VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S jubilantkou Lídou Mecerodovou...
Někdy na začátku devadesátých let jsem poprvé zaslechla její jméno. To když mi Martin Polách z libereckého Divadla F. X. Šaldy, kde jsem tehdy hostovala, řekl, že byl v Pardubicích na premiéře hry Pygmalion G. B. Shawa, kde ona hrála roli Lízy Doolittleové. Jmenovala se LUDMILA MECERODOVÁ a byla prý skvělá. To jméno jsem si zapamatovala. Po letech jsem ji potkala osobně. Hezkou atraktivní rusovlásku kolem čtyřiceti. A onu slavnou inscenaci jsem ještě stihla vidět při derniéře. Čas plynul, Lída změnila délku i barvu vlasů a přibylo jí téměř dvacet let. Zdá se to až neuvěřitelné, ale na počátku této sezóny oslavila kulatiny – šedesátiny. Nevím, jestli je to fér, prozrazovat věk ženy, ale Lída „klame“ tělem, rozhodně byste jí nehádali, kolik jí je. Osud nám to počítá všem stejně, i já jsem samozřejmě zestárla a občas cítím únavu v kostech, opotřebování „materiálu“. To byla moje první otázka, když jsme si sedly k rozhovoru…
Lído, cítíš nějakou změnu? Přichází s věkem únava?
Ono je to hlavně o duševní pohodě. Někdy mám energie na rozdávání… Ale to víš, že mě občas něco pobolívá, třeba záda… Teď už spíš než únavu daleko hůř nesu starosti a trápení svých blízkých.
Pojďme se vrátit k tvým začátkům u divadla. Vím o tobě, že jsi studovala brněnskou konzervatoř v ročníku Jiřiny Prokšové a Stanislava Zindulky a že pocházíš z malé obce jménem Zastávka u Brna. Jak se vůbec stane, že se dá patnáctileté děvče k divadlu?
Když jsem byla malá, maminka hrála v ochotnickém divadle. Měli široký repertoár, který zahrnoval i operety – máma hrála třeba Denisu v Mam’zelle Nitouche. Nejlepší kamarádka mojí maminky, která vedla ochotníky, si mě obsadila do takové estrády, kde hrály i děti, a já jsem tam jako šestiletá dělala konferenciérku. Doteď mám schovanou kritiku z okresních novin, kde mě moc chválili, že mám, cituji, „záviděníhodnou schopnost improvizace“. (smích) Později jsem hrála i v loutkovém divadle. A tak nějak postupně jsem se rozhodla jít studovat konzervatoř.
Takže od patnácti let jsi bydlela v podnájmu a musela se více méně starat sama o sebe.
Byla jsem vždy dost samostatná, už od dětství. A strach jsem taky neměla. Když jsme se s mou starší sestrou jako malé dívaly na nějaký strašidelný film, ať už tajně, nebo jsme to měly dovoleno, musela jsem ji pak doprovázet do postele nebo na záchod, ona se vždy bála.
Po studiu jsi nastoupila do Těšínského divadla, pak následovala zastávka v Olomouci a v roce 1979 jsi přijala angažmá ve Východočeském divadle Pardubice.
S Pavlem Šromem, Jindrou Janouškovou a Zdeňkem Rumpíkem.
Čtyři noví mladí herci, to je dost. Byli jste tehdy fajn parta?
Myslím, že ano. Jistěže se stalo, že si někdo z nás přál nějakou roli a dostal ji někdo jiný, ale i tak jsme měli dost práce a zahrál si každý. Dělalo se i deset premiér ročně a hodně se jezdilo na zájezdy. O tom, že jsme spolu vycházeli dobře, svědčí i fakt, že byť jsme všichni měli mnoho práce, nastudovali jsme ve svém volném čase i klubové představení. Moc ráda vzpomínám na ty doby, kdy jsme všichni bydleli na jedné herecké ubytovně.
Po několika letech v Pardubicích přišla jedna zásadní role – Roxana v Cyranovi z Bergeracu…
Ano a později Líza v Pygmalionu. To byly krásné role a jsem vděčná, že mě potkaly.
Měla jsi štěstí na režiséry nebo na herecké partnery?
Obě zmiňované inscenace režíroval František Laurin, se kterým jsem často pracovala. Ve hře Pygmalion jsem partneřila s Františkem Němcem, který je úžasný člověk i kolega. Ráda na to vzpomínám.
Tvůj partner Jiří Záviš je dramaturgem v Městském divadle Brno. Jaké je společné soužití herečky a dramaturga? Jeden by řekl, že si povídáte jen o divadle.
Spíš bych řekla, že se bavíme i o divadle, ale rozhodně ne jen o něm.
Byl ti Jirka někdy oporou v práci? Když sis nevěděla rady s nějakou rolí, dal ti připomínky?
Když ještě byl v angažmá tady v Pardubicích, dával připomínky všem hercům, tedy i mně. Teď když vidí naše premiéry, řekne mi svůj postřeh a já zase naopak říkám jemu, jak se mi líbí jejich představení. Nevyzvídáme, nedotíráme, nedáváme si připomínky, tak nějak přirozeně si o tom povídáme.
Tvoje dcera Anička hrála v amatérském divadle Exil, mnozí z nás si mysleli, že půjde studovat herectví, ale nakonec se rozhodla pro divadelní vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Myslíš si, že ji pro toto rozhodnutí ovlivnila přirozená autorita Jirky?
Anička vyrůstala kolem divadla, lákalo ji to, protože jí to bylo nejbližší. Možná i uvažovala o herectví, ale od toho jsem ji odrazovala já, Jirka od dramaturgie. Takže nakonec vystudovala divadelní vědu.
A stejně skončila na dramaturgii a navíc v našem divadle… (smích) Ne, neměla bych říkat, že skončila, protože teprve začíná. Ale může nastat taková situace, že bude dávat připomínky své matce. Už to dělá?
No, zatím nebylo kdy, nedělaly jsme spolu nic většího.
Dramatici nepíší moc rolí pro zralé ženy tvého věku. Přesto si určitě vzpomeneš na takové, z poslední doby, které jsi měla ráda a cítila ses v nich dobře.
Ruth z Holek z kalendáře (derniéra v únoru 2015 – pozn. red.) jsem měla ráda, to byla krásná role. Ze všech postav ve hře procházela největší proměnou a diváci ji měli, myslím, rádi. Stejně tak mě bavilo i Nejstarší řemeslo (derniéra v červnu 2011 – pozn. red.) a Mrzák inishmaanský (derniéra v říjnu 2016 v Permu – pozn. red.). Teď je fajn, že mám Rodinný podnik nebo Bílou nemoc.
Jaké hry máš ráda jako divák? Máš nějaký oblíbený žánr?
To bych neřekla. Baví mě cokoliv, když mě to osloví provedením a kvalitou předlohy. Miluji Čechova, smích přes slzy mi je asi nejbližší.
Vím o tobě, že ráda čteš. Máš oblíbené autory? Vyhledáváš knižní novinky nebo dáš na doporučení?
No, baví mě to moc, ale dost nestíhám. Teď mám doma štos knih a není na to čas. Nesleduju všechno, co vyjde, to by ani nešlo, ale někdy si v novinách přečtu noticky a vybírám, co by mě tak bavilo. Často knížky i dostávám jako dárek. A když je přečtu, posílám je dál – do domova důchodců nebo do veřejné knihovny.
Máš pejska Tobíka. S ním asi trávíš hodně času, že?
Chodím s ním na procházky, někdy moc ráda, někdy protože musím, ale říkám si, že mi třeba zachraňuje život, že se hýbu.
Lído, co tě na dnešním světě nejvíc zajímá, co tě trápí?
Toho by bylo strašně moc. Trápí mě devastování přírody, to, jak se k ní lidé chovají, a to, že zabíráme takový prostor přírodě. Vždy zvítězí betonová nebo průmyslová lobby, možná i proto, aby měli lidé práci. Mizí nenávratně některé druhy rostlin či zvířat. Trápí mě, že už není cesta zpátky, aby bylo lidstvo skromnější. Máme všechno, ale štěstí nám to stejně nepřináší.
Nedávno jsem četla, že každý z nás by se mohl okamžitě zbavit padesáti procent všeho, co má. Dokázala bys to taky?
Kdybych věděla, že to má smysl, tak ano. Snažím se chovat ekologicky, třídím odpad, nehromadím věci. Je smutné, že někteří bojují o holý život, a přitom mnozí z nás mají, na co si vzpomenou.
Ale ve tvém životě jsou i světlé a krásné momenty, třeba vnuk Toník. Zrovna včera mi říkala Anička, jak moc tě má rád a jak počítal dny, nebo spíše kolikrát se ještě vyspinká, než se jeho babička vrátí z Moravy.
Toník je skvělý. Často ho hlídám. Jsou mu teď tři roky a člověk se s ním nenudí. Zrovna minule, když jsem ho koupala před spaním, mi řekl: „Ty jsi moje milovaná babička!“ A o pár minut později mi povídá: „Ty moje babko… (dramatická pauza)… roztomilá!“
Lído, já ti přeji, aby sis ještě zahrála aspoň pár pěkných rolí a abys byla ještě dlouho tak milá a usměvavá babička! Děkuji ti za rozhovor.
Lído, cítíš nějakou změnu? Přichází s věkem únava?
Ono je to hlavně o duševní pohodě. Někdy mám energie na rozdávání… Ale to víš, že mě občas něco pobolívá, třeba záda… Teď už spíš než únavu daleko hůř nesu starosti a trápení svých blízkých.
Pojďme se vrátit k tvým začátkům u divadla. Vím o tobě, že jsi studovala brněnskou konzervatoř v ročníku Jiřiny Prokšové a Stanislava Zindulky a že pocházíš z malé obce jménem Zastávka u Brna. Jak se vůbec stane, že se dá patnáctileté děvče k divadlu?
Když jsem byla malá, maminka hrála v ochotnickém divadle. Měli široký repertoár, který zahrnoval i operety – máma hrála třeba Denisu v Mam’zelle Nitouche. Nejlepší kamarádka mojí maminky, která vedla ochotníky, si mě obsadila do takové estrády, kde hrály i děti, a já jsem tam jako šestiletá dělala konferenciérku. Doteď mám schovanou kritiku z okresních novin, kde mě moc chválili, že mám, cituji, „záviděníhodnou schopnost improvizace“. (smích) Později jsem hrála i v loutkovém divadle. A tak nějak postupně jsem se rozhodla jít studovat konzervatoř.
Takže od patnácti let jsi bydlela v podnájmu a musela se více méně starat sama o sebe.
Byla jsem vždy dost samostatná, už od dětství. A strach jsem taky neměla. Když jsme se s mou starší sestrou jako malé dívaly na nějaký strašidelný film, ať už tajně, nebo jsme to měly dovoleno, musela jsem ji pak doprovázet do postele nebo na záchod, ona se vždy bála.
Po studiu jsi nastoupila do Těšínského divadla, pak následovala zastávka v Olomouci a v roce 1979 jsi přijala angažmá ve Východočeském divadle Pardubice.
S Pavlem Šromem, Jindrou Janouškovou a Zdeňkem Rumpíkem.
Čtyři noví mladí herci, to je dost. Byli jste tehdy fajn parta?
Myslím, že ano. Jistěže se stalo, že si někdo z nás přál nějakou roli a dostal ji někdo jiný, ale i tak jsme měli dost práce a zahrál si každý. Dělalo se i deset premiér ročně a hodně se jezdilo na zájezdy. O tom, že jsme spolu vycházeli dobře, svědčí i fakt, že byť jsme všichni měli mnoho práce, nastudovali jsme ve svém volném čase i klubové představení. Moc ráda vzpomínám na ty doby, kdy jsme všichni bydleli na jedné herecké ubytovně.
Po několika letech v Pardubicích přišla jedna zásadní role – Roxana v Cyranovi z Bergeracu…
Ano a později Líza v Pygmalionu. To byly krásné role a jsem vděčná, že mě potkaly.
Měla jsi štěstí na režiséry nebo na herecké partnery?
Obě zmiňované inscenace režíroval František Laurin, se kterým jsem často pracovala. Ve hře Pygmalion jsem partneřila s Františkem Němcem, který je úžasný člověk i kolega. Ráda na to vzpomínám.
Tvůj partner Jiří Záviš je dramaturgem v Městském divadle Brno. Jaké je společné soužití herečky a dramaturga? Jeden by řekl, že si povídáte jen o divadle.
Spíš bych řekla, že se bavíme i o divadle, ale rozhodně ne jen o něm.
Byl ti Jirka někdy oporou v práci? Když sis nevěděla rady s nějakou rolí, dal ti připomínky?
Když ještě byl v angažmá tady v Pardubicích, dával připomínky všem hercům, tedy i mně. Teď když vidí naše premiéry, řekne mi svůj postřeh a já zase naopak říkám jemu, jak se mi líbí jejich představení. Nevyzvídáme, nedotíráme, nedáváme si připomínky, tak nějak přirozeně si o tom povídáme.
Tvoje dcera Anička hrála v amatérském divadle Exil, mnozí z nás si mysleli, že půjde studovat herectví, ale nakonec se rozhodla pro divadelní vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Myslíš si, že ji pro toto rozhodnutí ovlivnila přirozená autorita Jirky?
Anička vyrůstala kolem divadla, lákalo ji to, protože jí to bylo nejbližší. Možná i uvažovala o herectví, ale od toho jsem ji odrazovala já, Jirka od dramaturgie. Takže nakonec vystudovala divadelní vědu.
A stejně skončila na dramaturgii a navíc v našem divadle… (smích) Ne, neměla bych říkat, že skončila, protože teprve začíná. Ale může nastat taková situace, že bude dávat připomínky své matce. Už to dělá?
No, zatím nebylo kdy, nedělaly jsme spolu nic většího.
Dramatici nepíší moc rolí pro zralé ženy tvého věku. Přesto si určitě vzpomeneš na takové, z poslední doby, které jsi měla ráda a cítila ses v nich dobře.
Ruth z Holek z kalendáře (derniéra v únoru 2015 – pozn. red.) jsem měla ráda, to byla krásná role. Ze všech postav ve hře procházela největší proměnou a diváci ji měli, myslím, rádi. Stejně tak mě bavilo i Nejstarší řemeslo (derniéra v červnu 2011 – pozn. red.) a Mrzák inishmaanský (derniéra v říjnu 2016 v Permu – pozn. red.). Teď je fajn, že mám Rodinný podnik nebo Bílou nemoc.
Jaké hry máš ráda jako divák? Máš nějaký oblíbený žánr?
To bych neřekla. Baví mě cokoliv, když mě to osloví provedením a kvalitou předlohy. Miluji Čechova, smích přes slzy mi je asi nejbližší.
Vím o tobě, že ráda čteš. Máš oblíbené autory? Vyhledáváš knižní novinky nebo dáš na doporučení?
No, baví mě to moc, ale dost nestíhám. Teď mám doma štos knih a není na to čas. Nesleduju všechno, co vyjde, to by ani nešlo, ale někdy si v novinách přečtu noticky a vybírám, co by mě tak bavilo. Často knížky i dostávám jako dárek. A když je přečtu, posílám je dál – do domova důchodců nebo do veřejné knihovny.
Máš pejska Tobíka. S ním asi trávíš hodně času, že?
Chodím s ním na procházky, někdy moc ráda, někdy protože musím, ale říkám si, že mi třeba zachraňuje život, že se hýbu.
Lído, co tě na dnešním světě nejvíc zajímá, co tě trápí?
Toho by bylo strašně moc. Trápí mě devastování přírody, to, jak se k ní lidé chovají, a to, že zabíráme takový prostor přírodě. Vždy zvítězí betonová nebo průmyslová lobby, možná i proto, aby měli lidé práci. Mizí nenávratně některé druhy rostlin či zvířat. Trápí mě, že už není cesta zpátky, aby bylo lidstvo skromnější. Máme všechno, ale štěstí nám to stejně nepřináší.
Nedávno jsem četla, že každý z nás by se mohl okamžitě zbavit padesáti procent všeho, co má. Dokázala bys to taky?
Kdybych věděla, že to má smysl, tak ano. Snažím se chovat ekologicky, třídím odpad, nehromadím věci. Je smutné, že někteří bojují o holý život, a přitom mnozí z nás mají, na co si vzpomenou.
Ale ve tvém životě jsou i světlé a krásné momenty, třeba vnuk Toník. Zrovna včera mi říkala Anička, jak moc tě má rád a jak počítal dny, nebo spíše kolikrát se ještě vyspinká, než se jeho babička vrátí z Moravy.
Toník je skvělý. Často ho hlídám. Jsou mu teď tři roky a člověk se s ním nenudí. Zrovna minule, když jsem ho koupala před spaním, mi řekl: „Ty jsi moje milovaná babička!“ A o pár minut později mi povídá: „Ty moje babko… (dramatická pauza)… roztomilá!“
Lído, já ti přeji, aby sis ještě zahrála aspoň pár pěkných rolí a abys byla ještě dlouho tak milá a usměvavá babička! Děkuji ti za rozhovor.
Jana Uherová – Anna Hlaváčková
