VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Malá scéna ve dvoře v posledních dnech ožívá zkoušením nové komedie Apartmá hotelu Plaza v režii Petra Novotného. Zkoušení by to mohlo být úplně běžné, nebýt dvou dost zajímavých okolností. Neil Simon napsal hru skládající se ze tří částí pro dva herce (ve dvou případech se počítá i s dalšími menšími příležitostmi) a v české inscenační tradici hrají každou aktovku jiní herci, obvykle na velkém jevišti. V našem případě ale všechny hlavní postavy budou hrát PETRA JANEČKOVÁ a JIŘÍ KALUŽNÝ, navíc ne na velkém „kukátkovém“ jevišti, ale mezi diváky na Malé scéně. Zkoušení je tedy náročné nejen díky množství textu vyžadujícímu absolutní koncentraci, ale také díky okolnosti, že oba protagonisté musí pracovat na třech velmi odlišných rolích a v neobvyklém prostoru, který vyžaduje jiné herecké prostředky.

Petro, jak se ti zatím zkouší?
Petra: Zatím bezvadně. A je to dáno tím, že jsme dostali text hry dřív – to bych přála každému herci, hlavně když má zkoušet takhle velkou roli. Prodrali jsme se textem, nad kterým pak při aranžování člověk nemusí tolik přemýšlet, protože už ho má v hlavě. Od prvních zkoušek v prostoru tedy nejdeme po slovech, ale po situacích.

Jirko, máš nějaký zvláštní vztah k této hře?
Jiří: To mám ke každé hře, proč by toto měla být výjimka? Je to moje práce a dělám ji pokaždé stejně poctivě.

Která část hry je vám nejbližší?
Petra: V každé povídce jsem zatím v jiné fázi. První máme naaranžovanou, na druhé teď pracujeme a třetí nás teprve čeká. Stylem humoru se mi asi nejvíce líbí první, ačkoli moje postava je o deset let starší než já, ale tomu druhu humoru nejvíce rozumím. Pro diváky bude asi nejvtipnější poslední povídka, která už je na hranici grotesky.
Jiří: Pro mě taky ta, protože se v ní mísí komedie s tragédií. Žánr této aktovky je mi blízký, mám rád tragikomedie.

Ve které ze tří postav, které hrajete, se nejvíce vidíte?
Petra: Asi v první. Umím si představit, že bych se do takové situace mohla sama dostat a takhle nějak bych reagovala. Sama pro sebe jsem si Apartmá označila jako „poctu českým herečkám“ – v každé povídce si představuju někoho jiného. Ve Svatebních hostech Jiřinu Bohdalovou s Vladimírem Menšíkem, viděla jsem je společně v několika komediích a myslím si, že takhle spolu fungovali. A byli naprosto úžasní! Ve druhé pak Libušku Šafránkovou a v první… tam se mi to láme, to by mohla skvěle hrát Jiřina Jirásková, nebo z těch mladších Simona Stašová.

Jirko, projektuješ se do některé z těch tří postav?
Jiří: No, to jsem dělal, když jsem byl mladý nezkušený herec. Teď jsem starý nezkušený herec. (smích) Když jsme ještě jako studenti na DAMU zkoušeli Naše městečko, tak paní Hlaváčová, naše ročníková pedagožka, říkala jedné herečce: „Jdi s tím pláčem někam, diváka nezajímá, jak krásně pláčeš, ale jak se s tím pereš.“ A diváka asi opravdu nezajímá, do čeho se projektuju. Herec je od toho, aby sloužil autorovi a tématu. Už jsem zjistil, že takhle to funguje.

První povídka je (nejen) o manželství po 25 letech. Jak dlouho jsi, Jirko, ženatý? Nějak podobně, ne? Dokážete se ještě s Romanou překvapovat?
Jiří: Někdy jo. Přijdu domů a Romana na mě udělá „baf“, nebo ona přijde a já udělám „baf“. A někdy je třeba překvapení, když neuděláme „baf“.

Ale vážně, znáš svoji partnerku dobře?
Jiří: Budu citovat z textu Zvoníka Matky Boží autora Petra Abrahama: „Kdo může říct, že někoho dobře zná?“

Petro, ty žiješ v partnerském vztahu přibližně pět let. Máte s Láďou nějaké rituály, nebo dokonce rutinu?
Petra: Jasně, že máme. Aby vztah fungoval, musí být oboje. Máme rituály, které jsou důležité, a rutina, to jsou už trochu méně pěkné rituály, ale jsou, to je normální. Občas je potřeba to provětrat, nebo vytvořit nové rituály. Taky existují situace, které jsme spolu ještě neprožili, a ty nastanou… ty nám život určitě přinese. A u překvapování záleží na chuti partnerů, jestli se chtějí překvapovat. A my zatím chceme.

Když zkoušíte některou z povídek, díváte se na ni asi každý ze své perspektivy, ne? Petra z té ženské stránky a Jirka ji vidí jako muž. Už jste se pohádali?
Petra: Zatím ne, jsou to malé drobnůstky, ale střety ani náhodou. Řekneme svůj názor a pak vytvoříme nějaký kompromis, který vyhovuje oběma stranám. Někdy se stane, že pohled toho druhého je lepší nebo výhodnější, a tak se i rádi vzdáme toho svého. Podle mě nás ta práce obohacuje.

Asi si nemůže nikdo z nás dovolit strávit noc v hotelu Plaza… Ale dopřáli jste si se svým partnerem někdy takový luxus jako třeba nějakou zvláštní dovolenou, večeři, nějaký výjimečný zážitek?
Petra: Teď máme doma malou holčičku, tak na to není moc času. Ale musím říct, že mě můj partner překvapil, když mě na mé narozeniny pozval do vyhlášené pardubické restaurace U dvou kohoutků, kde vařili podle Pohlreicha, a bylo to skvělé.

Jiří, ty jsi dokonce viděl hotel Plaza v New Yorku na vlastní oči, že? Upoutal tě hned, všiml sis ho na ulici?
Jiří: Všiml jsem si ho, samozřejmě! Já jsem z Vlčic a tam máme jenom obecní hospodu, a to se od ní dost lišilo! A taky protože tam parkovala strašně nóbl auta a z hotelu vycházeli nóbl lidi. My jsme tam byli dost dlouho, protože naproti je taková „pyramida“, což je jedna ze dvou značkových prodejen společnosti Apple v New Yorku – chtěli jsme tam s Romanou koupit synovi iPod. To byla tehdy novinka. Takže jsme tam nějakou dobu stáli a mě ten hotel vysloveně přitahoval. Na ten luxus ani člověk není zvyklý.

A jaký luxus si ty můžeš dopřát?
Jiří: No, asi večeři v obecní hospodě ve Vlčicích, ale musíš den dopředu nahlásit, že tam přijdeš.

Já se ptám na luxus!
Jiří: Co, Vlčice ti nejsou dost?! Já, kdybych si teď mohl dopřát luxus, tak jedu tam! Ne do hotelu Plaza. Ve Vlčicích bych čuměl na Černou horu, pouštěl letadýlka, večer muziku a četl bych si.

A co váš zájezd do New Yorku, to přece byl velký zážitek, ne?
Jiří: Finančně určitě, ale já to beru jako investici, které absolutně nelituju. A klidně bych jel znovu, kdybych na to měl. New York nebyl luxus, byly to dobře investované peníze.

Druhá povídka: slavný muž – svůdce. Petro, kdy jsi byla naposledy sváděná? Zažila jsi někdy situaci, že tě sváděl někdo mediálně známý nebo slavný?
Petra: Naposledy jsem byla sváděná Ladislavem Špinerem a podlehla jsem. (smích) S nikým mediálně slavným jsem se asi do takové podobné situace nedostala, ale někdy, když sem do divadla přijedou takoví lidé, tak komunikace s nimi je jiná, to připouštím. Ale nejde o svádění. (smích)

Přemýšlela jsi někdy nad partnerovou nevěrou? Umíš si to představit?
Petra: Nad tím jsem zatím nepřemýšlela, na to je náš vztah dost mladý. Ale je to určitě i o důvěře, a tu já k partnerovi mám.

Poslední povídka: svatba dcery, zatěžkávající situace hlavně pro rodiče. Jiří, máš syna, který už je ve věku, kdy by se mohl ženit. Dovedeš si představit, že do vašeho života vstoupí nová osoba, žena tvého syna?
Jiří: O tom snad uvažuje každý rodič. Ať klidně vstoupí, hlavně ať to nebude v neděli v šest ráno a nebude u toho řvát.

Petro, ty asi nad tím ještě neuvažuješ. Ale možná sama zvažuješ, že vstoupíš do manželství???
Petra: Občas se nás s Láďou někdo ptá, jestli jsme se třeba nevzali tajně, a prý jsme měli oba stejnou reakci, že jsme se tak zvláštně usmáli a řekli: Ne. A když se ptáš teď ty, tak naplánovanou svatbu nemáme.

Máte holčičku, u které má výchova ještě smysl. A to bývá těžký oříšek – kdo u vás více vychovává? Shodnete se s partnerem?
Petra: Shodneme se určitě na tom, že nechceme mít nevychovaného rozmazleného spratka. Líbil se mi názor jednoho psychologa, který říkal, že dítě je odmalička nastavené na to, že má dva rodiče, a tudíž i na to, aby zvládlo dva přístupy. Trochu jinak vychovává otec, jinak matka, jinak si hraje otec, jinak matka. Podle mě je to naprostá pravda. V zásadních věcech by se samozřejmě měl názor rodičů shodovat, neměli by si vzájemně podkopávat autoritu. Mužská energie je jiná, to jsou u nás honičky, s Láďou se i perou, se mnou to je jemnější, i když se někdy taky pošťuchujeme, spíš se více mazlíme.

Na Malé scéně budete hrát nablízko divákům, mezi nimi. Jak se na to těšíte?
Jiří: Mně asi víc vyhovuje velké divadlo. Ale i hraní nablízko mám rád. Dosud jsme zkoušeli na zkušebně v divadle, na Malou scénu přijdeme až teď, tak uvidíme, co to s tou hrou udělá.
Petra: Já se na to velmi těším. Navíc si myslím, že lepší text jsem ještě nezkoušela. To, že budeme hrát takhle velmi nablízko, znamená, že bude potřeba používat civilní herectví, kterého jsem si zatím na velkém jevišti moc neužila. Doufám, že to lidi bude bavit.