VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Dánská hra o skutečně neskutečných příšerách
Neuvěřitelné se stalo skutečným a podařilo se nám do divadelně nabitého podzimu naplánovat i jedno scénické čtení! Tradičně v pondělí, tentokrát 24. října, uvedeme v rámci cyklu INprojekty (Malé inscenační projekty světových novinek) poněkud netradiční hru dánského autora Christiana Lollikeho LIVING DEAD aneb Monsters of Reality (2015).
Christian Lollike (* 1973) je u nás zatím téměř nehraným autorem, jeho hry, jsou bez výjimky více či méně provokativními a kontroverzními texty, které velmi explicitně pojmenovávají současné politické problémy a staví se kriticky k morálce západního světa. Za své dílo Lollike několikrát obdržel dánské ocenění Reumert (dramatik roku) a také cenu Kafkatten, kterou uděluje Dánská asociace právní ochrany osobnostem překračujícím hranice běžného způsobu uvažování o světě a společenských problémech. Jeho hry se úspěšně uvádějí nejen v Dánsku, ale i v zahraničí, a to především v Berlíně, Londýně a New Yorku.
Českou premiéru dánské hry zabývající se aktuální otázkou uprchlické krize, pro vás společně připravíme se začínající režisérkou ALŽBĚTOU BURIANOVOU, čerstvou absolventkou oboru režie pražské DAMU. Těšit se můžete na neobyčejný večer opět doplněný závěrečnou diskuzí s herci Ladislavem Špinerem, Janou Ondruškovou a Petrem Borovcem a překladatelkou hry Janou Michalíkovou.
Hru vhodnou ke scénickému čtení pro říjnový INprojekt jsme spolu poměrně dlouho hledaly. Čím si tě nakonec získala dánská novinka LIVING DEAD?
Jednoznačně tématem, které je velmi aktuální. Uprchlická krize je téma, ke kterému bychom se měli vyjadřovat a zaujímat k němu stanoviska. Podílet se na veřejné diskuzi a dílčím způsobem se zapojit do řešení problému.
Myslíš, že hra svým silným společensko-politickým tématem zaujme i diváky?
Určitě ano. Navíc v rámci scénického čtení budeme vést s diváky diskuzi, což vnímám konkrétně u této hry jako velkou výhodu. I když to může být i obtížné, protože autor nenabízí žádné konkrétní řešení, jen různá východiska a možnosti… Hra vlastně popisuje stav problému – „uprchlickou krizi“, jak ji nazýváme – ve kterém je složité se orientovat, získávat věrohodné, pravdivé informace, protože se na nás ze všech stran valí množství upravených verzí pravdy. Pro člověka je komplikované si na tu problematiku vůbec vytvořit vlastní názor. A když už si ho vytvoří, zaujme stanovisko a chce se nějakým způsobem podílet na řešení toho problému, může pro něj být téměř nemožné se jakkoli angažovat. Navíc pochybuje, jestli jeho jednání bude mít nějaký dopad. Hra obnažuje všechny strachy a obavy, které v nás uprchlická krize vyvolává. Autor se nebojí a říká vše velmi zpříma, otevřeně, i když (nebo právě proto) to může být člověku nepříjemné. Popisuje složitost našich pocitů, jak se cítíme ztracení, ale i pocity druhé strany – lidí, kteří se sem snaží migrovat. A s tím souvisí i další ze silných témat hry: schopnost empatie, otázka, jestli se vůbec můžeme do situace migrantů vcítit. Postavy hry se snaží vcítit do, řekněme, hlavní hrdinky Fanus, uprchlice z Eritrey tím, že ji postupně hrají tak, aby co nejvíce zapůsobili na city ostatních spoluhráčů a diváků.
K inscenaci ses rozhodla přizvat i scénografku Karolínu Kotrbovou, což u INprojektů není zcela běžné. Máš na scénu nějaké specifické požadavky?
Mám zkušenost, že při práci na scénickém čtení se to vyplatí. Na zkoušení je velmi málo času (inscenace vzniká během čtyř zkoušek – pozn. red.), proto ani není možné pouštět se s herci do větších akcí. Navíc to ani neumožňuje formát scénického čtení, protože herci mají v ruce text a musí ho číst… Mám dojem, že scénografie v tomhle případě udělá opravdu hodně, pokud se tedy podaří scénou správně vystihnout danou atmosféru nebo hru prostřednictvím scénografie „dovyložit“.
Nám se jistá obraznost i nabízí, protože rámec hry tvoří příběh tří přátel, kteří se rozhodnou natočit film…
Ano, přesně tak, od začátku mi bylo jasné, že s tím je potřeba pracovat. Například formou projekcí. Na začátku se tři přátelé rozhodnou, že natočí film o zombících. A skrze něj se dostanou ke svým osobním strachům a právě k tématice uprchlické krize.
Je to tvé první setkání s Christianem Lollike?
Ano. Když jsme spolu vybíraly text, četla jsem ještě jednu jeho hru s názvem All My Dreams Come True. Disneyovka o depresích a pohádkách. Obě hry jsou si podobné, zpracovávají jasně dané a velmi současné téma, které v podstatě konstatují a snaží se je nahlédnout z různých úhlů. Jednoznačný názor se tam tedy neobjeví a je spíš na divákovi, aby si ho vytvořil nebo v sobě alespoň otevřel některé otázky, uvědomil si problém.
Tvůj tatínek Jan Burian je také divadelním režisérem, nadto ředitelem pražského Národního divadla a též pedagogem (dokonce vedoucím Katedry činoherního divadla) na vysoké škole, kterou jsi absolvovala. Cítíš to jako výhodu? Nebo spíš hendikep? Učil tě tatínek?
Ano, učil. Když jsem se hlásila na DAMU, myslela jsem si, že pokud se dostanu, bude vést ročník někdo jiný. Měla jsem z toho obavy, ale nakonec mě učil hlavně teoretické předměty, na praktickou režii jsem měla jiné pedagogy. Díky tomu jsem mohla pracovat například s Hanou Burešovou a Štěpánem Otčenáškem.
Vím, že minimálně z Divadla Letí už máš zkušenosti s formou scénického čtení. Je tento tvar pro tebe zajímavý?
Nemám jich moc, v profesionálním divadle vlastně jednu jedinou, a to právě v Letí. Jinak jsem dělala dvě na náš ZLOMVAZ, což je festival DAMU. Nevýhodou, ale i výhodou, jak kdy (smích), může být ta časová tíseň při zkoušení. Režisér musí mít vše připravené předem a většinou už bohužel nezbývá moc času na impulsy od herců.
Jaké jsou tvé další pracovní plány? Na co se těšíš?
Ze všeho nejdřív mě čeká zkoušení v Divadle v Dlouhé. V rámci Krátké Dlouhé tam s dramaturgem Davidem Košťákem připravujeme hru Iluze od Ivana Vyrypajeva. V březnu pak budu zkoušet ve Švandově divadle autorskou hru na téma agrese, kterou píšu opět s Davidem. A ke konci sezóny budu režírovat na malé scéně v Příbrami. Tam titul teprve vybírám.
Christian Lollike (* 1973) je u nás zatím téměř nehraným autorem, jeho hry, jsou bez výjimky více či méně provokativními a kontroverzními texty, které velmi explicitně pojmenovávají současné politické problémy a staví se kriticky k morálce západního světa. Za své dílo Lollike několikrát obdržel dánské ocenění Reumert (dramatik roku) a také cenu Kafkatten, kterou uděluje Dánská asociace právní ochrany osobnostem překračujícím hranice běžného způsobu uvažování o světě a společenských problémech. Jeho hry se úspěšně uvádějí nejen v Dánsku, ale i v zahraničí, a to především v Berlíně, Londýně a New Yorku.
Českou premiéru dánské hry zabývající se aktuální otázkou uprchlické krize, pro vás společně připravíme se začínající režisérkou ALŽBĚTOU BURIANOVOU, čerstvou absolventkou oboru režie pražské DAMU. Těšit se můžete na neobyčejný večer opět doplněný závěrečnou diskuzí s herci Ladislavem Špinerem, Janou Ondruškovou a Petrem Borovcem a překladatelkou hry Janou Michalíkovou.
Hru vhodnou ke scénickému čtení pro říjnový INprojekt jsme spolu poměrně dlouho hledaly. Čím si tě nakonec získala dánská novinka LIVING DEAD?
Jednoznačně tématem, které je velmi aktuální. Uprchlická krize je téma, ke kterému bychom se měli vyjadřovat a zaujímat k němu stanoviska. Podílet se na veřejné diskuzi a dílčím způsobem se zapojit do řešení problému.
Myslíš, že hra svým silným společensko-politickým tématem zaujme i diváky?
Určitě ano. Navíc v rámci scénického čtení budeme vést s diváky diskuzi, což vnímám konkrétně u této hry jako velkou výhodu. I když to může být i obtížné, protože autor nenabízí žádné konkrétní řešení, jen různá východiska a možnosti… Hra vlastně popisuje stav problému – „uprchlickou krizi“, jak ji nazýváme – ve kterém je složité se orientovat, získávat věrohodné, pravdivé informace, protože se na nás ze všech stran valí množství upravených verzí pravdy. Pro člověka je komplikované si na tu problematiku vůbec vytvořit vlastní názor. A když už si ho vytvoří, zaujme stanovisko a chce se nějakým způsobem podílet na řešení toho problému, může pro něj být téměř nemožné se jakkoli angažovat. Navíc pochybuje, jestli jeho jednání bude mít nějaký dopad. Hra obnažuje všechny strachy a obavy, které v nás uprchlická krize vyvolává. Autor se nebojí a říká vše velmi zpříma, otevřeně, i když (nebo právě proto) to může být člověku nepříjemné. Popisuje složitost našich pocitů, jak se cítíme ztracení, ale i pocity druhé strany – lidí, kteří se sem snaží migrovat. A s tím souvisí i další ze silných témat hry: schopnost empatie, otázka, jestli se vůbec můžeme do situace migrantů vcítit. Postavy hry se snaží vcítit do, řekněme, hlavní hrdinky Fanus, uprchlice z Eritrey tím, že ji postupně hrají tak, aby co nejvíce zapůsobili na city ostatních spoluhráčů a diváků.
K inscenaci ses rozhodla přizvat i scénografku Karolínu Kotrbovou, což u INprojektů není zcela běžné. Máš na scénu nějaké specifické požadavky?
Mám zkušenost, že při práci na scénickém čtení se to vyplatí. Na zkoušení je velmi málo času (inscenace vzniká během čtyř zkoušek – pozn. red.), proto ani není možné pouštět se s herci do větších akcí. Navíc to ani neumožňuje formát scénického čtení, protože herci mají v ruce text a musí ho číst… Mám dojem, že scénografie v tomhle případě udělá opravdu hodně, pokud se tedy podaří scénou správně vystihnout danou atmosféru nebo hru prostřednictvím scénografie „dovyložit“.
Nám se jistá obraznost i nabízí, protože rámec hry tvoří příběh tří přátel, kteří se rozhodnou natočit film…
Ano, přesně tak, od začátku mi bylo jasné, že s tím je potřeba pracovat. Například formou projekcí. Na začátku se tři přátelé rozhodnou, že natočí film o zombících. A skrze něj se dostanou ke svým osobním strachům a právě k tématice uprchlické krize.
Je to tvé první setkání s Christianem Lollike?
Ano. Když jsme spolu vybíraly text, četla jsem ještě jednu jeho hru s názvem All My Dreams Come True. Disneyovka o depresích a pohádkách. Obě hry jsou si podobné, zpracovávají jasně dané a velmi současné téma, které v podstatě konstatují a snaží se je nahlédnout z různých úhlů. Jednoznačný názor se tam tedy neobjeví a je spíš na divákovi, aby si ho vytvořil nebo v sobě alespoň otevřel některé otázky, uvědomil si problém.
Tvůj tatínek Jan Burian je také divadelním režisérem, nadto ředitelem pražského Národního divadla a též pedagogem (dokonce vedoucím Katedry činoherního divadla) na vysoké škole, kterou jsi absolvovala. Cítíš to jako výhodu? Nebo spíš hendikep? Učil tě tatínek?
Ano, učil. Když jsem se hlásila na DAMU, myslela jsem si, že pokud se dostanu, bude vést ročník někdo jiný. Měla jsem z toho obavy, ale nakonec mě učil hlavně teoretické předměty, na praktickou režii jsem měla jiné pedagogy. Díky tomu jsem mohla pracovat například s Hanou Burešovou a Štěpánem Otčenáškem.
Vím, že minimálně z Divadla Letí už máš zkušenosti s formou scénického čtení. Je tento tvar pro tebe zajímavý?
Nemám jich moc, v profesionálním divadle vlastně jednu jedinou, a to právě v Letí. Jinak jsem dělala dvě na náš ZLOMVAZ, což je festival DAMU. Nevýhodou, ale i výhodou, jak kdy (smích), může být ta časová tíseň při zkoušení. Režisér musí mít vše připravené předem a většinou už bohužel nezbývá moc času na impulsy od herců.
Jaké jsou tvé další pracovní plány? Na co se těšíš?
Ze všeho nejdřív mě čeká zkoušení v Divadle v Dlouhé. V rámci Krátké Dlouhé tam s dramaturgem Davidem Košťákem připravujeme hru Iluze od Ivana Vyrypajeva. V březnu pak budu zkoušet ve Švandově divadle autorskou hru na téma agrese, kterou píšu opět s Davidem. A ke konci sezóny budu režírovat na malé scéně v Příbrami. Tam titul teprve vybírám.
Anna Hlaváčková
