VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
KÁMEN A BOLEST očima Radka Žáka
Pro jarní scénické čtení z cyklu INprojekty si jeho režisér RADEK ŽÁK odvážně vybral mohutný historický román KÁMEN A BOLEST českého spisovatele Karla Schulze. Ve své dramatizaci akcentoval především životní příběh plný zvratů geniálního umělce vrcholné italské renesance Michelangela Buonarottiho. Vznikla tak divadelní hra, jejíž první polovinu jsme v dubnu během čtyř zkoušek připravili pro natáčení, abychom ji vám divákům v současné době vůbec mohli představit.
Následující rozhovor s Radkem jsem vedla dva dny po samotném natáčení audiovizuálního záznamu, jehož režie se tentokrát ujal Petr Dohnal. V té době se polehoučku rozbíhala práce na postprodukci natočeného materiálu, a tudíž jsme neměli zatím možnost ani vidět první verzi střihu, natož výsledný tvar. Čeká nás v tuto chvíli ještě hodně práce, ale to nemění nic na tom, že už čile plánujeme odvysílání záznamu s následnou živou diskusí, které by se snad mohlo odehrát už v průběhu měsíce května, případně června. Stejně jako u předchozího scénického čtení hry Někdo přijde počítáme s tím, že Kámen a bolest, a to pak už v celé jeho délce a kráse, budete moci vidět „naživo“ nejpozději v příští divadelní sezóně.
Radku, jak ses k četbě Schulzova románu původně dostal? Jsi obdivovatelem renesance?
Román jsem znal a měl v knihovně, ale k přečtení jsem se dostal až před rokem, byl to jeden z mých čtenářských restů. Přitahuje mě česká literatura první poloviny minulého století s celou svojí šíří a rozmanitostí. Například Jana Pithartová pro mne vloni objevila Františka Křelinu, o jehož životě jsme se s posluchači naší Četby za časů korony mohli seznámit prostřednictvím vzpomínek jeho dcery Hany Pražákové a její knihy Nadějí tu žijem. Takže pro mě sice renesance nebyla prvotním impulsem, ale pro Karla Schulze, jak sám zmiňuje, byla renesance velkou láskou již od dob gymnaziálních studií.
Co tě tedy na románu zaujalo, proč ses rozhodl jej zdramatizovat?
Živé dialogy, které jsou významnou součástí románu. Navíc jsem v mysli automaticky viděl Michelangela – Petra Borovce, díky jeho talentu přirozenosti.
Člověk je jaksi divadelně deformován, a tak nastavení vnímání, že cokoli „si říká“ o to, aby bylo přeneseno na divadlo (politická debata, rozhovor z veřejné hromadné dopravy…, natož román), ke mně patří. Ale neméně důležitá je obsahová rovina, v tomto případě situace jednotlivce – otevřeného světu, přestože ten se může zdát z vnějšího pohledu krutý, nelidský a cynický.
Jak sis samotný proces psaní užil?
Velká zábava a radost je pro mne hlubší pronikání do myšlenkového bohatství románu. Jako když se setkáš s člověkem, u kterého cítíš, že tě obohatí, a tak stojíš o další a další setkání. S tím souvisí – u románu, ne u člověka – proniknutí do jeho struktury, která může být pomocníkem k dalšímu postupu. Ten závěr, samotné psaní, je pro mne prací se vším všudy…
Jde o tvoji druhou dramatizaci a režii v jednom, pokud se nepletu, když počítám mikrodrama Orten, které jsi uvedl před rokem a půl v Poediu. Můžeš tu práci, myslím práci dramatika, na těchto dvou hrách nějak porovnat?
Řekl bych, že skutečnou divadelní dramatizaci mám za sebou jen jednu, a to román Valentina Rasputina Žij a nezapomínej. Již nejednou se na různých místech uvažovalo o jejím inscenování, ale nakonec z toho zatím vždy sešlo. Kámen a bolest je připravován hned od začátku ke scénickému čtení, takže pro mne je to „jen“ jakási studie dramatizace, která je nedílně spjatá s naším divadlem. Ale máš pravdu, že spojitost s Ortenem je velká. Tam sice mohl být můj přístup volnější, neboť jsem vybral sám část jeho životního příběhu, ke kterému nedílně patřila i podstatná část jeho tvorby, včetně deníkových záznamů. Zatímco v Kamenu a bolesti dbám přísně na příběh tak, jak jej autor napsal. To společné, na co jsi mě vlastně svojí otázkou upozornila, je čas vrcholné tvorby obou autorů. Karel Schulz napsal román v roce 1942 (za pouhých 10 měsíců!). Ortenův život ukazoval léta 1937–1941. Oba autoři odešli předčasně – Karel Schulz v únoru 1943 a Jiří Orten v září 1941.
Jakým způsobem ses rozhodl tak mnohovrstevnatý román divadelně vyprávět?
Předem jsem si nic neříkal… Nakonec vyplynulo, že formálně vyprávíme román třemi způsoby – klasicky pomocí dialogů jednotlivých postav, dále vstupy přidané postavy starého Michelangela (Jiří Kalužný) a na několika místech i pomocí nahrávky.
Ale zásadní je asi to, že v tuto chvíli ještě nejsme na konci projektu, neboť se s ohledem na nemožnost předvést naši práci divákům přímo v divadle první část studie přizpůsobila nárokům natáčení. Tedy během čtyř divadelních zkoušek a jednoho dne natáčení jsme připravili první polovinu budoucí inscenace. Podoba výsledného tvaru bude, myslím, záležet tak z poloviny na práci ve střižně. Já osobně tuto příležitost, jak věc přiblížit divákům, se kterou přišel Petr Dohnal, už teď vítám. Je to odvaha. A bez ní nic nevzniká.
Vycházel jsi při psaní čistě z románu, nebo jsi použil i jiné zdroje?
Zdrojů existuje, pravda, hory, ale brzy jsem pochopil, že časová omezenost scénického čtení nedovolí vycházet víc než z románu. A to je, myslím, dobře.
Ano, i tak je „materiálu“ požehnaně. V románu je mnoho postav, pro požadovaný divadelní tvar bylo nutné vybrat jen některé, jaký sis k výběru zvolil klíč? A jak potom vznikalo herecké obsazení vzhledem k malému počtu zkoušek i herců?
Ano, například postava Leonarda da Vinci se stala posléze jen epizodní. Klíč se ukázal sám – zásadní jsou tři postavy, které ovlivnily osobnost Michelangela nejvíce. Připomínám, že román začíná, když jsou Michelangelovi 3 roky, a končí v jeho 29 letech. Jde především o františkána Timotea (Martin Mejzlík), Lorenza Medicejského (Tomáš Lněnička) a nepřímo, z nahrávky Girolama Savonarolu (Ladislav Špiner). K postavám, které jsou součástí milostné linie příběhu, tedy přítel Granacci (Josef Láska) a tanečnice Aminta (Karolína Šafránková), se přidávají ještě další. Hrají je všichni již zmínění herci, a proto jsem dbal na to, aby každý herec měl své dvě až tři postavy charakterem zcela odlišné, a byl tak nucen je viditelně odlišit i v hereckém projevu. Asi to zní komplikovaně, ale není!
K hudební spolupráci na scénickém čtení sis přizval skutečného odborníka – pana Josefa Picka, dirigenta a hudebního pedagoga. Jak vaše spolupráce probíhala a na jakém principu hudba v inscenaci funguje?
S Josefem Pickem spolupracujeme již počtvrté, nemýlím-li se. Josefa to prý baví a pro mne je to škola přístupu k hudbě v inscenaci a též i jeho, dnes žel vzácnému vztahu ke slovu – požadavkům na přesnost vyjádření, dikci, významovou srozumitelnost. Díky Josefově přehledu o moderní české vážné hudbě jsme přistoupili ke kombinaci jak dobové hudby, tak právě i hudby moderní. Tedy to, co se nedoporučuje, ale v našem případě dle mého názoru funguje. Josef poslouchá, co pro kterou situaci potřebuji, a pak přichází s nabídkou.
Následující rozhovor s Radkem jsem vedla dva dny po samotném natáčení audiovizuálního záznamu, jehož režie se tentokrát ujal Petr Dohnal. V té době se polehoučku rozbíhala práce na postprodukci natočeného materiálu, a tudíž jsme neměli zatím možnost ani vidět první verzi střihu, natož výsledný tvar. Čeká nás v tuto chvíli ještě hodně práce, ale to nemění nic na tom, že už čile plánujeme odvysílání záznamu s následnou živou diskusí, které by se snad mohlo odehrát už v průběhu měsíce května, případně června. Stejně jako u předchozího scénického čtení hry Někdo přijde počítáme s tím, že Kámen a bolest, a to pak už v celé jeho délce a kráse, budete moci vidět „naživo“ nejpozději v příští divadelní sezóně.
Radku, jak ses k četbě Schulzova románu původně dostal? Jsi obdivovatelem renesance?
Román jsem znal a měl v knihovně, ale k přečtení jsem se dostal až před rokem, byl to jeden z mých čtenářských restů. Přitahuje mě česká literatura první poloviny minulého století s celou svojí šíří a rozmanitostí. Například Jana Pithartová pro mne vloni objevila Františka Křelinu, o jehož životě jsme se s posluchači naší Četby za časů korony mohli seznámit prostřednictvím vzpomínek jeho dcery Hany Pražákové a její knihy Nadějí tu žijem. Takže pro mě sice renesance nebyla prvotním impulsem, ale pro Karla Schulze, jak sám zmiňuje, byla renesance velkou láskou již od dob gymnaziálních studií.
Co tě tedy na románu zaujalo, proč ses rozhodl jej zdramatizovat?
Živé dialogy, které jsou významnou součástí románu. Navíc jsem v mysli automaticky viděl Michelangela – Petra Borovce, díky jeho talentu přirozenosti.
Člověk je jaksi divadelně deformován, a tak nastavení vnímání, že cokoli „si říká“ o to, aby bylo přeneseno na divadlo (politická debata, rozhovor z veřejné hromadné dopravy…, natož román), ke mně patří. Ale neméně důležitá je obsahová rovina, v tomto případě situace jednotlivce – otevřeného světu, přestože ten se může zdát z vnějšího pohledu krutý, nelidský a cynický.
Jak sis samotný proces psaní užil?
Velká zábava a radost je pro mne hlubší pronikání do myšlenkového bohatství románu. Jako když se setkáš s člověkem, u kterého cítíš, že tě obohatí, a tak stojíš o další a další setkání. S tím souvisí – u románu, ne u člověka – proniknutí do jeho struktury, která může být pomocníkem k dalšímu postupu. Ten závěr, samotné psaní, je pro mne prací se vším všudy…
Jde o tvoji druhou dramatizaci a režii v jednom, pokud se nepletu, když počítám mikrodrama Orten, které jsi uvedl před rokem a půl v Poediu. Můžeš tu práci, myslím práci dramatika, na těchto dvou hrách nějak porovnat?
Řekl bych, že skutečnou divadelní dramatizaci mám za sebou jen jednu, a to román Valentina Rasputina Žij a nezapomínej. Již nejednou se na různých místech uvažovalo o jejím inscenování, ale nakonec z toho zatím vždy sešlo. Kámen a bolest je připravován hned od začátku ke scénickému čtení, takže pro mne je to „jen“ jakási studie dramatizace, která je nedílně spjatá s naším divadlem. Ale máš pravdu, že spojitost s Ortenem je velká. Tam sice mohl být můj přístup volnější, neboť jsem vybral sám část jeho životního příběhu, ke kterému nedílně patřila i podstatná část jeho tvorby, včetně deníkových záznamů. Zatímco v Kamenu a bolesti dbám přísně na příběh tak, jak jej autor napsal. To společné, na co jsi mě vlastně svojí otázkou upozornila, je čas vrcholné tvorby obou autorů. Karel Schulz napsal román v roce 1942 (za pouhých 10 měsíců!). Ortenův život ukazoval léta 1937–1941. Oba autoři odešli předčasně – Karel Schulz v únoru 1943 a Jiří Orten v září 1941.
Jakým způsobem ses rozhodl tak mnohovrstevnatý román divadelně vyprávět?
Předem jsem si nic neříkal… Nakonec vyplynulo, že formálně vyprávíme román třemi způsoby – klasicky pomocí dialogů jednotlivých postav, dále vstupy přidané postavy starého Michelangela (Jiří Kalužný) a na několika místech i pomocí nahrávky.
Ale zásadní je asi to, že v tuto chvíli ještě nejsme na konci projektu, neboť se s ohledem na nemožnost předvést naši práci divákům přímo v divadle první část studie přizpůsobila nárokům natáčení. Tedy během čtyř divadelních zkoušek a jednoho dne natáčení jsme připravili první polovinu budoucí inscenace. Podoba výsledného tvaru bude, myslím, záležet tak z poloviny na práci ve střižně. Já osobně tuto příležitost, jak věc přiblížit divákům, se kterou přišel Petr Dohnal, už teď vítám. Je to odvaha. A bez ní nic nevzniká.
Vycházel jsi při psaní čistě z románu, nebo jsi použil i jiné zdroje?
Zdrojů existuje, pravda, hory, ale brzy jsem pochopil, že časová omezenost scénického čtení nedovolí vycházet víc než z románu. A to je, myslím, dobře.
Ano, i tak je „materiálu“ požehnaně. V románu je mnoho postav, pro požadovaný divadelní tvar bylo nutné vybrat jen některé, jaký sis k výběru zvolil klíč? A jak potom vznikalo herecké obsazení vzhledem k malému počtu zkoušek i herců?
Ano, například postava Leonarda da Vinci se stala posléze jen epizodní. Klíč se ukázal sám – zásadní jsou tři postavy, které ovlivnily osobnost Michelangela nejvíce. Připomínám, že román začíná, když jsou Michelangelovi 3 roky, a končí v jeho 29 letech. Jde především o františkána Timotea (Martin Mejzlík), Lorenza Medicejského (Tomáš Lněnička) a nepřímo, z nahrávky Girolama Savonarolu (Ladislav Špiner). K postavám, které jsou součástí milostné linie příběhu, tedy přítel Granacci (Josef Láska) a tanečnice Aminta (Karolína Šafránková), se přidávají ještě další. Hrají je všichni již zmínění herci, a proto jsem dbal na to, aby každý herec měl své dvě až tři postavy charakterem zcela odlišné, a byl tak nucen je viditelně odlišit i v hereckém projevu. Asi to zní komplikovaně, ale není!
K hudební spolupráci na scénickém čtení sis přizval skutečného odborníka – pana Josefa Picka, dirigenta a hudebního pedagoga. Jak vaše spolupráce probíhala a na jakém principu hudba v inscenaci funguje?
S Josefem Pickem spolupracujeme již počtvrté, nemýlím-li se. Josefa to prý baví a pro mne je to škola přístupu k hudbě v inscenaci a též i jeho, dnes žel vzácnému vztahu ke slovu – požadavkům na přesnost vyjádření, dikci, významovou srozumitelnost. Díky Josefově přehledu o moderní české vážné hudbě jsme přistoupili ke kombinaci jak dobové hudby, tak právě i hudby moderní. Tedy to, co se nedoporučuje, ale v našem případě dle mého názoru funguje. Josef poslouchá, co pro kterou situaci potřebuji, a pak přichází s nabídkou.
Anna Hlaváčková
