VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Loni v květnu jsme uvedli českou premiéru komedie Viliama Klimáčka KDO SE BOJÍ BEATLES. Letos v květnu nás pravidla neúprosného divadelního provozu dovedla k její derniéře. S představiteli hlavních rolí ROMANOU CHVALOVOU a ALEXANDREM POSTLEREM jsme se sešli k malému ohlédnutí.

Kdo se bojí Beatles je hra takzvaně ze života, ale nebyl by to Viliam Klimáček, kdyby ji napsal naprosto realisticky. Setkali jste se někdy s podobnou poetikou a jak vám s ní bylo?
LEXA: V divadle jsem se s podobnou poetikou asi nesetkal. Ale v životě ano. Takové věci se přece dějí, když je člověk vnímá. Vnímá sám sebe, své okolí, svět…
ROMANA: Přesně tak, člověk zažije tolik absurdních situací, že mě v Kdo se bojí Beatles nic nezaskočilo. A mám dojem, že všechny hry, které tu režíroval Filip Nuckolls, měly svou zvláštní poetiku. Každá jinou, samozřejmě. Hra Až ustane déšť taky nebyla vysloveně realistická, a jak byla ze života!

V textu Kdo se bojí Beatles jde jedna vtipná replika za druhou, ale přitom má hra tragický podtón. Jak se vám v té křehké rovnováze balancovalo?
ROMANA: To bylo úplně úžasné. Já to mám hrozně ráda. Nevím, jestli to umím zprostředkovat, ale tenhle humor a tahle poetika jsou mi strašně blízké.
LEXA: Mně taky. Nesmí se samozřejmě přešlápnout, ani to vážno, ani to vtipno. Pak je to moc pěkné.

Jak to přijímali diváci?
LEXA: Ti, kteří chtěli, tak velmi vstřícně a mile.
ROMANA: Mám pocit, že čím víc to hrajeme a jsme v tom „zabydlení“, tak si víc rozumíme i s diváky. Na posledních asi třech reprízách jsme byli úplně nadšení z toho, jak šli s námi. Určitě to není hra pro někoho, kdo se přijde jenom bavit. Ale kdo chce trochu víc vnímat, toho zážitek nemine.

Vzpomínám si na vaši radost, když vyšlo obsazení. To jste ale ještě neznali hru, těšili jste se na režiséra Filipa Nuckollse. Čím vám přirostl k srdci?
ROMANA: Já jsem při práci s ním vždycky úplně šťastná. Je to režisér, který přesně ví, co od herce chce, ale vede ho svobodně. Přijme, cokoli mu předvedeme, a pak nás naprosto nenásilně, jemně vede tím svým směrem a za svým záměrem. To je úžasné. Na aranžovacích zkouškách člověk často neví, co se sebou, je v křeči, já se za sebe často stydím… Ale s Filipem jsem úplně svobodná a v klidu. Na zkouškách s ním je mi hezky a vždycky se na ně moc těším.
LEXA: Ano, taky bych řekl, že Filip přesně ví, co chce. Ale nechce nás vyděsit ani sešněrovat. On velmi jemně a citlivě hned na začátku zkoušení převede zodpovědnost za roli na herce. Aby herec cítil opravdovou zodpovědnost. Za roli, potažmo i za hru. Po premiéře mi řekl: „Vidíš, člověče, ono je to lepší, než jsem si myslel.“ To byla nejkrásnější pochvala, jakou mi mohl dát.
ROMANA: Filip je výborný psycholog. Cítíme se při zkoušení s ním svobodně, protože nechce hned vidět výsledek. Vede nás k němu nenápadně a každý si k němu dojdeme svým vlastím tempem a v klidu.

Hráli jste i v jeho předchozích dvou inscenacích – Lovecké scény z Dolního Bavorska a Až ustane déšť. Jak na ně vzpomínáte?
LEXA: Jenom dobře. Já si takhle představuju pravou činohru. Byly to inscenace, které jsem moc rád zkoušel, rád jsem je pak chodil hrát, těšil jsem se do divadla. To se neděje vždycky. A cítil jsem vždycky tu hezkou odpovědnost, o které jsem mluvil.
ROMANA: Krásně. Všechny ty tři hry bych moc ráda viděla jako divák. Přesně takové divadlo mám ráda. A mrzí mě, že si takové inscenace neužijeme déle, protože mají omezený počet repríz. Ale samozřejmě chápu, že se neprodávají tak snadno jako třeba hudební komedie. Kdybych si z těch tří Filipových inscenací měla vybrat jednu, která byla pro mě úplně „nej“, tak asi Až ustane déšť. Naprosto fantastická hra. Taky ne pro každého, ale sešla jsem se i s názory, že to bylo nejlepší divadlo, jaké jsme kdy dělali.

Kéž není poslední. Děkuji za hezká slova a přeji nám všem co nejvíc dobrého divadla.