VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
K poslechu a tanci hraje kapela Škéřovanka
Jelikož se inscenace Hoří, má panenko! odehrává na plese, nemůže v ní chybět kapela. Režisér proto oslovil našeho stálého a všemi oblíbeného kolegu, muzikanta RADKA ŠKEŘÍKA, jenž s pardubickým divadlem spolupracoval už mnohokrát, obvykle při hudebním nastudování muzikálů. Radka ale známe také jako hráče na několik nástrojů v různých hudebních tělesech. I teď je na jevišti součástí představení…
Radku, obligátní otázka: Viděl jsi filmovou předlohu? Jak na tebe působila?
Ano, samozřejmě, viděl jsem film několikrát a rád používám i jeho nesmrtelné hlášky! Myslím, že málokterý snímek se tak vtipně a přesně trefuje do české povahy. Rád se na něj dívám taky proto, že spousta účinkujících, jako by z očí vypadla strejcům a tetkám od nás z vesnice, jak si je pamatuju, když jsem ještě malé robě byl.
Je to podle tebe retro film, který má ještě co říct, a může pobavit i dnešní publikum?
Ten film nádherně voní atmosférou staré dobré vesnické tancovačky. Upachtění pořadatelé, ztrémované slečny, zvětralé půllitry, nemotorní tanečníci, dechovka, pokoušející se o rockové pecky atd. Mimochodem – jako muzikanta mě moc mrzí, že jsem šedesátky nezažil! Řekl bych, že i díky „nehereckému“ herectví a nádherně vtipnému civilnímu jazyku postav bude mít tenhle a podobné filmy mnohem delší životnost než prvorepublikové filmy pro pamětníky. A to vůbec nemluvím o neuvěřitelně vtipných replikách.
I ty sám hraješ na plesech. V čem jsou jiné a zajímavé ty vesnické?
Vesnické tancovačky jsou pro muzikanta podstatně náročnější, osazenstvo bývá uvolněnější než na honosných městských plesech a nebojí se muzikantům zapáleně radit, jak a co mají hrát. Navíc se tam lidi obvykle mnohem pomaleji rozjíždějí a o to delší pak hraní bývá – běžně do tří do rána, a pak často přilítne od lidí směrem k unavené kapele ten klasický a nenáviděný pokřik: „Nemůžou, nemůžou!“ A zažil jsem i neobvyklý zážitek! V mé rodné Sloupnici má dlouhou tradici událost zvaná Divadelní bál. Ochotníci na něm místo předtančení vždycky předvedou nějakou potrhlou scénku, jednou dokonce sehráli ve zkratce pohádku O Zlatovlásce. Když měla k Jiříkovi slétnout muška a poradit mu, která Zlatovláska je ta pravá, snesla se z balkónu snad metráková moucha a poletovala nad hlavami diváků. Samozřejmě to byl jeden z herců a díky příšernému kostýmu a důmyslné soustavě lan a kladek se postaral o legendární zážitek. Tady má pardubický Divadelní bál, myslím, ještě co dohánět! (smích)
Co ti říká hudba 60. let? Máš ji rád? Hrajete ji někdy na plesech?
60. léta v populární hudbě, to je pro mě především Beatles a písničky Divadla Semafor – tenhle repertoár by měl být pro každého muzikanta takovým Slabikářem, výchozím materiálem, který každý zná. Mezi lidmi semaforské písničky neustále jsou, žijí a krásně fungují, proto je ctím a mám je rád. No a Beatles – to je prostě Nový zákon rockové muziky, zářivý zdroj inspirace.
Co divákům Hoří, má panenko! přináší tvá kapela Škéřovanka? Na co bys je nalákal?
Tak předně, ten název jsem NEVYMYSLEL a zásadně proti němu protestuji! Zní příliš brněnsky a břinkavě a je tam moc háčků a čárek, ale co nadělám, že? (smích) V samotné hře mě moc a moc baví dvojhlasy našich zpěvaček a taky saxofonové vpády a klarinetové eskapády!
Jaký song jim podle tebe po představení uvízne v hlavě?
Pan režisér mi vyškrtl pár navrhovaných písniček se slovy „to né, to už je moc umělecký“, a tak jsou na programu písničky hodně hodně zlidovělé a lidové. Skoro bych se vsadil, že se nenajde divák, který by některou z písniček slyšel úplně poprvé až od nás. Mým favoritem na hit jsou Takovýýýýý schody do nebe!
Radku, díky za příjemné povídání a ať si Hoří, má panenko! ještě dlouho a dlouho užíváš!
Radku, obligátní otázka: Viděl jsi filmovou předlohu? Jak na tebe působila?
Ano, samozřejmě, viděl jsem film několikrát a rád používám i jeho nesmrtelné hlášky! Myslím, že málokterý snímek se tak vtipně a přesně trefuje do české povahy. Rád se na něj dívám taky proto, že spousta účinkujících, jako by z očí vypadla strejcům a tetkám od nás z vesnice, jak si je pamatuju, když jsem ještě malé robě byl.
Je to podle tebe retro film, který má ještě co říct, a může pobavit i dnešní publikum?
Ten film nádherně voní atmosférou staré dobré vesnické tancovačky. Upachtění pořadatelé, ztrémované slečny, zvětralé půllitry, nemotorní tanečníci, dechovka, pokoušející se o rockové pecky atd. Mimochodem – jako muzikanta mě moc mrzí, že jsem šedesátky nezažil! Řekl bych, že i díky „nehereckému“ herectví a nádherně vtipnému civilnímu jazyku postav bude mít tenhle a podobné filmy mnohem delší životnost než prvorepublikové filmy pro pamětníky. A to vůbec nemluvím o neuvěřitelně vtipných replikách.
I ty sám hraješ na plesech. V čem jsou jiné a zajímavé ty vesnické?
Vesnické tancovačky jsou pro muzikanta podstatně náročnější, osazenstvo bývá uvolněnější než na honosných městských plesech a nebojí se muzikantům zapáleně radit, jak a co mají hrát. Navíc se tam lidi obvykle mnohem pomaleji rozjíždějí a o to delší pak hraní bývá – běžně do tří do rána, a pak často přilítne od lidí směrem k unavené kapele ten klasický a nenáviděný pokřik: „Nemůžou, nemůžou!“ A zažil jsem i neobvyklý zážitek! V mé rodné Sloupnici má dlouhou tradici událost zvaná Divadelní bál. Ochotníci na něm místo předtančení vždycky předvedou nějakou potrhlou scénku, jednou dokonce sehráli ve zkratce pohádku O Zlatovlásce. Když měla k Jiříkovi slétnout muška a poradit mu, která Zlatovláska je ta pravá, snesla se z balkónu snad metráková moucha a poletovala nad hlavami diváků. Samozřejmě to byl jeden z herců a díky příšernému kostýmu a důmyslné soustavě lan a kladek se postaral o legendární zážitek. Tady má pardubický Divadelní bál, myslím, ještě co dohánět! (smích)
Co ti říká hudba 60. let? Máš ji rád? Hrajete ji někdy na plesech?
60. léta v populární hudbě, to je pro mě především Beatles a písničky Divadla Semafor – tenhle repertoár by měl být pro každého muzikanta takovým Slabikářem, výchozím materiálem, který každý zná. Mezi lidmi semaforské písničky neustále jsou, žijí a krásně fungují, proto je ctím a mám je rád. No a Beatles – to je prostě Nový zákon rockové muziky, zářivý zdroj inspirace.
Co divákům Hoří, má panenko! přináší tvá kapela Škéřovanka? Na co bys je nalákal?
Tak předně, ten název jsem NEVYMYSLEL a zásadně proti němu protestuji! Zní příliš brněnsky a břinkavě a je tam moc háčků a čárek, ale co nadělám, že? (smích) V samotné hře mě moc a moc baví dvojhlasy našich zpěvaček a taky saxofonové vpády a klarinetové eskapády!
Jaký song jim podle tebe po představení uvízne v hlavě?
Pan režisér mi vyškrtl pár navrhovaných písniček se slovy „to né, to už je moc umělecký“, a tak jsou na programu písničky hodně hodně zlidovělé a lidové. Skoro bych se vsadil, že se nenajde divák, který by některou z písniček slyšel úplně poprvé až od nás. Mým favoritem na hit jsou Takovýýýýý schody do nebe!
Radku, díky za příjemné povídání a ať si Hoří, má panenko! ještě dlouho a dlouho užíváš!
Jana Uherová
