VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Jaroslav Seifert otvíral okna poezii, říká Jiří Šlupka Svěrák
NEJKRÁSNĚJŠÍ BÝVÁ ŠÍLENÁ – tak jsme nazvali poetický večer věnovaný dílu Jaroslava Seiferta, který v říjnu v Poediu v klubu uvedl pianista, skladatel, textař a pedagog JIŘÍ ŠLUPKA SVĚRÁK, s nímž jsme si při příležitosti premiéry krátce popovídali o básníkově díle i o poezii obecně.
Před čtyřiceti lety získal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, jako první a dosud jediný český autor. Bylo mu tehdy 83 let a zbývaly mu pouhé dva roky života. Jaký význam mělo tehdy toto mezinárodní ocenění?
Pamatuju si, jak tehdejší mocipání nevěděli, co s tím. Seifertovy postoje a jeho odvaha, kterou projevil na sjezdu spisovatelů v roce 1956, kdy se zastal uvězněných spisovatelů a řekl památnou větu: „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“, jeho odmítnutí okupace v roce 1968, podpis Charty 77, to vše i mnohé jiné se tehdejším quislingům pranic nelíbilo. Nakonec už v roce 1929 jako mladý komunista protestoval v Manifestu sedmi proti gottwaldovskému vedení, ze strany byl vyloučen a nikdy se do ní nevrátil. On měl vlastně problémy skoro po celý život.
Byl to nejen velký básník, ale čestný člověk, který soucítil s jinými. To je dnes také nutné připomenout.
Máš na tu událost nějakou vzpomínku?
Trochu jsem na to odpověděl v předchozí otázce. Přesně už si nepamatuji podrobnosti, ale vím, jak se s tím lavírovalo, než se událost oficiálně zveřejnila, a potom jak se někteří doboví pohůnci snažili ceny využít různými krkolomnostmi ve prospěch tehdejšího režimu, což bylo zřejmé contradicio in adjecto. Neméně hořké vzpomínky mám na jeho smrt, kdy jednání některých jeho „přátel“ bylo zcela nestoudné. Ale to je na delší povídání, pojďme k něčemu veselejšímu.
Setkal ses někdy s Jaroslavem Seifertem osobně?
Ne, ale setkal jsem se s lidmi, kteří ho znali a povídali mi o něm. Třeba Rudolf Matys nebo Hanka Kofránková.
Dovedl bys z jeho děl vybrat svá nejoblíbenější?
To je trochu těžké, ale hodně mi přirostla k srdci jeho pozdní díla. Seifert od Koncertu na ostrově změnil svou poetiku, začal psát volným veršem, ale i v něm vnitřně zpíval, i když nápěvy byly občas temnější. Jmenoval bych jeho poslední sbírky Deštník z Piccadily, Morový sloup, Býti básníkem. Ale rád se vracím k Písni o Viktorce, ke Světlem oděné i k jeho poetistickým hříčkám Na vlnách TSF. A bylo by toho více. On byl mistr melodie, měl obrovskou schopnost se přiblížit ke čtenáři. Otvíral okna poezii. Opěvoval ženu, miloval život a myslím, že se dokázal smířit se smrtí.
Náš pořad jsme pojmenovali podle výboru ze Seifertovy milostné poezie. Tu trochu zná asi každý, kdo čte verše. Také si ho asi spojí s básněmi o mamince. Jaká další autorova témata a směřování se vybaví tobě?
V oněch posledních dílech se často objevují autorovy vzpomínky na jeho souputníky a na mládí.
Je Jaroslav Seifert oblíbený i dnes mezi mladými čtenáři poezie?
Tohle neumím posoudit, přestože se mezi mladými pohybuji stále. Asi někdy mají rádi něco ostřejšího, nicméně někdy při odhalování jeho textů objevíme společně zázrak.
Obecně ubývá lidí, kteří čtou knihy. O poezii to nejspíš platí ještě víc. Nebo se pletu?
Bohužel asi to tak bude. Pomalu nastává doba obrazu. Knih ovšem vychází obrovské množství a stále mají své čtenáře. Na druhou stranu poezie není děvka, která se objeví v prsatých časopisech, ani cukrkandl měšťáckých paniček. Pro mě je to jeden ze způsobů poznávání světa. Bohužel ten svět poněkud zdrsněl a zpovrchněl.
Ty, nejen v souvislosti se svou profesí, sleduješ básnickou tvorbu současných autorů. Jaká je dnešní česká poezie? Jaká témata se v ní objevují?
Tohle je strašně široká otázka a neumím ji zobecnit na nějakou pseudomoudrost, ale je tu dost mladých básníků, které si stojí za to přečíst, na druhou stranu vlivem jednoduchých možností vlastní sebereprezentace se objevuje i škála pitomostí. Z tohohle jsem se trochu vylhal, já čtu poměrně hodně, staré i mladé, ale leccos se stihnout nedá. Teď mám na stole z poezie Knihy básní Vladimíry Čerepkové. Nebo výbor Tomase Tranströmera Přijde smrt a vezme ti míry v překladu Milana Richtera a Víta Janoty, který nedávno zemřel. To byl také naprosto svébytný autor.
Poetické pořady jsme spolu začali dělat už někdy před čtvrtstoletím a stále narážíme na stejný problém: bojíme se, jestli přijde dost diváků, jestli přijdou vůbec nějací. Je to logické, protože poezie je menšinový literární druh. Napadá tě, jak se k té menšině dostat co nejblíž?
No, já bych se pokusil nahrát některá svá zhudebnění a poskytnout je divadlu. Možná, že by to přes tu muziku šlo. Ovšem tady zase nesu na trh kůži já. Snad by to nebylo úplně blbé.
Každé léto jezdíš na Šrámkovu Sobotku – festival českého jazyka, řeči a literatury. Jaké lidi tam potkáváš a co ti to přináší?
Bývám tam velmi šťastný. Mnozí se sem vracejí a já se s nimi nesmírně rád vidím. Nemluvě o mé lásce k jazyku a hudbě. Vedl jsem tam takové interpretačně tvůrčí hudebně textové semináře a vždycky jsem k tomu vytvořil pěvecký sbor. Teď už vedu „jen“ tenhle sbor. Přece jen jsem starší. Ovšem někteří frekventanti toho nemají dost, takže mě umluvili a v Praze z nich vznikl pěvecký sbor, který každé úterý večer zkouší.
Jaká byla Šrámkova Sobotka letos?
Téma bylo „Ve stínu“, což bylo velmi zajímavé. Týkalo se to osobností a profesí, na které není tolik vidět nebo které již neprávem zapadly.
Četla jsem teď pár knížek Michaela Třeštíka, kterého bych taky ráda pozvala do Poedia. V jeho Definicích poezie mě mimo jiné zaujala věta: „Poezie je vnuknutí maně přechozené a taky smutek, který se usmál.“ Co je poezie pro tebe?
Už jsem o tom mluvil, ale Seifert to nádherně vyjádřil na začátku Písně o lásce, z níž je také vyňat název Nejkrásnější bývá šílená. Na začátku tedy Seifert píše: Slyším, co jiní neslyší…
Před čtyřiceti lety získal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, jako první a dosud jediný český autor. Bylo mu tehdy 83 let a zbývaly mu pouhé dva roky života. Jaký význam mělo tehdy toto mezinárodní ocenění?
Pamatuju si, jak tehdejší mocipání nevěděli, co s tím. Seifertovy postoje a jeho odvaha, kterou projevil na sjezdu spisovatelů v roce 1956, kdy se zastal uvězněných spisovatelů a řekl památnou větu: „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“, jeho odmítnutí okupace v roce 1968, podpis Charty 77, to vše i mnohé jiné se tehdejším quislingům pranic nelíbilo. Nakonec už v roce 1929 jako mladý komunista protestoval v Manifestu sedmi proti gottwaldovskému vedení, ze strany byl vyloučen a nikdy se do ní nevrátil. On měl vlastně problémy skoro po celý život.
Byl to nejen velký básník, ale čestný člověk, který soucítil s jinými. To je dnes také nutné připomenout.
Máš na tu událost nějakou vzpomínku?
Trochu jsem na to odpověděl v předchozí otázce. Přesně už si nepamatuji podrobnosti, ale vím, jak se s tím lavírovalo, než se událost oficiálně zveřejnila, a potom jak se někteří doboví pohůnci snažili ceny využít různými krkolomnostmi ve prospěch tehdejšího režimu, což bylo zřejmé contradicio in adjecto. Neméně hořké vzpomínky mám na jeho smrt, kdy jednání některých jeho „přátel“ bylo zcela nestoudné. Ale to je na delší povídání, pojďme k něčemu veselejšímu.
Setkal ses někdy s Jaroslavem Seifertem osobně?
Ne, ale setkal jsem se s lidmi, kteří ho znali a povídali mi o něm. Třeba Rudolf Matys nebo Hanka Kofránková.
Dovedl bys z jeho děl vybrat svá nejoblíbenější?
To je trochu těžké, ale hodně mi přirostla k srdci jeho pozdní díla. Seifert od Koncertu na ostrově změnil svou poetiku, začal psát volným veršem, ale i v něm vnitřně zpíval, i když nápěvy byly občas temnější. Jmenoval bych jeho poslední sbírky Deštník z Piccadily, Morový sloup, Býti básníkem. Ale rád se vracím k Písni o Viktorce, ke Světlem oděné i k jeho poetistickým hříčkám Na vlnách TSF. A bylo by toho více. On byl mistr melodie, měl obrovskou schopnost se přiblížit ke čtenáři. Otvíral okna poezii. Opěvoval ženu, miloval život a myslím, že se dokázal smířit se smrtí.
Náš pořad jsme pojmenovali podle výboru ze Seifertovy milostné poezie. Tu trochu zná asi každý, kdo čte verše. Také si ho asi spojí s básněmi o mamince. Jaká další autorova témata a směřování se vybaví tobě?
V oněch posledních dílech se často objevují autorovy vzpomínky na jeho souputníky a na mládí.
Je Jaroslav Seifert oblíbený i dnes mezi mladými čtenáři poezie?
Tohle neumím posoudit, přestože se mezi mladými pohybuji stále. Asi někdy mají rádi něco ostřejšího, nicméně někdy při odhalování jeho textů objevíme společně zázrak.
Obecně ubývá lidí, kteří čtou knihy. O poezii to nejspíš platí ještě víc. Nebo se pletu?
Bohužel asi to tak bude. Pomalu nastává doba obrazu. Knih ovšem vychází obrovské množství a stále mají své čtenáře. Na druhou stranu poezie není děvka, která se objeví v prsatých časopisech, ani cukrkandl měšťáckých paniček. Pro mě je to jeden ze způsobů poznávání světa. Bohužel ten svět poněkud zdrsněl a zpovrchněl.
Ty, nejen v souvislosti se svou profesí, sleduješ básnickou tvorbu současných autorů. Jaká je dnešní česká poezie? Jaká témata se v ní objevují?
Tohle je strašně široká otázka a neumím ji zobecnit na nějakou pseudomoudrost, ale je tu dost mladých básníků, které si stojí za to přečíst, na druhou stranu vlivem jednoduchých možností vlastní sebereprezentace se objevuje i škála pitomostí. Z tohohle jsem se trochu vylhal, já čtu poměrně hodně, staré i mladé, ale leccos se stihnout nedá. Teď mám na stole z poezie Knihy básní Vladimíry Čerepkové. Nebo výbor Tomase Tranströmera Přijde smrt a vezme ti míry v překladu Milana Richtera a Víta Janoty, který nedávno zemřel. To byl také naprosto svébytný autor.
Poetické pořady jsme spolu začali dělat už někdy před čtvrtstoletím a stále narážíme na stejný problém: bojíme se, jestli přijde dost diváků, jestli přijdou vůbec nějací. Je to logické, protože poezie je menšinový literární druh. Napadá tě, jak se k té menšině dostat co nejblíž?
No, já bych se pokusil nahrát některá svá zhudebnění a poskytnout je divadlu. Možná, že by to přes tu muziku šlo. Ovšem tady zase nesu na trh kůži já. Snad by to nebylo úplně blbé.
Každé léto jezdíš na Šrámkovu Sobotku – festival českého jazyka, řeči a literatury. Jaké lidi tam potkáváš a co ti to přináší?
Bývám tam velmi šťastný. Mnozí se sem vracejí a já se s nimi nesmírně rád vidím. Nemluvě o mé lásce k jazyku a hudbě. Vedl jsem tam takové interpretačně tvůrčí hudebně textové semináře a vždycky jsem k tomu vytvořil pěvecký sbor. Teď už vedu „jen“ tenhle sbor. Přece jen jsem starší. Ovšem někteří frekventanti toho nemají dost, takže mě umluvili a v Praze z nich vznikl pěvecký sbor, který každé úterý večer zkouší.
Jaká byla Šrámkova Sobotka letos?
Téma bylo „Ve stínu“, což bylo velmi zajímavé. Týkalo se to osobností a profesí, na které není tolik vidět nebo které již neprávem zapadly.
Četla jsem teď pár knížek Michaela Třeštíka, kterého bych taky ráda pozvala do Poedia. V jeho Definicích poezie mě mimo jiné zaujala věta: „Poezie je vnuknutí maně přechozené a taky smutek, který se usmál.“ Co je poezie pro tebe?
Už jsem o tom mluvil, ale Seifert to nádherně vyjádřil na začátku Písně o lásce, z níž je také vyňat název Nejkrásnější bývá šílená. Na začátku tedy Seifert píše: Slyším, co jiní neslyší…
Jana Pithartová
