VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Květnová výročí (nejen) pro pamětníky
V měsíci květnu zavzpomínáme na dvě dámy, herečky, jež obě strávily v souboru Východočeského divadla bezmála 40 let, na Annu Ferencovou, která 25. května oslaví své sedmaosmdesáté narozeniny, a na Valerii Kaplanovou, od jejíž smrti uplyne 13. května patnáct let.
ANNA FERENCOVÁ
Anna Fialová se narodila 25. května 1927 v Praze do herecké rodiny. Její matkou byla herečka Anna Tichá a otcem nebyl nikdo jiný než slavný herec a oblíbený kabaretní komik Ferenc Futurista (vlastním jménem František Fiala), po kterém Anna převzala umělecký pseudonym. Umělecký vliv na mladou Annu měl bezpochyby i její strýc, herec, režisér a hudební skladatel Eman Fiala.
Po absolutoriu na pražské konzervatoři působila Anna Ferencová v zájezdovém Vesnickém divadle a později krátce v Krajském oblastním divadle v Olomouci. V roce 1951 se stala členkou pardubického souboru, kde strávila téměř 40 let (do roku 1989) a nastudovala zde přes 200 rolí. Ve svých 62 letech se vrátila za maminkou zpět do Prahy.
Z filmové tvorby Anny Ferencové jmenujme především film Skleněný dům, kde si zahrála vychovatelku Morávkovou. S režisérem filmu Vítem Olmerem pak velmi ráda opakovaně spolupracovala.
Ve své knize Hříchy Anny Ferencové vzpomíná herečka nejen na své slavné předky, ale i na vlastní divadelní zážitky a zkušenosti. Hojně se věnuje pardubickému angažmá, protože, jak sama píše, její „nejkrásnější herecké zážitky se váží k milému městu pardubickému, v jehož branách na prknech Východočeského divadla sklízela trny i vavříny osmatřicet let a jehož diváci byli impulsem k napsání této knížky.“ (Ferencová, Anna. Hříchy Anny Ferencové. Hradec Králové:1991.)
V pardubickém divadle potkala Anna Ferencová i svou první velkou lásku, herce Milana Holubáře, který se stal jejím manželem.
Vybrali jsme pro vás úryvek z kapitoly s krásným názvem Východočeské divadlo, má lásko:
„Každý vstup na jeviště se stával nádhernou chvílí, kdy mizí pocit osamění. Chvílí nádherného kontaktu, kdy jsem se ztrácela sama v sobě. Když se mi podařilo dobrat se v roli zrníčka pravdy, okamžitě jsem cítila, že mezi mnou a divákem přeskočila jiskra vytouženého spojení, které herci dává pocit naplnění a jeho práci smysl.“ (Ferencová, Anna. Hříchy Anny Ferencové. Hradec Králové:1991.)
Anna Ferencová se v Pardubicích uplatňovala především v dramatickém repertoáru, ale byla také vhodnou představitelkou dam z vyšší společnosti v salonních fraškách. Zahrála si, jak říká, spoustu krásných rolí. Mezi ty nejvýraznější patřila Hippodamie v Námluvách Pelopových (1953), Runa v Radúzovi a Mahuleně (1959), Lady Macbeth (1962), Gizela v Kočičí hře nebo Arkadinová v Rackovi či Lady Bracknellová ve hře Dobrý večer, pane Wilde (1976).
VALERIE KAPLANOVÁ (12. září 1917 – 13. května 1999)
Rodačka z Hlinska prožila dětství převážně u otce ve Vídni, kde na jeho přání absolvovala rodinnou školu a nastoupila do svého prvního zaměstnání jako sekretářka. Na jevišti stála poprvé ve svých 13 letech. Teprve po druhé světové válce v roce 1945 nastoupila do svého prvního angažmá v Zemském oblastním divadle v Liberci. Poté prošla divadly v Karlových Varech, Brně a Zlíně. Než zakotvila v Pardubicích, vrátila se znovu do Karlových Varů, kde vytvořila více než 30 převážně komických rolí.
Valerie Kaplanová přišla do pardubického divadla na začátku šedesátých let (1961) a spolu s dalšími výraznými herečkami, jako byla např. Jarmila Derková nebo Irena Poledníková, vytvořila podstatnou oporu hereckému souboru, ve kterém setrvala až do svého odchodu do důchodu v roce 1979. Východočeskému divadlu ale zůstala věrná a hojně s ním spolupracovala až do své smrti.
Hostovala také v inscenacích jednoho z nejtalentovanějších režisérů 90. let Petra Lébla v pražském Divadle Na zábradlí a objevovala se i na filmovém plátně. Každý z nás si jistě vzpomene alespoň na její zlou kmotru v pohádce Honza málem králem (1977), Perinbabu (1985), postavu Járy Cimrmana ve Svěrákově a Smoljakově filmu Jára Cimrman Ležící Spící (1983) nebo malou, ale výraznou roli v druhém a třetím dílu Troškovy trilogie Slunce, seno… (1989 a 1999). Mnoho televizních diváků ji znalo hlavně jako „Bábu Tutovku“ z upoutávky na televizní loterii 90. let.
Jako divadelní herečka byla obsazovaná především do rolí komických, ale stala se i dobrou představitelkou charakterních rolí citlivých matek a babiček. Ve Východočeském divadle ji diváci mohli vidět např. jako Liberu v Poprasku na laguně (1962), Lady Bracknellovou ve hře Jak je důležité míti Filipa (1964), Smrt v Komedii o umučení a slavném zmrtvýchvstání Pána a spasitele našeho Ježíše Krista (1968), Paní Müllerovou v Dobrém vojáku Švejkovi (1976) nebo Anfisu ve Třech sestrách (1978).
ANNA FERENCOVÁ
Anna Fialová se narodila 25. května 1927 v Praze do herecké rodiny. Její matkou byla herečka Anna Tichá a otcem nebyl nikdo jiný než slavný herec a oblíbený kabaretní komik Ferenc Futurista (vlastním jménem František Fiala), po kterém Anna převzala umělecký pseudonym. Umělecký vliv na mladou Annu měl bezpochyby i její strýc, herec, režisér a hudební skladatel Eman Fiala.
Po absolutoriu na pražské konzervatoři působila Anna Ferencová v zájezdovém Vesnickém divadle a později krátce v Krajském oblastním divadle v Olomouci. V roce 1951 se stala členkou pardubického souboru, kde strávila téměř 40 let (do roku 1989) a nastudovala zde přes 200 rolí. Ve svých 62 letech se vrátila za maminkou zpět do Prahy.
Z filmové tvorby Anny Ferencové jmenujme především film Skleněný dům, kde si zahrála vychovatelku Morávkovou. S režisérem filmu Vítem Olmerem pak velmi ráda opakovaně spolupracovala.
Ve své knize Hříchy Anny Ferencové vzpomíná herečka nejen na své slavné předky, ale i na vlastní divadelní zážitky a zkušenosti. Hojně se věnuje pardubickému angažmá, protože, jak sama píše, její „nejkrásnější herecké zážitky se váží k milému městu pardubickému, v jehož branách na prknech Východočeského divadla sklízela trny i vavříny osmatřicet let a jehož diváci byli impulsem k napsání této knížky.“ (Ferencová, Anna. Hříchy Anny Ferencové. Hradec Králové:1991.)
V pardubickém divadle potkala Anna Ferencová i svou první velkou lásku, herce Milana Holubáře, který se stal jejím manželem.
Vybrali jsme pro vás úryvek z kapitoly s krásným názvem Východočeské divadlo, má lásko:
„Každý vstup na jeviště se stával nádhernou chvílí, kdy mizí pocit osamění. Chvílí nádherného kontaktu, kdy jsem se ztrácela sama v sobě. Když se mi podařilo dobrat se v roli zrníčka pravdy, okamžitě jsem cítila, že mezi mnou a divákem přeskočila jiskra vytouženého spojení, které herci dává pocit naplnění a jeho práci smysl.“ (Ferencová, Anna. Hříchy Anny Ferencové. Hradec Králové:1991.)
Anna Ferencová se v Pardubicích uplatňovala především v dramatickém repertoáru, ale byla také vhodnou představitelkou dam z vyšší společnosti v salonních fraškách. Zahrála si, jak říká, spoustu krásných rolí. Mezi ty nejvýraznější patřila Hippodamie v Námluvách Pelopových (1953), Runa v Radúzovi a Mahuleně (1959), Lady Macbeth (1962), Gizela v Kočičí hře nebo Arkadinová v Rackovi či Lady Bracknellová ve hře Dobrý večer, pane Wilde (1976).
VALERIE KAPLANOVÁ (12. září 1917 – 13. května 1999)
Rodačka z Hlinska prožila dětství převážně u otce ve Vídni, kde na jeho přání absolvovala rodinnou školu a nastoupila do svého prvního zaměstnání jako sekretářka. Na jevišti stála poprvé ve svých 13 letech. Teprve po druhé světové válce v roce 1945 nastoupila do svého prvního angažmá v Zemském oblastním divadle v Liberci. Poté prošla divadly v Karlových Varech, Brně a Zlíně. Než zakotvila v Pardubicích, vrátila se znovu do Karlových Varů, kde vytvořila více než 30 převážně komických rolí.
Valerie Kaplanová přišla do pardubického divadla na začátku šedesátých let (1961) a spolu s dalšími výraznými herečkami, jako byla např. Jarmila Derková nebo Irena Poledníková, vytvořila podstatnou oporu hereckému souboru, ve kterém setrvala až do svého odchodu do důchodu v roce 1979. Východočeskému divadlu ale zůstala věrná a hojně s ním spolupracovala až do své smrti.
Hostovala také v inscenacích jednoho z nejtalentovanějších režisérů 90. let Petra Lébla v pražském Divadle Na zábradlí a objevovala se i na filmovém plátně. Každý z nás si jistě vzpomene alespoň na její zlou kmotru v pohádce Honza málem králem (1977), Perinbabu (1985), postavu Járy Cimrmana ve Svěrákově a Smoljakově filmu Jára Cimrman Ležící Spící (1983) nebo malou, ale výraznou roli v druhém a třetím dílu Troškovy trilogie Slunce, seno… (1989 a 1999). Mnoho televizních diváků ji znalo hlavně jako „Bábu Tutovku“ z upoutávky na televizní loterii 90. let.
Jako divadelní herečka byla obsazovaná především do rolí komických, ale stala se i dobrou představitelkou charakterních rolí citlivých matek a babiček. Ve Východočeském divadle ji diváci mohli vidět např. jako Liberu v Poprasku na laguně (1962), Lady Bracknellovou ve hře Jak je důležité míti Filipa (1964), Smrt v Komedii o umučení a slavném zmrtvýchvstání Pána a spasitele našeho Ježíše Krista (1968), Paní Müllerovou v Dobrém vojáku Švejkovi (1976) nebo Anfisu ve Třech sestrách (1978).
Anna Hlaváčková
