VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Jsem šťastná, že můžu hrát...
Znělo to jako snadný úkol – udělej rozhovor s mámou. Jenže… na co se vlastně ptát, když všechno víte? Nebo si alespoň myslíte, že všechno víte. A co by vás zajímalo, zase nezajímá ostatní. Nečekejte odhalení nějakých pikantérií! LUDMILA MECERODOVÁ je veskrze uzavřený člověk, možná trošku pesimista (i proto jsme se nebavily o politice a ekologii), zcela nepochybně je to ale také herečka, která se nesmazatelně zapsala do historie pardubického divadla. Stejně jako její kolegové Jindra Janoušková, Petr Dohnal, Jan Hyhlík, Jiří Kalužný a Zdeněk Rumpík za to byla oceněna při příležitosti oslav 110. výročí otevření Městského divadla v Pardubicích.
Rozhovor jsme vedly křížem krážem, trochu o přítomnosti, trochu o minulosti, vlastně jsme ve vzpomínání došly až k jejím nejrannějším divadelním zkušenostem a magické atmosféře Dělnického domu v Zastávce u Brna. A protože moje maminka si zdaleka nepamatuje úplně všechno (což se bohužel dědí, jak jsem zjistila), pro jistotu vytáhla doma z podpostele krabici vzpomínek – fotek a divadelních programů, doplněných chumlem bílých stuh (ke každé premiéře dostala jednu). Na co si ale pamatuje dobře, jsou některé oblíbené role, na něž si jistě vzpomenou i pardubičtí diváci: Winnifred v komedii Limonádový Joe (1982), Lulu v Kohoutově hře August August, august (1990), Roxana v Cyranovi z Bergeracu (1992) nebo Líza Doolittleová v Pygmalionu (1993).
Do pardubického angažmá přišla na konci 70. let jako 23letá. Kromě brněnské herecké konzervatoře měla za sebou dvě sezóny v Českém Těšíně a dvě v Olomouci. V Pardubicích, 150 km od domova, už zůstala natrvalo.
Jak ses vlastně do Pardubic dostala a nebylo ti v tom cizím městě zpočátku smutno?
V sezóně 79/80 jsem nepřišla do pardubického divadla sama. Na té jedné lodi nás bylo víc. Čerstvě po škole nastupovala Jindra Janoušková, Pavel Šrom a z Olomouce se mnou tenkrát šli Zdeněk Rumpík a Jirka Klepl, ten se sem vracel podruhé a právě díky němu jsem o Pardubicích vůbec začala uvažovat. On mi řekl, že tehdejší ředitel divadla Zdeněk Bittl shání ještě jednu herečku. Tehdy většina herců bydlela na herečáku neboli internátu, zkrátka na herecké ubytovně v ulici 17. listopadu, tehdy ještě nad bufetem Rathouských. (Dnes je tam banka Creditas a na bývalém internátu se z výloh usmívá už jen Pepa Pejchal.) A tam jsme si samozřejmě užili spoustu úžasných večírků a mejdanů, které ale pozor! byly i pracovní, protože o divadle jsme se bavili prakticky pořád. Tehdy se dělalo třeba i deset premiér v sezóně, šli jsme všichni z role do role. Nudit se a stýskat si nebylo kdy.
Tvoje první role?
Hm… to kdybych věděla. Nejspíš Alexandra v Lištičkách.
Čekala jsem trochu košatější odpověď. Tak jinak – jaké byly tvoje první role? Jaké typy jsi nejčastěji hrála?
Hned na začátku jsem si vyzkoušela úplně všechno od princezen a dam přes kašpárka až po mrtvoly. Repertoár byl široký a rolí opravdu hodně. Hrála jsem jak naivky, tak herdek baby a stařenky, první roky i školačky a puberťačky. Zmíněného kašpárka a nejlepší kamarádku Robinsonky (hrála ji začínající stipendistka Romana Chvalová – pozn. red.) – 13letou školačku – jsem hrála v 28 jako těhotná, bříško jsem na jevišti maskovala složkou s učivem. (smích) Herecké povolání je krásné právě touhle svojí rozmanitostí.
Už naposledy, slibuju – úplně první role v tvém životě? Myslím tím, co bylo prvním impulzem k tomu, že ses rozhodla jít na hereckou konzervatoř? Bydlela jsi na vesnici, ve velkém divadle jsi nikdy nebyla, maminka a tatínek pracovali v brněnské Zbrojovce…
Ano, to je pravda, ale ne úplná – i na takové vesnici to tehdy divadelně žilo! Maminka, byť profesí později také účetní v centrálním skladu Jednoty, nadšeně hrála v ochotnickém divadle a doma u plotny, když měla dobrou náladu, si prozpěvovala operetní árie z Mam’zelle Nitouche a Polské krve. Moje první pokusy o hraní divadla skončily fiaskem… V pěti letech jsme s pár kamarády z naší ulice založili „Divadlo u tří borovic“. Tam končila ulice a začínal les. Všude po obci jsme rozvěsili vlastnoručně vyrobené plakáty. Ale i přestože jsme si našli tak strategické místo – všichni sousedé kolem nás jezdili s plnými kotouči (česky kolečky – pozn. překl.) na smetiště – divácký zájem byl mizivý, ohlasy žádné.
Ale později už jsi sklízela i úspěchy v novinách!
Ano. (smích) Když jsem o rok později hrála v dětském divadle moderátorku estrády, v okresních novinách k tomu vyšla dokonce kritika, kde se psalo, že mám „záviděníhodný dar improvizace“. Díky tomu si mě všiml režisér místního loutkového Divadélka Kladívko v Dělnickém domě. O pár let později jsem vyjela na svůj první zájezd. Bylo mi 12 a naše inscenace Šášulda a sluníčko hostovala v Bratislavě! Úžasné dobrodružství, dodneška se mi vybavuje ten pocit, když jsem tam daleko od domova poprvé ochutnala smažený sýr s tatarskou omáčkou.
Jaký to pak teprve byl pocit, když ses dostala na konzervatoř?
To víš, jako dítě z vesnice jsem v Brně objevila úplně nový svět. Tedy až potom, co jsem první školní den před nádražím nastoupila sice do správné šaliny, ale opačným směrem, a místo do školy jsem dojela až na výstaviště, než mi to došlo. Konzervatoř mi pomohla zorientovat se ve světě, získala jsem rozhled, přístup k zakázané literatuře, dozvěděla se věci, které se v té době nesměly vědět. Mohla jsem dělat, co mě baví, a klidně celé dny ležet v knížkách. Čtení jsem milovala od malička a jakkoli to může znít absurdně, byla jsem za to i trestaná, když jsem se nemohla odtrhnout od knihy, místo abych šla na zahradu plít nebo trhat rybíz. (smích)
Zpátky do přítomnosti – jakou ze svých současných rolí máš obzvlášť oblíbenou?
Hraju teď ve třech komediích – Z postele do postele, Velká bankovní loupež a Divadelní komedie, u kterých se diváci ochotně a rádi baví, a takový bezprostřední ohlas publika mě samozřejmě vždy potěší. Ale jinak hraju ráda všechno, jak jsem říkala, baví mě ta rozmanitost, kterou mi divadlo nabízí. Tak například naše nejnovější inscenace dramatu Až ustane déšť, to je úplně něco jiného.
Jak na tebe zapůsobila tahle hra při prvním čtení?
Říkala jsem si, jak je komplikovaně napsaná a jak ji asi dokážeme divákům zprostředkovat, aby se v tom všem neztratili. Pro mě je to nádherná hra o odpuštění a o břemenu, které s sebou může rodina nést desítky let. Je hodně symbolická a člověka nutí bilancovat svůj život, život své rodiny. Baví mě, že má lehce detektivní charakter – chceme všemu přijít na kloub, ale do posledka je to obestřeno tajemstvím a ani na konci se úplně vše neobjasní. Jako v životě, když nám něco do smrti vrtá hlavou, protože už není možné zjistit, jak to ve skutečnosti bylo.
Jak vzpomínáš na celý proces zkoušení?
Moc hezky. Hlavně kvůli skvělé spolupráci s režisérem Filipem Nuckollsem. On je typ ryze přátelského režiséra, nechává člověku svobodu, a přitom dokáže inspirovat. Když na zkoušce rozebíráme konkrétní situace, Filip je umí velice dobře přiblížit, třeba i pomocí vlastních zážitků a zkušeností.
Říkala jsi, že ohlas publika tě pochopitelně potěší. Reakce diváků nejen při děkovačce, ale i v průběhu představení jsou pro každého herce velmi důležité, dokonce mohou ovlivnit jeho výkon. Jak je to v tvém případě?
Nejsem ten typ, který by si to nějak moc připouštěl. Samozřejmě se daleko líp hraje, když cítím odezvu, představení najednou úplně vykvete. Ale když tam sedí Holanďani, jak říkáme divákům, kteří vůbec nereagují, hraje se pochopitelně hůř. Zažila jsem i představení, u kterých jsem se těšila, až bude konec, někdy se holt stane, že se s diváky „nepotkáte“ a pak se během představení sami sebe ptáte, jestli to má vůbec cenu dohrát do konce. Ale to se mi v Pardubicích už opravdu dlouho nestalo. Ať je to, jak chce, vždy se snažím zahrát svou roli tak, aby můj výkon byl pokaždé stejný, ať už jsou okolnosti jakékoli.
Neříkala sis někdy, že jsi měla zvolit jiné povolání? Vlastně je to pro mě velká záhada, že jsi herečkou. Taková tichá, klidná povaha.
Nejsem zdaleka jediná, mezi herci je to tak půl napůl, spousta herců je introvertů, a právě proto je herectví baví – na jevišti se můžou za někoho převléknout a něco si zažít. Vlastně si myslím, že kdybych tohle povolání nedělala, byl by ze mě daleko větší introvert. Většinu života jsem byla šťastná, že můžu hrát a nemusím dělat něco jiného.
Rozhovor jsme vedly křížem krážem, trochu o přítomnosti, trochu o minulosti, vlastně jsme ve vzpomínání došly až k jejím nejrannějším divadelním zkušenostem a magické atmosféře Dělnického domu v Zastávce u Brna. A protože moje maminka si zdaleka nepamatuje úplně všechno (což se bohužel dědí, jak jsem zjistila), pro jistotu vytáhla doma z podpostele krabici vzpomínek – fotek a divadelních programů, doplněných chumlem bílých stuh (ke každé premiéře dostala jednu). Na co si ale pamatuje dobře, jsou některé oblíbené role, na něž si jistě vzpomenou i pardubičtí diváci: Winnifred v komedii Limonádový Joe (1982), Lulu v Kohoutově hře August August, august (1990), Roxana v Cyranovi z Bergeracu (1992) nebo Líza Doolittleová v Pygmalionu (1993).
Do pardubického angažmá přišla na konci 70. let jako 23letá. Kromě brněnské herecké konzervatoře měla za sebou dvě sezóny v Českém Těšíně a dvě v Olomouci. V Pardubicích, 150 km od domova, už zůstala natrvalo.
Jak ses vlastně do Pardubic dostala a nebylo ti v tom cizím městě zpočátku smutno?
V sezóně 79/80 jsem nepřišla do pardubického divadla sama. Na té jedné lodi nás bylo víc. Čerstvě po škole nastupovala Jindra Janoušková, Pavel Šrom a z Olomouce se mnou tenkrát šli Zdeněk Rumpík a Jirka Klepl, ten se sem vracel podruhé a právě díky němu jsem o Pardubicích vůbec začala uvažovat. On mi řekl, že tehdejší ředitel divadla Zdeněk Bittl shání ještě jednu herečku. Tehdy většina herců bydlela na herečáku neboli internátu, zkrátka na herecké ubytovně v ulici 17. listopadu, tehdy ještě nad bufetem Rathouských. (Dnes je tam banka Creditas a na bývalém internátu se z výloh usmívá už jen Pepa Pejchal.) A tam jsme si samozřejmě užili spoustu úžasných večírků a mejdanů, které ale pozor! byly i pracovní, protože o divadle jsme se bavili prakticky pořád. Tehdy se dělalo třeba i deset premiér v sezóně, šli jsme všichni z role do role. Nudit se a stýskat si nebylo kdy.
Tvoje první role?
Hm… to kdybych věděla. Nejspíš Alexandra v Lištičkách.
Čekala jsem trochu košatější odpověď. Tak jinak – jaké byly tvoje první role? Jaké typy jsi nejčastěji hrála?
Hned na začátku jsem si vyzkoušela úplně všechno od princezen a dam přes kašpárka až po mrtvoly. Repertoár byl široký a rolí opravdu hodně. Hrála jsem jak naivky, tak herdek baby a stařenky, první roky i školačky a puberťačky. Zmíněného kašpárka a nejlepší kamarádku Robinsonky (hrála ji začínající stipendistka Romana Chvalová – pozn. red.) – 13letou školačku – jsem hrála v 28 jako těhotná, bříško jsem na jevišti maskovala složkou s učivem. (smích) Herecké povolání je krásné právě touhle svojí rozmanitostí.
Už naposledy, slibuju – úplně první role v tvém životě? Myslím tím, co bylo prvním impulzem k tomu, že ses rozhodla jít na hereckou konzervatoř? Bydlela jsi na vesnici, ve velkém divadle jsi nikdy nebyla, maminka a tatínek pracovali v brněnské Zbrojovce…
Ano, to je pravda, ale ne úplná – i na takové vesnici to tehdy divadelně žilo! Maminka, byť profesí později také účetní v centrálním skladu Jednoty, nadšeně hrála v ochotnickém divadle a doma u plotny, když měla dobrou náladu, si prozpěvovala operetní árie z Mam’zelle Nitouche a Polské krve. Moje první pokusy o hraní divadla skončily fiaskem… V pěti letech jsme s pár kamarády z naší ulice založili „Divadlo u tří borovic“. Tam končila ulice a začínal les. Všude po obci jsme rozvěsili vlastnoručně vyrobené plakáty. Ale i přestože jsme si našli tak strategické místo – všichni sousedé kolem nás jezdili s plnými kotouči (česky kolečky – pozn. překl.) na smetiště – divácký zájem byl mizivý, ohlasy žádné.
Ale později už jsi sklízela i úspěchy v novinách!
Ano. (smích) Když jsem o rok později hrála v dětském divadle moderátorku estrády, v okresních novinách k tomu vyšla dokonce kritika, kde se psalo, že mám „záviděníhodný dar improvizace“. Díky tomu si mě všiml režisér místního loutkového Divadélka Kladívko v Dělnickém domě. O pár let později jsem vyjela na svůj první zájezd. Bylo mi 12 a naše inscenace Šášulda a sluníčko hostovala v Bratislavě! Úžasné dobrodružství, dodneška se mi vybavuje ten pocit, když jsem tam daleko od domova poprvé ochutnala smažený sýr s tatarskou omáčkou.
Jaký to pak teprve byl pocit, když ses dostala na konzervatoř?
To víš, jako dítě z vesnice jsem v Brně objevila úplně nový svět. Tedy až potom, co jsem první školní den před nádražím nastoupila sice do správné šaliny, ale opačným směrem, a místo do školy jsem dojela až na výstaviště, než mi to došlo. Konzervatoř mi pomohla zorientovat se ve světě, získala jsem rozhled, přístup k zakázané literatuře, dozvěděla se věci, které se v té době nesměly vědět. Mohla jsem dělat, co mě baví, a klidně celé dny ležet v knížkách. Čtení jsem milovala od malička a jakkoli to může znít absurdně, byla jsem za to i trestaná, když jsem se nemohla odtrhnout od knihy, místo abych šla na zahradu plít nebo trhat rybíz. (smích)
Zpátky do přítomnosti – jakou ze svých současných rolí máš obzvlášť oblíbenou?
Hraju teď ve třech komediích – Z postele do postele, Velká bankovní loupež a Divadelní komedie, u kterých se diváci ochotně a rádi baví, a takový bezprostřední ohlas publika mě samozřejmě vždy potěší. Ale jinak hraju ráda všechno, jak jsem říkala, baví mě ta rozmanitost, kterou mi divadlo nabízí. Tak například naše nejnovější inscenace dramatu Až ustane déšť, to je úplně něco jiného.
Jak na tebe zapůsobila tahle hra při prvním čtení?
Říkala jsem si, jak je komplikovaně napsaná a jak ji asi dokážeme divákům zprostředkovat, aby se v tom všem neztratili. Pro mě je to nádherná hra o odpuštění a o břemenu, které s sebou může rodina nést desítky let. Je hodně symbolická a člověka nutí bilancovat svůj život, život své rodiny. Baví mě, že má lehce detektivní charakter – chceme všemu přijít na kloub, ale do posledka je to obestřeno tajemstvím a ani na konci se úplně vše neobjasní. Jako v životě, když nám něco do smrti vrtá hlavou, protože už není možné zjistit, jak to ve skutečnosti bylo.
Jak vzpomínáš na celý proces zkoušení?
Moc hezky. Hlavně kvůli skvělé spolupráci s režisérem Filipem Nuckollsem. On je typ ryze přátelského režiséra, nechává člověku svobodu, a přitom dokáže inspirovat. Když na zkoušce rozebíráme konkrétní situace, Filip je umí velice dobře přiblížit, třeba i pomocí vlastních zážitků a zkušeností.
Říkala jsi, že ohlas publika tě pochopitelně potěší. Reakce diváků nejen při děkovačce, ale i v průběhu představení jsou pro každého herce velmi důležité, dokonce mohou ovlivnit jeho výkon. Jak je to v tvém případě?
Nejsem ten typ, který by si to nějak moc připouštěl. Samozřejmě se daleko líp hraje, když cítím odezvu, představení najednou úplně vykvete. Ale když tam sedí Holanďani, jak říkáme divákům, kteří vůbec nereagují, hraje se pochopitelně hůř. Zažila jsem i představení, u kterých jsem se těšila, až bude konec, někdy se holt stane, že se s diváky „nepotkáte“ a pak se během představení sami sebe ptáte, jestli to má vůbec cenu dohrát do konce. Ale to se mi v Pardubicích už opravdu dlouho nestalo. Ať je to, jak chce, vždy se snažím zahrát svou roli tak, aby můj výkon byl pokaždé stejný, ať už jsou okolnosti jakékoli.
Neříkala sis někdy, že jsi měla zvolit jiné povolání? Vlastně je to pro mě velká záhada, že jsi herečkou. Taková tichá, klidná povaha.
Nejsem zdaleka jediná, mezi herci je to tak půl napůl, spousta herců je introvertů, a právě proto je herectví baví – na jevišti se můžou za někoho převléknout a něco si zažít. Vlastně si myslím, že kdybych tohle povolání nedělala, byl by ze mě daleko větší introvert. Většinu života jsem byla šťastná, že můžu hrát a nemusím dělat něco jiného.
Anna Hlaváčková
