VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V loňské sezóně jsme hledali mladého muže jako posilu do hereckého souboru. Dost urgentně jsme ho potřebovali především do postavy Janka v pohádce S čerty nejsou žerty, kterou inscenoval Petr Novotný na Kunětické hoře. Blížil se začátek zkoušení a my jsme stále neobjevili toho pravého. Až v rámci konkurzu režisér objevil mladého charismatického herce JIŘÍHO HÁBU, který v tom čase byl v angažmá ve Slezském divadle v Opavě. Měl zájem posunout se jinam, dokonce o Pardubice vysloveně stál. A tak se stalo, že okamžitě nastoupil do připravované inscenace. V Opavě ještě dohrával, měl tam závazky, které se nedaly zrušit, a tak se mohl zúčastnit jenom asi poloviny plánovaných zkoušek. Zároveň končil studium na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Spoustu dní trávil na cestách, někde se loučil, jinde začínal. Ale nakonec se všechno jaksi zvládlo – pohádka se dozkoušela, škola završila. Premiéra Čertů měla úspěch a myslím, že k tomu přispěl i herecký výkon Jirky, kterému na základě toho nabídl ředitel angažmá. V nové sezóně začal hned premiérou Čertů v Městském divadla a následně zkoušením komedie Atomová kočička. Jednoho deštivého dne jsme se sešli v kavárně, abychom si popovídali a abych ho trochu víc poznala.

Jirko, už jste se rozkoukal v divadle, aklimatizoval?
Mám pocit, že hodně málo. Měl jsem možnost, během zkoušení Čertů, poznat kolegy a co se týká prostoru, taky jsem už „rozkoukaný“, ale je pravda, že nemám ještě vytvořené nějaké pevné vazby. Třeba teď na zkoušení komedie Atomová kočička jsem měl dohromady asi šest zkoušek, takže nemám moc možností je vytvořit. A i když se večer podívám na představení, tak pak jdu domů. Až budu víc zkoušet a třeba budou i večerní zkoušky, což je právě dnes, doufám, že se s kolegy trochu zdržíme a poznáme. Ale dává to smysl, jsem tu první měsíc.

Jste čerstvý absolvent konzervatoře a toto je už vaše druhé angažmá. V nějakém rozhovoru s vámi jsem se dočetla, že hercem jste chtěl být už ve školce. Jak se to projevovalo? Předváděl jste se a hledal pozornost publika?
V dětství určitě. Kdykoliv byla nějaká rodinná sešlost, tak automaticky muselo být nějaké představení. A v něm účinkovali bratr, sestřenice, prostě kdo byl zrovna po ruce.

A kdo to režíroval?
Rozhodně já. Vždycky já.

A to vám bylo kolik?
No různě. Ale třeba od čtyř do deseti let. Byl jsem asi náročné dítě. Máme perfektní rodinnou videotéku, kde je to všechno zaznamenané. Rád jsem si půjčoval i kameru a točil jsem vlastní Kouzelnou školku. Jako malý jsem si přál mít loutku Františka, táta ho sháněl po celé republice, jel pro něj až do Prahy. Mám mnoho hodin záznamu.

To že půjdete na konzervatoř byla tedy jediná volba?
No to právě úplně ne. Na základní škole jsem na to změnil názor a asi od šesté třídy jsem směřoval k tomu, že půjdu na pedagogickou školu. Ale pak jsme měli v osmé třídě představení se ZUŠkou, byl to výpravný muzikál, a to mě strašně bavilo. A když jsme stáli na děkovačce před publikem, s těmi porty, tak jsem si řekl, že to bych chtěl zažít znovu. A do deváté třídy už jsem šel s tím, že půjdu na přijímačky na konzervatoř.

Rodiče vás v tomto úmyslu podporovali?
Ti mě podpořili tak, jak nejvíce mohli – tím, že mě odvezli na ty přijímačky. Říkají to dodnes, že nic víc ani nemohli udělat, protože neznají divadelní prostředí, nevědí o tom nic.

Na koho z konzervatoře vzpomínáte rád, ke kterým kantorům byste i dnes zašel pro radu?
Určitě jsou to Alena Sasínová a Peter Gábor. Byli to pedagogové hlavního oboru, pořád spolu udržujeme kontakt, rádi se scházíme. Měl jsem vesměs štěstí na pedagogy. V rámci toho, co jsem uměl a kam jsem se mohl posunout, jsem vychytal ty nejlepší.

Viděli vás hrát v Opavě?
Do Opavy jezdili, ne pravidelně, ale něco určitě viděli. Peter Gábor byl první, kdo mi dal „lano“ do Opavy.

A školu jste ukončil maturitou…
Nejdřív ano.

A pak jste šel do Brna studovat obor muzikál na JAMU. Proč právě tam a proč muzikál?
Měl jsem kamaráda ze ZUŠky, který začal tento obor studovat. Mě to zajímalo, lákalo. Konzervatoř se ubírá spíš činoherním směrem. A k muzikálu mám blízký divácký vztah. Tak jsem to zkusil a povedlo se.

Ale nebyl jste tam dlouho, brzy jste studium ukončil.
Ano, po roce jsem si řekl, že to není pro mě. Svět hudebního divadla mi nepřirostl k srdci, mluvím obecně – i o opeře. Tíhnu víc k činohře, ten svět je mi bližší. Ale muzikál mám pořád rád.

U nás si ho asi užijete.
To je dobře, čekám na to.

Takže jste zjistil, že muzikál není váš osud.
Bylo tam více faktorů – stýskalo se mi po Ostravě, po Ostravsku a říkal jsem si, že asi to tam ještě nemám uzavřené. Na poslední chvíli pak přišla nabídka ze Slezského divadla v Opavě, abych tam nastoupil do angažmá. To jsem si kdysi vysnil, tak jsem si řekl, že nebudu váhat. A s tím jsem nastoupil i na konzervatoř do posledních dvou ročníků.

A už to máte dokončené?
Ano, absolvoval jsem během zkoušení Čertů, bylo to období, kdy jsem nevěděl, kde mi hlava stojí.

Říkáte, že se vám stýskalo po Ostravě. Odkud jste?
Z Valašska.

Aha. Vůči Ostravě má spousta lidí předsudky, představují si špinavé nekulturní město. Ale když jsem tam strávila trochu času, zjistila jsem, že je to úplně jinak. Potkala jsem tam spoustu skvělých lidí, umělců, především herců z různých divadel. Jenom mě vždy večer překvapily prázdné ulice a náměstí v centru. Jako by celý večerní život fungoval jenom ve Stodolní.
To se trochu změnilo. Stodolní už není takový hit a noční život se rozprostřel i někam dál. Je pravda, že tady v Pardubicích to žije jinak. V pátek nebo v sobotu večer, když jdu po náměstí, navíc na něm bydlím, tak vidím, že je všude plno. To v Ostravě není zvykem. Lidi jsou tam víc „zalezlí“, ale když víte kde, tak si je vždy najdete. Každý den v týdnu.

Máte nějaké herecké sny? Co by vás bavilo?
Mám spoustu rolí, co bych si rád zahrál, ale nerad o tom mluvím. Ale dobře – když jsme mluvili o muzikálech, tak v poslední době přemýšlím, že bych si rád zkusil titulní roli v muzikálu Mozart. Písně jsou perfektně napsané zhruba v mém hlase. To by mě bavilo. A z činoherních věcí? Někdy bych si rád zahrál Richarda III., třeba za dvacet třicet let. Ale není to něco, na čem bych trval. Často mě věci překvapí. Třeba nikdy jsem nesnil o tom, že bych chtěl hrát v situační komedii. V loňské sezóně jsem hrál v titulu Dokonalá svatba a neuvěřitelně mě překvapilo, jak mě ta práce bavila. Někdy to člověk vůbec neočekává, a ještě ani na první čtené nepoznám, že je to cosi, v čem chci dělat.

V Ostravě jste hostoval ve velkých divadelních domech – v Divadle Jiřího Myrona či ve Dvořákově divadle. Vyhovovala vám spíš tradiční divadla, nebo vás zajímali Bezruči či Komorní Aréna, tedy scény, kde se hraje i tak trochu alternativní divadlo?
Miloval jsem je! Bezruče ještě víc než Arénu, ti mi velmi prorostli k srdci. Vyrostl jsem na nich jako student a taky jsem si to tam zkusil – byla to jedna z nejlepších prací, co jsem zažil. Na druhou stranu Myron, to je diametrálně jiný, mnohem větší prostor než Bezruči, a taky mě to ohromně bavilo. Je to různé, ale víc mě přitahují studiové scény než tyto velké pompézní prostory a zlaté portály.

Vaší první zkušeností u nás bylo zkoušení pohádky S čerty nejsou žerty. Bylo to asi hodně turbulentní období – jezdil jste z Opavy, kde jste ještě dohrával, končil jste školu. Jaký byl váš první vstup do divadla?
Úplně první byl loňský Den otevřených dveří a byl to ten nejlepší způsob, co mohl být. Byl jsem asi podruhé v Pardubicích a najednou vidím, že je tu tato příležitost. Vůbec jsem nemyslel na to, že bych tu byl někdy v angažmá. Byl to prima zážitek. Provedli mě budovou odspoda až nahoru a díky tomu jsem to tady znal. Když jsem přišel na první čtenou zkoušku, věděl jsem, kam mám jít. Byl jsem velmi dobře proveden. (smích)

Jaký byl váš první dojem z nového kolektivu? Jste odvážný, neostýcháte se v novém prostředí?
Jsem velmi opatrný v navazování nových vztahů. Nejsem v tomto ohledu moc extrovertní, přitom vím, že zrovna moje povolání určitou dávku extrovertnosti potřebuje. Musím se otevírat a jít proti tomu, co mám já lidsky dané. Nepřijde mi, že bych tady měl nějaké zábrany, na jevišti se cítím dost uvolněně.

Rád zkoušíte? Máte raději začátky, nebo když je hra už trochu rozezkoušená a víte, co a jak?
Je to různé. Co mám zkušenosti ze zkoušení, tak každé bylo úplně jiné, každý režisér je jinak připravený. Byla zkoušení, co mě moc bavila, ale i taková, co mě prudila. Já vím, že je to divné říkat. Moc rád zkouším, když je co a s kým zkoušet.

Jste si jistější, když se dobře připravíte, nebo rád improvizujete?
Spíš to kombinuju. Dělám si doma přípravu, ale zase to nepřeháním, abych v tom nebyl moc ponořený. Pak zkouším na jevišti a zjistím, že to, co jsem měl připravené, bylo úplně k ničemu, zbytečná práce. Tak to zkusím úplně jinak. Baví mě první čtené, tam se herec dozví nejvíc. I když si to přečtu doma, tak je to něco úplně jiného, když to přečtou herci a vnesou tam něco jiného, než jsem si představoval. A zase mám rád generálky, kde se všechno poskládá a je vidět výsledek. Když to drží tvar.

Jaké máte rád divadlo jako divák?
Je to různé, titul od titulu. Co se týče žánru, obecně mám rád české venkovské divadlo, ale viděl jsem i představení, které mě zklamalo. Mám rád menší scény, ale i velký pompézní muzikál. Nemám úplně vyhraněný vkus. Jsou divadla, která se nějak profilují, a k některým tíhnu víc a k jiným méně.

Co děláte, když nehrajete a nezkoušíte?
Byl jsem zvyklý, že můj den měl tři hodiny, dopolední zkoušku, pak jsem běžel do školy na hlavní obor a večer jsem měl představení. Ale teď nehraju ani moc nezkouším a najednou nevím, co s tím volným časem.

Čtete?
Ano. Zrovna teď mám rozečtenou krásnu knížku o mém rodném Vsetíně, je to svazek z roku 1945, jsou tam nádherné obrázky Valašska. Doháním filmy a seriály, co jsem zameškal. A taky jsem začal vařit. Strašně mě to baví, ale jenom když mám pro koho. Pro sebe ne.

Jaké máte v životě plány? Kde se vidíte třeba za deset let?
Vůbec nevím. Neviděl jsem se v Pardubicích a jsem tady. Život mě může odvést kamkoliv, třeba i od divadla. Nejsem tomu uzavřený, odejít od divadla. Bavilo by mě šít oblečení a udělat si svoji vlastní značku. Ve volném čase rád vyšívám… Anebo třeba nedávno jsem objevil krásy Madeiry a zjistil jsem, že tam vůbec není těžké sehnat dostupné bydlení a začít život tam. Dokážu si představit, že se odstěhuji na malý ostrůvek uprostřed Atlantiku a budu žít tam. Nebo kdoví, třeba půjdu do Norska. Nemám to tak, že chci zůstat na jednom místě, ale ani to by mi nevadilo. Když jsem nastupoval do Opavy, tak jsem si říkal, že tam chci být do konce života, proč ne. Takže vůbec nevím, kde budu za deset let, ale doufám, že ve spokojeném vztahu. To je teď moje priorita. Poslední rok, co mám vztah a přivedlo mě to i do Pardubic, tak si dokážu odpočinout i od divadla, nemyslet na něj pořád. Jsem mladý, život se střídá ve vlnách.

Jiří, přeji vám, ať jsou vám vlny, ať už jakékoliv, vždy nakloněny. A ať zkusíte všechno, po čem toužíte.