VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Rozhovor s ALEXANDREM POSTLEREM jsem si plánovala už delší čas, ale vždy do toho něco přišlo, a tak jsme to odkládali. Stalo se, že to náhodou vyšlo přesně na jeho narozeniny. A ne ledajaké. 11. října Lexa oslavil krásné šedesátiny. Takže moje první otázka byla nasnadě.


Lexo, je toto životní jubileum důvodem k zastavení či nějaké bilanci?
Ani ne. V provozu našeho divadla skoro bilancovat nelze, máme takový zápřah, že na to není čas. Samozřejmě, že si bilancuji některé věci, ale spíš osobní, ty ano, divadelní zatím ne.

Když přemýšlím nad tím, jaká byla tvoje cesta k divadlu, musím vzpomenout, že tvůj otec byl herec a režisér, maminka herečka. Vedli tě rodiče k divadlu, nebo naopak od něj odrazovali, jak tomu bývá v mnoha případech?
Ani mě nevedli, ale ani neodrazovali. V tom svém pubertálním životě jsem nic jiného neznal. A vlastně ani ne protože bych divadlo tolik obdivoval, jenom jsem si zkrátka neuměl představit nic jiného.

Takže sudba byla jasná.
Ano, možná nezodpovědná, ale jasná.

Vyrůstal jsi, jak se říká, v hereckých šatnách v divadle?
Naprosto. V šedesátých a sedmdesátých letech v ostravském Divadle Petra Bezruče. V podstatě jsme se sestrou to prostředí nejvíce znali.

Je takové dítě o něco bohatší, o zážitky, které nemají ostatní děti, nebo o něco ochuzené?
Asi spíš ochuzené… Divadelní život je pro herce-rodiče tak intenzivní, že doma dítě neslyší nic jiného. Zajímá ho to, vnímá to… I když rodiče neví, že děti poslouchají a vnímají všechny strasti divadla, a je toho tolik, že pak někdy utíkají věci, které přísluší k dětskému věku.

Vyrůstal jsi v Ostravě, logicky tedy tvoje kroky směrovaly na ostravskou konzervatoř. A pak…
…jsem hned začal hrát divadlo. A byly to dost šoky, ve smyslu nedivadelním, o tom jsem vlastně nevěděl nic. Přišel jsem do Českého Těšína se svou kamarádkou a kolegyní, herečkou Ivanou Wojtylovou. Byl rok 1982 a každý, kdo to pamatuje, tak ví něco o životní úrovni té doby. Ano, byli jsme mladí a šťastní, ale když nám dali klíče od herecké ubytovny, tak jsem zažil neuvěřitelný šok! To bylo peklo. Nehygienické, napůl zničené, špinavé, socialistické, příšerné. A ne, že to bylo všechno v divadle špatné, taková byla prostě doba. Ale nic to neubíralo na poezii tehdejšího mládí. Bylo to moje první angažmá a navždy na to budu vzpomínat dobře, zejména na kolegy.

V čem se lišilo angažmá v Opavě, které následovalo?
Lišilo se to v tom, že Opava bylo město. Pro mladého kluka úžasné. V Těšíně se vlastně nedá žít, nebo možná teď ano, ale tehdy to bylo temné opilé město. To Opava byla mnohem kulturnější. Tam jsem se cítil mnohem více jako ve městě. Na mně třeba působí to, že mám raději divadlo než to, co „smrdí“ kulturním domem… Mám prostě raději zlaté portály. Mám pocit, že jsem někde. A to Opava skýtala po všech stránkách.

Pak ses ale zase vrátil do Těšína…
Ano, byl jsem v Opavě sice rád, ale v devětaosmdesátém roce se během revoluce děly velké, důležité a podstatné věci, ale ne tak mezi lidmi. Někteří lidé se začali ukazovat nedobře…

Takže jsi byl ještě nějakou chvíli v Těšíně a pak…
…mě angažoval František Laurin do Pardubic. V té době jsem byl docela rozjitřený vší tou porevoluční dobou, měl jsem za sebou vojnu… Pak se to uklidnilo, stabilizovalo, oženil jsem se tu a jsem tu moc rád. Pardubice mi přirostly k srdci, i když doma jsem pořád v Ostravě.

Často je v takových případech důležitý první dojem z města, nebo divadla… Jak na tebe zapůsobily Pardubice?
Dobře. Jel jsem trolejbusem, viděl jsem kostel sv. Bartoloměje, ten se mi moc líbil a přijel jsem do divadla, kde jsou zlaté portály a ty já rád.

Sledovali rodiče tvou kariéru, třeba zpovzdálí, nebo na to nebyl v denním provozu jejich fermanů čas?
Nesledovali, život to tak naložil…

A znamená to, že jste si tedy se svou sestrou Simonou, která je také herečka, bližší?
No, v podstatě jo. V hloubi ano. V některých patrech našeho vztahu si třeba nerozumíme vůbec, ale v některých tak moc, že se nedají rozdělit.

Když herec nastupuje do nového angažmá, tak obvykle před tím vidí nějaké představení v nové štaci, ale taky třeba vůbec… Jak to bylo u tebe?
Neviděl jsem předem vůbec nic. Ale těšil jsem se sem moc, a pak jsem viděl, že jsou tady dobří herci. Upřímně, byla ve mně malá dušička, třeba to kluci nebo starší kolegové nevědí, ale bylo to tak.

Koho sis tehdy v divadle nejvíce vážil?
Vždy jsem měl úctu ke starším kolegům, protože jsem tak byl vedený. Jak jsem byl v divadelním prostředí od dětství, tak jsem se vždy setkával se staršími herci…

A našel jsi zde partu spřízněnců ve své generaci?
Časem určitě. Martina Mejzlíka, Jirku Kalužného a myslím, že i s Petrem Dohnalem nás pojí hezký vztah. Tihle kluci mi byli nejblíž, ať to vědí, nebo ne, ale je to tak.

Vzpomínáš na některé režiséry?
Určitě… Hodně jsem se naučil od hereckých režisérů, mám to rád, konečně i můj táta byl takový. Ale když budu mluvit o současnosti, tak mám rád Petra Novotného, dobře se mi dělalo s Filipem Nuckollsem, třeba i se Zdeňkem Duškem. Hodně jsem o tom v životě přemýšlel, a teď už vím, že mám rád takového režiséra, kdy ve výsledku pochopím, že má rád herce. Protože herec je taky jenom člověk… (smích)

Když zkoušíš nějakou složitější roli, dotýká se tě osud té postavy?
Určitě jo, přemýšlím o tom. Herec si musí sáhnout do sebe, podívá se, jestli to tam najde, nebo ne. Aspoň pocitově.

Teď máš za sebou velkou práci, s Martinou Sikorovou jste nazkoušeli hru Kalifornská mlha v režii Michala Przebindy. A upřímně, moc ses mi tam líbil. Je to nepochybně velká zodpovědnost, stojíte na jevišti sami dva, všechno závisí jenom na vás. Míváš v divadle trému?
Ano, mám.

A když je ta zodpovědnost tak velká, je to o to horší, nebo naopak?
Určitě mám velkou trému, ale je důležité vědět, že se můžeme s kolegou, kolegyní o sebe navzájem opřít. Že na sebe dáváme pozor. Nejenom že spolu hrajeme, ale v dalších patrech běží i náš lidský vztah, civilní. Není to tedy jenom o tom, že se na jevišti potkají dva profesionálové. A to mě může trémy trochu zbavit.

Kalifornskou mlhu hrajete na Malé scéně ve dvoře. Máš tu scénu rád?
Ano, mám. Je to těžší o to, že se tam nic neschová. Je to hodně kontaktní divadlo, prostě trochu jiná disciplína než hrát na velkém jevišti.

Kromě divadelní práce funguješ jako speaker. Slyšela jsem tě často v televizi, jednu dobu jsi byl hlasem Novy, lidé tě slýchávají denně v hlášeních na nádražích mnoha měst. Slyšela jsem, že jsi jel vlakem až do Ústí nad Orlicí, tam jsi vystoupil, aby ses poslechl. Je to pravda?
Ano. (smích) Ale tam jsem vezl manželku, aby mě konečně slyšela.

Ty máš obecně moc rád vlaky, že?
Ano, takže když je slyšet můj hlas na nádraží, tak jsem rád.

A taky tě slýchám v pardubické městské hromadné dopravě. Kolegyně Romana Chvalová ohlašuje zastávky…
…a já říkám hlášky, když například přichází revizor. Že již nelze označit jízdenku… Stalo se, že jsem si sám sobě toto nahlásil, a pěkně jsem se zpotil, než přišel, i když jsem měl jízdenku označenou.

Pamatuji si, že v Londýně jsi byl v muzeu dopravy…
Ano, v Muzeu městské dopravy. A pak jsem strávil tři hodiny na nádraží Paddington, kam přijde medvídek. Medvídka Paddingtona dabuji v animovaném seriálu, ale tehdy jsem ještě nevěděl, že ho budu dělat.

Všichni o tobě víme, že jsi milovníkem koček. Kolik jsi jich za život odchoval?
Asi deset.

Je to nějaká rodinná tradice?
Ano, měli jsme doma kocoura Kajfáše. Naši jako mladí šli z flámu, našli koťátko, a to byl náš první kocour, byl s námi dvacet tři let! Takže rodiče do mě narvali lásku k divadlu, což nevím, jestli je dobře, a lásku ke kočkám, což je dobře určitě.

Tvoje žena je taky kočičí máma?
Ano, ale naučil jsem ji to až já.

A je tvým věrným divákem?
To ano, chodí na mé premiéry a fandí mi. Moc si jí za to vážím. Ale ona mě zas přivedla k poslouchání vážné hudby. Já, pokud můžu, chodím na její koncerty.

Máš vůbec čas chodit do divadla na představení? Co si nejraději vybíráš za žánr?
Spíš rád u divadla přemýšlím.

Žánr komedie nevyhledáváš?
Moc ne, ale rád v ní hraju.

Po čem ještě v životě toužíš? Co by sis přál?
Je to asi klišé, ale řekl bych, že zdraví. Jak fyzické, tak duševní. Když je člověk zdráv, tak je všechno.

Lexo, tak tedy k tvým narozeninám ti přeji především hodně zdraví. A klid v duši a fajn kolegy i režiséry, kteří mají rádi herce.
Děkuji.