VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

ROMANA CHVALOVÁ a JIŘÍ KALUŽNÝ, herecký pár, který je už více než tři desetiletí neodmyslitelně spjatý s naším divadlem. Jsou to manželé, narodili se skoro ve stejný den, chodili spolu do ročníku na vysoké škole a oba věnovali většinu svého profesního života Pardubicím a jejich divákům. A protože na konci dubna oslavili krásné kulaté narozeniny, jak Romana podotkla – třicetiny krát 2, zajela jsem za nimi domů na kus řeči o jejich divadelním i soukromém životě.


Jirka mi v našem poměrně nedávném rozhovoru do zpravodaje sdělil, že pro herectví se rozhodl vlastně z legrace. Jak to bylo u tebe, Romano?
Když jsem byla v osmičce a chystala jsem se na gympl, tak mě můj táta, který učil v hudebce, vzal na jejich představení Radúze a Mahuleny. Radúze hrál Honza Čenský, tehdy patnáctiletý chlapec, který šel rok nato studovat konzervatoř. Představení mě nadchlo, herectví taky, jenže tu byla překážka – já byla odjakživa chorobně stydlivé dítě. Měla jsem problém i brát telefony a na dramaťáku jsem doslova trpěla.

Jak jsi tohle překonala?
Když jsem pochopila, že jak dostanu roli, můžu se za ni schovat. Že herectví je vlastně jistá forma psychoterapie. Na přijímačky na DAMU jsem pak šla celkem sebevědomě s tím, že mě tam přece nikdo nikdy neviděl, nikdo mě nezná a stejně mě nevezmou. Styděla jsem se totiž hlavně před známými, přáteli, rodinou. Když u toho byla maminka, snažila se mě vždycky povzbudit a se smíchem vysvětlovala ostatním: „Ona je takový jelito kroupama nabito.“ To tam nepiš! (smích) Já se mohla propadnout a styděla jsem se samozřejmě ještě víc. A sebevědomí z přijímaček opadlo hned na začátku prváku, kdy se ze mě zas stalo to „jelito kroupama nabito“ a bála jsem se úplně všeho, hlavně přísného Františka Laurina, který nás učil. Drželi nás na DAMU tehdy docela zkrátka, ale je pravda, že se to vyplatilo. Když jsem pak přišla do pardubického angažmá, zdálo se mi všechno mnohem jednodušší než na škole, i když jsem první rok díky záskokům za kolegyně hrála asi deset rolí.

Tvoje cesta po škole vedla rovnou do Pardubic, zatímco Jirka to vzal menší oklikou…
Jirka: Jo, přes Hradec.

Romana dostala hned po svém příchodu v roce 1984 titulní roli Robinsonky. Jaká byla tvoje první pardubická role v roce 1988?
Jirka: Andrius ve hře Utíkej, smrtko, utíkej!
Romana: Taky hlavní role. Tehdy to režíroval Juraj Deák. Krásná inscenace. Ale promiň, já už zase mluvím!
Jirka: Jen povídej… Já si stejně nic nepamatuju.

Jak se vám podařilo zapadnout do nového města a nového kolektivu?
Jirka: Mně bylo jasný, že jsem zapadnul hned.
Romana: Mně taky, to byla výhoda herečáku (herecká ubytovna – pozn. red.), a přitom zdaleka nešlo jen o mejdany. Prostě jsme tam žili všichni pohromadě, na jedné lodi. Tam prostě nešlo nezapadnout.

Rok před Jirkou přišel do pardubického divadla váš spolužák a kamarád Petr Dohnal. Napadlo by vás tehdy, že bude jednou vaším ředitelem a uměleckým šéfem?
Romana: No, je pravda, že Petr byl na DAMU studijním vedoucím. A už tenkrát to byl výborný organizátor. Samozřejmě že nás vůbec nenapadlo, že by mohl být jednou ředitelem divadla, i když je pravda, že manažerské schopnosti se u něj projevovaly už na škole.

Setkávali jste se spolu vy dva na jevišti jako partneři? Mám dojem, že moc často ne, vybavím si jen Krále jelenem a jsem v koncích…
Jirka: Dovolená s rizikem.
Romana: Ano, ale tam jsme vlastně nehráli manžele, i když jsme spolu partneřili. Možná ještě Jakub a jeho pán…?
Jirka: Tam jsem partneřil spíš s Petrem Dohnalem.

Čili žádný Romeo a Julie…
Romana: Romea mi hrál Pepa Vrána, taky spolužák, ale ne manžel. (smích) Ale já jsem vlastně ráda. Nikdy jsem si to nedovedla představit. Když hrajete milostnou dvojici se svým partnerem, je to podle mě tak trochu, jako by vám někdo koukal do ložnice. Já měla na jevišti jako partnera většinou Petra Dohnala a Jirka zase Jindru Janouškovou. S Jirkou jsme se k sobě žádnému režisérovi nehodili, protože zatímco on vždycky vypadal o deset let mladší, já vypadala o deset let starší. (smích)

Překvapila vás někdy role v tom smyslu, že jste se z ní od začátku zrovna neradovali, že jste bojovali s protiúkolem, necítili jste se komfortně, ale přesto se nakonec ukázalo, že to byla jedna z nejlepších rolí vašeho hereckého života?
Romana: Jak to říkáš, hned jsem si vzpomněla na Boučkovou z Kalibova zločinu. S ní jsem bojovala, však víš, ale hned od začátku jsem se na ten protiúkol těšila, i když jsem z něj měla vítr. Co mě ale úplně nejvíc vyděsilo, bylo před 15 lety zkoušení hry Vítězství. Protože když jsem si tu hru poprvé přečetla, připadala mi doslova hnusná. Ale pak nám její smysl Marián Pecko dokázal vyložit tak, že jsem ji i dokázala mít ráda, přestože jsem chápala diváky, kteří odcházeli v průběhu představení.
Jirka: Pro mě byl šok Šumař na střeše, protože je to muzikál, a v muzikálech se většinou i tančí, a toho já skutečně nejsem mocen.

Jaká byla vaše nejoblíbenější role nebo inscenace za celou kariéru? Taková, že se vám ji nechtělo opouštět, plakali jste při derniéře…
Jirka: Jo, někdy jsem plakal, štěstím… (smích)
Romana: Je těžké vybrat jednu. Moje srdcovka největší byla asi Ondina, to už je dávno. Ale třeba teď inscenace Až ustane déšť – tu jsem milovala celou, to byla skutečná psychoterapie. I zkoušení s laskavým Filipem Nuckollsem jsme měli za odměnu. Navíc se opravdu málokdy najde hra, kde by byly v podstatě všechny role tak nádherné a hluboké. I Jirkovi se to líbilo.
Jirka: Opravdu moc se mi to líbilo. Po veřejné generálce jsem to říkal panu režisérovi, a on na to, že příště budeme dělat spolu. Jenže to jsem mu musel říct, že já už žádné příště nemám.
Romana: A tys neměl srdcovku? A co třeba August? (August August, august – pozn. red.) To byla tak krásná a dojemná inscenace. Možná částečně i protože jsem jako těhotná byla trochu emotivnější.
Jirka: Ale jo, máš pravdu. I ten Šumař byl krásný a dojemný. Přestože jsem tančil.

Oba jste se velmi aktivně věnovali také rozhlasu a dabingu. Máte ještě možnost sem tam něco natočit?
Jirka: Já jsem natočil jednu knížku. Stříhal to náš zvukař Lukáš Lucky Botta. Dalo mu to určitě spoustu práce. Pak mi ji daroval a já tady mám dodneška krásné cédéčko plné všelijakých peprných nadávek.
Romana: (smích) No to teda jo, člověk kouká, co všechno během natáčení vypustí z pusy. Natáčení pro rozhlas jsem měla moc ráda, dnes už je toho ale moc málo. Dřív jsme jezdili do Hradce každý týden, a to byl vždycky dárek – točili jsme dramatizace a povídky v krásném prostředí vilky Českého rozhlasu, kde jsme se setkávali také s hradeckými herci. I v dabingu už je méně příležitostí, ale poslední dobou mě moc baví, když děláme s Petrem Dohnalem animované pohádky, na všech těch zvířátkách se vždycky opravdu vyřádím.

Jak nejraději trávíte společný volný čas?
Romana: Jednu novou společnou zálibu teď máme. Pozorujeme spolu tuhle kočku. Máme ji dva měsíce, jmenuje se Čoki a dokáže se nám postarat o kopec zábavy. I když Jirka ji teda původně nechtěl, ale teď si myslím, že už… co?
Jirka: Člověk si zvykne i na šibenici.
Romana: Náhodou je to fajn rozptýlení, když tady ten tvoreček pobíhá…
Jirka: Ten tvoreček… Dyť mi málem shodila z poličky všechny letadla!

Ty jsi, Jirko, dřív trávil hodně času s letadly i aktivně. Co jsi dělala, Romano, když byl tvůj Jirka ve vzduchu? Neměla jsi o něj strach?
Romana: Ne, byla jsem v klidu, protože mě těšilo, že ho to baví a že má radost. A zároveň jsem byla šťastná, že tam nemusím být s ním.
Jirka: Mávala mi z balkónu.
Romana: Jednou si kluci našetřili na vyhlídkový let. Zavezla jsem je do Vrchlabí a pan pilot mě hned lákal do letadla, že prý kluci jsou ještě malí, ať si to užiju s nimi, že se do letadla vejdu. Ale to už jsem zdrhala pryč. (smích)
Jirka: U letiště je takový docela velký příkop, ten přeskočila a běžela k autu.
Romana: Jo a tam jsem se zavřela na celou hodinu, kdy byli ve vzduchu, a představovala jsem si, jak by to bylo hrozný, kdybych se nechala přemluvit a letěla taky. Nepřemluvili mě nikdy.

Moc vám oběma děkuji za milý rozhovor, malé Čoki za rozptýlení a za to, že mi nakonec nevylila kávu. A protože se Jirka rozhodl odejít do penze, chtěla bych mu tímto poděkovat za všechny krásné role, které v našem divadle vždy s bravurou ztělesnil. Jirko, smekám před tvým hereckým uměním, po němž se mi bude stýskat, a přeji ti hlavně zdraví!