VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Herce a začínajícího režiséra LADISLAVA ŠPINERA jsem „odchytla“ po zahajovací zkoušce inscenace Mrzáka inishmaanského, na jejíž premiéru se diváci mohou těšit již v půlce dubna. Připadalo mi až nepatřičné zdržovat Láďu v jeho rozletu a neuvěřitelném pracovním nasazení – i během našeho bleskového rozhovoru už s ním dramaturgyně Jana Uherová domlouvala uvádění Divadelního bálu, přičemž za pár hodin měl Láďa hrát na zájezdě v Jičíně Charleyovu tetu. Zkrátka Láďa Špiner je víc než vytížený, ale i tak je neustále v kondici a neztrácí smysl pro humor.

Premiéra Cabaretu je čerstvě za tebou a dneškem jsi začal zkoušet novou inscenaci, Mrzáka inishmaanského, tentokrát ale ne jako herec, nýbrž jako režisér. Zkoušení Kabaretiéra bylo jistě velmi náročné, jak jsi zvládal věnovat se ještě přípravě na Mrzáka?
Na Mrzáka jsem se připravoval během letních prázdnin na chalupě na balkoně – vždycky po ránu kafíčko, cigaretka, nikdo mě nerušil, seděl jsem v lese a rozmýšlel jsem si Irsko. Tam jsem si to všechno dopředu připravil, protože jsem věděl, že toho bude pak hodně. Už na konci června jsem se dozvěděl, že budu dělat Kabaretiéra a znal jsem už i termín, který právě kolidoval s přípravou na režii Mrzáka. Ale jinak samozřejmě i během zkoušení Cabaretu byly chvíle, kdy jsem si od něj potřeboval odpočinout, tak jsem si „odskočil“ do Mrzáka, přečetl si pár věcí, něco dovymyslel… Technicky jsem řešil spíš scénu a tak.

V Cabaretu (a nejen tam) hrajete oba s tvojí partnerkou Petrou Janečkovou. Jak se vám daří skloubit tak náročnou práci s rodinou?
Skloubit to je vždycky těžké. My s Péťou už měli společně třeba Sen noci svatojánské a Baladu pro banditu na konci sezóny. Do toho jsem zkoušel Jméno růže a Petra Jeptišky, navíc se tyhle dvě inscenace většinou hrají proti sobě. Takže i tak jsme byli oba pořád v divadle a „pytlíkujem“ to, jak můžem. Protože nemáme babičky, musíme platit hlídání, takže se nám to prodraží – a pak co si vyděláme, vrazíme do hlídání, takže jsme v podstatě na nule. (smích) Naštěstí malá už chodí do školky, tak aspoň dopoledne už máme, zaplať pánbůh, vystaráno. Ale je to náročné. Kája je naštěstí zvyklá, že po večerech doma zrovna moc nebýváme. Asi to není normální život dítěte, mělo by mít rodiče večer doma. Ale dneska je taková doba, spousta rodičů chodí do práce kdykoli nebo pořád. Dneska je doba prostě jiná, než jsme zažívaly my, Husákovy děti.

Premiéra Cabaretu byla velmi úspěšná, následovala bouřlivá děkovačka, při níž diváci dokonce vstávali. Jaký jsi z toho měl pocit?
No tak já myslím, že vstávali, protože už chtěli jít domů. (smích) My jsme z toho byli všichni hlavně strašně unavení, protože to pro nás byl náročný týden zkoušení – do toho derniéra Dona Juana, pak ve čtvrtek kvůli onemocnění vypadlo jedno představení, takže jsme vlastně už večer po dopolední generálce hráli Cabaret jako předpremiéru, což bylo teda obrovsky náročné. Navíc já jsem zrovna vysadil antibiotika, měl jsem zánět průdušek. Všechno to bylo dost těžké, ale krásné – bezvadná parta, bezvadné zkoušení s režisérem Petrem Novotným. Po dlouhé době jsem zažil tak příjemné zkoušení, že se mi ani nechtělo přestat zkoušet. A když jsme to v sobotu „vyprskli“ ven, cítili jsme tu energii, co pouštíme do lidí, a bylo to super! Děkovačka byla krásná, dlouhá, ale to už jsem tak nějak nevnímal, měl jsem pocit, že už tam budeme s diváky sedět takhle pořád a zpívat si písničky z Cabaretu. (smích) V neděli už jsme byli trošku poddimenzovaní, byli jsme z toho všeho už vážně utahaní. Ale příběh Cabaretu je natolik silný, že i kdybychom ho šeptali, bude to dobrý! (smích)

A čekal jsi, že bude mít Cabaret takový úspěch?
Když jsme začali zkoušet, tak jsem si ani neuvědomoval, co z toho bude, a vůbec jsem netušil, kam to potáhnem. Ale od toho pátku týden před premiérou už jsem čul, že by to mohlo být dobrý. Martinka krásně zpívá, má nádherná čísla. A co se už dlouho nestalo, že se chodíme jeden na druhého koukat do portálu. Já chodím na Petru Janečkovou, a to teda není tím, že by to byla moje partnerka, ale protože je tam hrozně vtipná. Chodím se dívat i na Martinu Sikorovou, protože je výborná, když teda stíhám, mám totiž asi 15 převleků. A holky se zase chodí dívat na kabaretní čísla, co mám já s tanečnicemi. Cabaret nás prostě baví, je to bžunda a je to nabitý! A už se těším, protože ho zítra zase hrajem! (smích)

Kabaretiér je velmi efektní a pro mnoho herců jistě vysněná role. Zároveň je to zvláštní, možná i symbolická postava, která se dá jistě vykládat více způsoby. Jak si ji vykládáš ty a jak ji hraješ? A jak jsi jako činoherec zvládal kabaretní čísla?
Já ti nevím… Ono se to nabízí, že Kabaretiér je taková bezpáteřní oboupohlavní sviňka. Na druhou stranu jsem to tudy netáhl. Je to prostě Kabaretiér, který uvádí čísla v kabaretu, dělá si prču z nacismu, dělá si legraci ze všeho možného okolo i z těch lidí. Sám jsem žádnou koncepci neměl, čekal jsem, s čím přijde režisér Petr Novotný. Spíš jsem věděl, že mě budou čekat kabaretní čísla, a ty mě čekaly… (smích) Netušil jsem, že přiběhne choreografka a donutí mě po 17 letech u divadla tančit! To jsem v životě nedělal. Donutila mě i oblíknout si tepláky! Takže jsem opravdu zkoušel v teplákách se zavázanými koleny a vznikla z toho čísla, která jsou, myslím, choreograficky fakt nabitá. Se zpěvem jsem doposud taky pracoval málo, tak jsem začal ještě trošku makat na hlasivkách s Gallou Macků. Takže šlo spíš o technickou přípravu – tanec, zpěv. U Kabaretiéra o herectví ani tolik nejde, je to člověk vystřelený do hudebního a tanečního vesmíru. Sice jsem si moc herectví neužil, ale na druhou stranu právě proto to pro mě byla taková výzva. Cabaret je pro mě fyzicky hodně náročný. Už teď mě bolí všechno, mám pocit, že už jsem fyzicky umřel, hlava možná ještě trošku funguje, ale už to taky není nic moc. (smích)

Teď si trochu odpočineš v hledišti jako režisér, ne?
No ale stejnak mi tančí nohy pod stolem, tak je to jedno. (smích) A vůbec, nejradši bych tam vlítnul a zahrál to všechno sám! (smích)

Jak potom vzniklo tvoje režírování – když bys nejraději hrál všechno sám?
To je strašně těžký. Já jsem k režírování vždycky inklinoval a měl k němu sklony už na škole. Dělal jsem i nějaké režie s amatéry, to mě bavilo. Nechci herce k něčemu nutit, ale vyložit jim svůj obrázek, svůj pohled na věc. V podstatě jde o moji výpověď, samozřejmě herec do toho vždycky vnese i sám sebe, protože každý máme svoji individualitu. Nicméně i každý režisér do inscenací vkládá kus sebe sama, svůj výklad, svoje vidění. A mě baví si s tím takhle pohrávat, tím spíš, když pak ještě přijde herec a nabídne něco dalšího. Co si budem povídat, samozřejmě to většinou neudělá úplně dobrotu v souboru, když herec „skočí“ do režírování. Na druhou stranu je spousta režisérů, kteří byli původně herci – od Taranta přes Černína k Bellanovi – a začínali stejně. Ale kdo ví, jak to všechno ještě dopadne…

Už máš vysněnou další režii, kterou bys rád dělal?
Jéžišmarja, toho by bylo! Je strašně moc věcí, které bych rád dělal. Ale všechno je to samozřejmě ještě ve hvězdách, a ví Bůh, jak to bude. Samozřejmě, když bude možnost, bránit se dalším režiím nebudu, ale Mrzák je teď taková první vlaštovka na profesionálním jevišti. Dneska byla „zahajovačka“ a já jsem z toho měl staženej zadek, byl jsem dost nervózní, ale proběhlo to a zítra už jdeme do prostoru a už budu mučit herce. (smích)

Nebojíš se, že tě přestanou mít rádi?
Snad ne, doufám… Ale je fakt, že jsem energickej člověk a podle toho ty režie určitě budou vypadat. Občas asi i zařvu, někdy mi potečou nervy, ale to k tomu, myslím, patří. Herec taky potřebuje, a to vím z vlastní zkušenosti, dostat trošku za uši a třeba nasměrovat někam jinam. Nechci, abychom byli pořád ve stejných škatulkách. Chci objevovat v lidech nové a nové věci. Všichni v sobě máme uzavřených tisíce věcí, které jsou v nás třeba až do smrti. Někdo je během života otevře – své vnitřní stavy, pohnutí, co skrývá – a když se podaří otevřít je na jevišti, je to vždycky zajímavé a voňavé.

Proč sis vybral Mrzáka inishmaanského jako svou první režii? V současnosti jde o jednu z nejčastěji uváděných her britského autora Martina McDonagha na českých jevištích.
To je pravda. Já jsem s tím ale nepřišel. Přišel za mnou Honza Musil s Péťou Tenorovou a inspicientem Jirkou Vojířem, že by Mrzáka rádi dělali mimo divadlo a jestli bych ho nechtěl režírovat. Souhlasil jsem, ale vůbec jsem nepočítal s tím, že bychom to nakonec dělali v divadle. Na začátku jsem šel za Petrem Dohnalem, jestli by mu nevadilo, že herci VČD si dělají bokem nějaké představení. A on mi sám nabídl, abychom to zkusili jako scénické čtení na Malé scéně (v září 2012 – pozn. red.). Měli jsme na to asi pět dní zkoušek, což je fakt šibeniční, ale ono to nějak vyšlo. Petrovi se to líbilo a lidi při děkovačce dokonce vstali a tleskali vestoje. Takže si myslím, že to nějak půjde. Musí to jít! (smích)

V čem je podle tebe největší síla McDonaghovy hry?
Hra samotná je hrozně lidská. Mezilidské vztahy v ní jsou neměnné po tisíce let, přestože se děj odehrává v roce 1934. Jakmile je někdo jiný, na okraji společnosti – mrzák, je to v každé době stejné… A to téma lidskosti – nechci to moc prozrazovat – ale na konci hry se odkrývá, že postava, kterou považuješ celou dobu v podstatě za hajzlíka, je člověk s obrovským srdcem. Pro mě je to velké a živočišné téma. Dá se na něm hodně postavit a ukázat lidem, jací jsou zevnitř a jak by se mohli chovat. Nevím, jestli z toho může být i nějaké ponaučení, ale každopádně je to pro mě emotivně silný a lidský příběh, co dokáže člověka zasáhnout. A navíc je dobře napsaný.

Jak bys jednou větou pozval, nalákal diváky?
Přijďte, bude to prdel! (smích) Ale doslova a do písmene! Poněvadž vulgarit se tam nezbavujeme. Myslím, že bude velká legrace, ale na druhou stranu asi i ta slzička ukápne.

Takže sprosťárny jste neškrtali. (smích) Jinak jste upravovali hodně?
Poměrně dost jsem to seškrtal. Text už jsem upravoval dřív sám pro čtení, pak jsem si přizval dramaturga a upravovali jsme ještě spolu. Něco jsme otevřeli, ale vesměs text zůstal tak, jak jsem ho ze začátku proškrtal já, za což jsem rád. I scénu a kostýmy jsem si tak trošku přednavrhl, ale Dana Hávová, která nám dělá výpravu, to dotvořila. Protože je profička, přesně věděla, co a jak, a vymyslela ještě něco navíc.

A co hudba? Bude irská?
Irská hudba bude, to je můj výběr. Už jsme ji měli na čtení a tam jsem si právě na lidech vyzkoušel, jak je irská hudba silná a emotivní. Takže myslím, že taková hudba funguje a fungovat bude.

Mám pocit, že už jsi nalákal i mě. Mimochodem, prý se na zkoušení doslova těšíš, kudy chodíš!
No to víš, že jo! Pro mě je to obrovská výzva – něco nového, dráždivého, co mě hrozně láká, ale zároveň se toho strašně bojím a ještě teď jsem nervózní. Seděl jsem na zkoušce jak zařezaný dítě, ale poslouchal jsem všechny, psal jsem si do scénáře – mám ho poškrábanej tak, že už se v tom pomalu nevyznám, a to jsme teprv četli! (smích) Budu si muset nechat vytisknout ještě aspoň další dva scénáře. A pak budu mít takhle kolem sebe 40 knih! (smích) Je to neuvěřitelný vzrůšo! Prostě adrenalin jako když skáče člověk poprvé bungee jumping a má dopadnout na nějakou hezkou holku a rovnou s ní skončit v nějakým pěkným aktu. (smích)

A na jaké divadlo zajdeš rád jako divák? Pokud ovšem při svém pracovním tempu vůbec zvládáš občas zajet někam na kolegy.
Už málokdy… Když je třeba Festival smíchu, tak se podívám, ale jinak málokdy. A v televizi na Artu běží občas nějaké inscenace, za což jsem rád. Jediné, co mi vadí, že pan Šrámek není schopen dojet do Pardubic a sem tam něco tu natočit, přestože si myslím, že jsme tu měli inscenace, které by za to stály. Evidentně nejsme pro Českou televizi lukrativní. Takže kolikrát tam vidím představení, u kterých si říkám, že my to umíme i líp. Na druhou stranu je pravda, že televize divadlo nepředá zdaleka tak dobře jako jeviště. Ale jakmile je to možné, samozřejmě se zajdu na kolegy podívat. Mám rád tragikomedie, jako je třeba právě Mrzák, ale i crazy komedie, jako je hra A je to v pytli!, což je hrozná bžunda a baví nás to hrát. Mám rád i vážnější věci – třeba Peera Gynta, kdy se člověk musí hrabat sám v sobě, nebo Mefista, který mě opravdu vnitřně zasáhl. Po každém představení jsem seděl ještě půl hodiny v šatně a nepřijímal nikoho. Když za mnou někdo přišel po premiéře, poslal jsem ho pryč a zavřel jsem se do šatny, protože jsem potřeboval být sám se sebou, abych se z toho nějakým způsobem „vykotil“. To samé Amadeus – věc, která mě absolutně pohltila, a to mám rád. Vlastně všechno divadlo mám rád! (smích)

Láďo, díky za rozhovor a doufám, že to bude láska minimálně na celý život, že ti tvůj elán a nadšení pro věc vydrží… A myslím, že nejen já, ale i naši diváci se už těší na premiéru Mrzáka, do níž ti přeju: ZLOM VAZ, rejžo!