VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V sobotu 24. června se na Malé scéně ve dvoře uskuteční derniéra komorní inscenace KALIFORNSKÁ MLHA. Pozoruhodný duel dvou naprosto rozdílných osobností, životem zkoušené ženy z okraje společnosti a emeritního ředitele metropolitního muzea v New Yorku, ztvárňují MARTINA SIKOROVÁ a ALEXANDR POSTLER. Zdánlivě v něm jde jen o autorství obrazu, o němž Maud Gutmanová tvrdí, že je dílem Jacksona Pollocka, a Lionel Percy to není ochoten připustit. Ve skutečnosti se hraje o tom, jací ti dva lidé doopravdy jsou a co se o sobě v nelítostném sporu dozvědí.
Práce na inscenaci končí a zaslouží si na závěr malé společné usebrání. Nejprve s herci…

Martinko a Lexo, vaše práce byla velice náročná jak při přípravě inscenace, tak potom na jednotlivých představeních. Na každé jste se spolu intenzivně připravovali. Přinese derniéra především úlevu, nebo i stesk?
MARTINA: V něčem to bude určitě úleva. Ale bude to i stesk. Obvykle ho necítím, ale když jsem na červnovém fermanu viděla derniéru Mlhy, tak jsem si řekla: Jejda… To se mi nestává. Teď nám ta práce přináší hodně radosti. Právě proto, že se připravujeme a vedení se snaží, abychom měli dvě představení za měsíc. Ale kdybychom to měli hrát déle, tak by se hrálo jen jednou za měsíc, nebo dokonce jednou za dva měsíce, a to už si nedovedu představit. To by tu radost převážil stres.
LEXA: Myslím si všechno, co řekla Martinka. A ještě k tomu dodám, že takovouhle roli, v takové hře, jsem v životě neměl. Byla to krásná práce, samozřejmě se všemi úskalími, která studium role přináší. Ale krásná. Bude mi po ní smutno.

Každá inscenace má poměrně krátkou fázi zkoušení, a potom mnohem delší fázi následných představení. Co jste se v té druhé fázi dověděli nového o svých postavách?
MARTINA: Já si to všechno nepamatuju, ale určitě moc nového. Díky tomu že Michal (režisér Michal Przebinda – pozn. red.) nebo ty chodíte na každé představení a dáváte nám důležité, konkrétní připomínky. Já pomoc režiséra potřebuju, takže mi tenhle způsob vyhovuje. Líbí se mi, když práce pokračuje pořád dál. Protože bez ní je nebezpečí, že herec sklouzne do nějakých automatismů a sám si toho nevšimne.
LEXA: Já bych řekl, že úplně nového nic. Ale musím to vysvětlit: Jak při opakovaném hraní postupně získávám větší klid, tak si čím dál víc uvědomuju vnitřní valéry té postavy a užívám si je. Jestli je to vidět, nebo ne, je jiná věc. Ale snad aspoň trochu.

Co jste se v Kalifornské mlze dozvěděli o sobě?
MARTINA: Některé role mi takzvaně sednou a některým třeba úplně nerozumím. A postavě Maud rozumím, protože je to svým založením jednoduchý člověk. A já jsem si s ní znovu uvědomila něco, co už jsem věděla: že mám vlastně tuhle svou stránku ráda.
LEXA: Dozvěděl jsem se o sobě, že snad umím něco ztvárnit. Že se naučím text. Že tomu člověku, kterého hraju, po lidské stránce rozumím. Po profesní tolik ne, nejsem historik umění. Ale životní stránce té postavy rozumím, není divu, vždyť je mi šedesát. O Martině jsem se dozvěděl, že mě má ráda jako člověka, což je na jevišti velká výhoda. Samozřejmě se mi hraje lépe s někým, s kým mám čistý vztah.
MARTINA: Mám ještě jeden vzkaz pro lidi, co se zabývají divadlem, hlavně pro studenty: Michal mi řekl něco, co se mi asi snažilo říct už víc režisérů, ale od něho jsem to poprvé uslyšela a děkuju za to: Že důraz je většinou na konci věty. Jen zřídka je jinde, a pak nese význam. Začala jsem si to uvědomovat i v jiných představeních a pochopila jsem, že je to úplný základ a je takhle jednoduchý a přirozený. Ty nejzákladnější věci bývají ty nejjednodušší.

A ještě pár slov s režisérem MICHALEM PRZEBINDOU…
Michale, s komorní dramatikou máš bohaté zkušenosti. Co ti dala a vzala Kalifornská mlha?
Rozhodně víc dala, než vzala. Základní princip u komorních věcí je od začátku pracovat dohromady, spolu. A já jsem už po čtených zkouškách zjistil, že si s Martinou a Lexou budeme rozumět, to zaprvé. A zadruhé, že nás čeká hodně práce, protože oba jsou zkušení herci, je za nimi spousta práce, a tím pádem si nesou i veliký batoh hereckých návyků. Ten batoh bylo třeba zahodit a začít znovu. Vysoce jsem ocenil, že byli ochotni to učinit a jít do svých postav bez berliček a fíglů, čistě.

O výběru herců jsme přemýšleli a rozmlouvali dlouho a uvážlivě. Co nového ses o nich při práci dozvěděl?
Vzpomínáš si na první věc, kterou jsem jim řekl: že typologicky naprosto neodpovídají svým postavám, a že je tudíž budou muset zahrát. A věřil jsem, že toho docílí. Někdy je možná lepší hrát někoho, kým nejsem, než hrát takzvaně po svém typu. Od toho jsme herci. O Martině a Lexovi jsem se dozvěděl, že jsou v té inscenaci ochotni jít až do samého konce v naprosté koncentraci a v ochotě věnovat svůj volný čas kondičním zkouškám, které jsem jim vůbec nepředepsal, rozhodli se k nim sami, protože se rozhodli hrát dobře. To mě naplnilo velkou pokorou a vděkem vůči nim.

Blíží se chvíle, kdy inscenaci zamáváme. Co bys při tom zvolal, nebo jen tiše pronesl?
Pakliže měla naše Mlha premiéru v říjnu a derniéru v červnu, nedá se hovořit o komerčním úspěchu. Nicméně pro mne to asi byla poslední práce a jsem velmi vděčný Martině a Lexovi, ale také zvukaři Míšovi a Honzovi od světel (Michal Beránek a Jan Banach – pozn. red.), Michalu Žáčkovi za muziku, Martě (výtvarnice Marta Roszkopfová – pozn. red.) za scénu a kostýmy, tobě za dramaturgii a všem dalším zúčastněným za to, že se loučím důstojně a že na to budu vždycky rád vzpomínat.

Scénografka a kostýmní výtvarnice MARTA ROSZKOPFOVÁ nám zamávala po elektronických vlnách…
Práce na Mlze mi připomínala vyšívání na čičmanském kroji – klidné, důstojné a důkladné… Jsem nesmírně ráda, že jsem mohla podávat nitě a jehlu!!! Děkuji vám dvěma, samozřejmě hercům a skvělým dílnám.

A já dodávám: DÍKY!