stanici, kde mě zaskočil záznamník, a tak jsem vyhrkl: „Dobrý den, máme problém, v hlavě koně se nám uhnízdili kosové, my toho koně potřebujeme pro mušketýry a nevíme, co s těma kosama můžeme udělat. Děkuji za odpověď. Kos.“ Když se několik dní nikdo neozýval, volal jsem tam znovu a pán se smál a omlouval, že můj předchozí telefonát považoval za hloupý vtip. Všechno nakonec dobře dopadlo. Kosové stačili vyletět těsně před zkouškou.
Se svou milou manželkou nevynecháte jedinou premiéru a věřím, že to není jen z povinnosti. Láska k divadlu se zrodila s tvým zaměstnáním ve VČD? Nebo už dřív?
Teď to bude znít jako klišé. Od dětství jsem měl rád divadlo. Navštěvoval jsem dramatické kroužky, chodil do „lidušky“ a divadlo jsem i ochotnicky hrál. Pro herectví jsem se nerozhodl z obavy, že se neuživím, a asi jsem udělal dobře. (smích) V Praze na studiích jsem každý měsíc stál frontu před předprodejem a kupoval lístky do divadel, kam jen to šlo. Po škole jsem se nastěhoval do Pardubic a divadlo se stalo naší srdeční záležitostí.
Takže herecké ambice jsi skutečně měl! To byla totiž jedna z mých otázek.
Určitě měl. Ale co jsem přišel mezi profesionály, úplně mě to přešlo. Prý hrozně huhňám.
Na jevišti se ale sem tam objevíš aspoň jako muzikant se svojí kapelou Kosteam. Jak se kapele daří teď v době covidové?
Po patnácti letech jsme si museli udělat pauzu. Je to smutné a těžce to neseme. Stýská se nám.
Chápu, asi tak jako nám v divadle po divácích. Kdybys dnes večer mohl zajít do divadla, co by sis přál, aby se hrálo?
Audience u královny nebo Mikve. Na Malé scéně pak Podivný případ se psem.
Které inscenace – za celou dobu, co ve VČD pracuješ – se ti vryly do paměti? Na které rád vzpomínáš?
Těch inscenací bylo hodně. Pokud mám jmenovat, tak Přelet nad hnízdem kukačky, My Fair Lady, Nápadníci trůnu, Cikáni jdou do nebe, Amadeus, Cabaret, Mezi nebem a zemí…
Co dalšího kromě divadla a muziky tě ještě baví? Doslechla jsem se, že jsi nadšený golfista…
Golf, to je pro mě jen sport z nouze. Na žádný dynamičtější si už netroufám. Ale chodíme s mojí ženou a přáteli velice rádi. Hodně času věnujeme chalupě a vnoučatům. Je moc fajn mít velkou rodinu a velkou chalupu, kam se ta rodina vejde. A jestli to nevíš, tak už mám pravnoučka. Jmenuje se Theodor. Pořád mě taky ještě baví psát – povzbudilo mě odvysílání povídek z mojí knihy Julie na laně v Českém rozhlase. A tak se pochlubím, že chci vydat v dubnu další knihu, tentokrát bez Jarada Portského, s názvem Housle v kravíně. Psaní mi dává zapomenout na to nepříjemné, co je dnes kolem nás.
Věřím, že toho nepříjemného bude stále méně. Děkuji ti za milý rozhovor, Bohoušku, gratuluji k pravnoučkovi i k tvým jedenácti vnoučatům a přeji hodně zdraví a pohody do dalších let strávených s naším divadlem!
Anna Hlaváčková
