VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Jarní INprojekt Kanadě k narozeninám
V pondělí 20. března uvedeme na Malé scéně v rámci cyklu scénických čtení INprojekty další českou premiéru. Tentokrát se výjimečně vydáme až za oceán a inscenací hry kanadské autorky Wendy Lillové (* 1950) se připojíme k oslavám 150. výročí nezávislosti Kanady.
Wendy Lillová
Oceňovaná dramatička napsala hru Povolání Heather Roseové v roce 1986 na základě vlastní zkušenosti ze Severního Ontaria. I po třiceti letech je však příběh mladé sestřičky Heather, vydávající se do indiánské rezervace, stále živý a překvapivě blízký i nám na opačném konci světa. Po představení, které vzniká pod záštitou Velvyslanectví Kanady v České republice, se můžete jako vždy těšit na diskuzi s tvůrčím týmem, herečkou Martinou Sikorovu a překladatelkou hry Klárou Kolinskou.
O naší budoucí inscenaci hry, kterou už familiárně nazýváme Heather, jsem si povídala s kolegou a bývalým „spolužákem“ z pražské divadelní vědy (kde jsme se o pár let minuli), hercem RADKEM ŽÁKEM. Radek se coby režisér představil v pardubickém divadle už několikrát, naposledy na Malé scéně hrou Lenky Lagronové Po pláči smích (premiéra 18. října 2014). K našemu rozhovoru v divadelním klubu přišel perfektně připraven a navíc i stylově oblečen – nápis Canada PROUD AND FREE Est. 1867, který se mu skvěl na prsou, nebylo možné přehlédnout.
Radku, kde jsi poprvé narazil na hru Povolání Heather Roseové? A co bylo prvotním impulzem k tomu, aby ses rozhodl ji zkoušet?
Snažím se pořád číst. Předloni vyšel sborník kanadských her. A Heather byla jedna z her, které jsem dočetl do konce. Přitom jsem byl zpočátku vůči hře nedůvěřivý, stejně jako ty, jak jsi mi přiznala. „Monodrama – to bude nuda, myslel jsem si.“ Když mě pak ředitel Petr Dohnal oslovil, jestli bych chtěl dělat v této sezóně INprojekt, hned jsem si na Heather vzpomněl. Napadla mne též hra pro dva chlapy, ale Heather stála výš, a i pro divadlo, z provozních důvodů to je jednodušší. Přečetl jsem si hru ještě jednou a zase jsem si musel říct, že je fakt dobrá.
Především samotná role zdravotní sestry Heather dává herečce příležitost tolika emočních proměn, že být žena mezi dvaceti a třiceti, chtěl bych, aby ji se mnou někdo nazkoušel. Takto napsaná role je pak automaticky i velkou příležitostí pro diváka… Druhý neméně důležitý důvod, proč jsem po Heather sáhl, je jedno z témat, které ve hře je a které mě dlouhodobě dráždí (a to myslím můžu prozradit) – nadřazenost. To, jak si člověk myslí, že právě jeho pravda je ta jediná. Jak se člověk cítí být nad ostatními, jak je neskutečně omezený.
A co indiánské téma jako takové?
Jo. Jo. Máš pravdu. Je to krása se k němu znovu dostat, je to vlastně návrat do dětství.
Vinnetou byl dlouho mojí nejoblíbenější knihou, hlavně první díl. Ale v jinošství, trochu později, to byly dějiny severoamerických indiánů Mé srdce pohřběte u Wounded Knee od Dee Browna. Člověk měl ale vždy nejradši popis bitvy u Little Big Hornu, protože to bylo jedno z mála velkých vítězství indiánů, tu líbeznou pahorkatinu jsem i v roce 1995 navštívil (stopem, svezli mne indiáni, které jsem předtím viděl uklízet na stanici autobusu...). Dnes už bych spíš navštívil Wounded Knee, tedy místo, které není tak zprofanované a je tragičtější. Kavaleristé zde zmasakrovali neozbrojené indiány. Na základce jsem taky dlouho odpovídal na otázku, čím budu, že budu osvobozovat indiány. Teď mě napadá, že v Husákově éře to bylo ideologicky velmi vyhovující. Navíc rezervace jsou hodně daňově zvýhodněny, a tak leckdy indiáni o „osvobození“ ani nestojí.
Jak už bylo řečeno, Heather je monodrama, vše je tedy na bedrech jedné herečky, která hraje kromě postavy mladé zdravotní sestřičky Heather i několik dalších postav. Inscenační tým je tentokrát opravdu malý, a i díky tomu jsi měl možnost sejít se nad textem s Martinou Sikorovou ještě před zahajovací zkouškou. Jak si podle tebe Martina rozumí s textem?
Martina je Heather. Text jako by byl psán pro ni. Možná budu až moc otevřený… Dívám se na herce a často mě mrzí, že jejich potenciál není využitý, že ani nemůže být, když jsou tak jednostranně obsazováni. Martina je třeba pro mne tajemná bytost, která zdánlivě vypadá čitelně. Její postava ve hře mluví o tom, že vždy chtěla být záhadná, tajemná, a ne otevřená kniha, to mi přijde jako vtipný paradox.
Hra je starší, než bývá u INprojektů zvykem, byla napsaná už v polovině 80. let minulého století. Čím, kromě toho, co jsi už prozradil, je podle tebe aktuální i dnes?
Ano. Autorka vychází z vlastních zkušeností z indiánské rezervace, z toho, co v 70. letech sama prožila. V 80. letech o tom napsala a my to teď inscenujeme. Proč? Vztah k „prvním národům“, jak jsou dnes hezky, ale mírně odtažitě jmenováni v USA a Kanadě indiáni, si prošel všemi možnými turbulencemi – přesídlováním, vyvražďováním, upřímnou pomocí, pomocí, „aby se neřeklo“, ale vždy šlo a dodnes jde o vztah problematický. A není nic nezajímavějšího než pohled z druhé strany, tedy pohled indiána na bělocha a obráceně, a to nám tato hra umožňuje a v tom je taky přesah do našeho „dnes“. Jen tímto pohledem z druhé strany, tedy se všemi souvislostmi, můžeme pochopit našeho kolegu, matku, souseda, a možná i sami sebe. Ale prosím tě, ta hra opravdu není tak nudná a didaktická, jak já tady blekotám.
Hru sis pro potřeby scénického čtení sám upravil. V čem tvoje úprava spočívá?
Bral jsem ohled právě na formu scénického čtení. Nejde jen o čtení textu, kdy vzniká v podstatě rozhlasová hra. Přistupoval jsem k tomu tedy jako k regulérní inscenaci, i když samozřejmě herečka bude mít text v ruce (ale taky ne vždycky). Ne všechna omezení jsou vždy na škodu, dokonce můžou i pomoct. Úprava je tedy taková, že to, co vypisovala autorka v textu monodramatu, leckdy dáváme do závorek jako scénickou poznámku, tedy informaci pro režiséra a pro herečku. Než bychom ji četli, raději ji zahrajeme. A i proto mě bude zajímat, jak se to moje zdánlivé zúžení bude líbit paní překladatelce. Ačkoli zúžení není správné slovo, spíš zestručnění. Mám totiž dojem, že autorka chtěla dát do textu všechno, a pokud bychom to tak nechali, dramatický moment, který ve hře je, by se mohl snadno rozplynout.
Jako ke svému minulému INprojektu (Lenka Lagronová: Tanečník, 2012) sis do týmu přizval našeho rekvizitáře Vladimíra Chmelaře jakožto výtvarníka. Můžeš prozradit něco o scénickém řešení?
Scéna je vlastně předepsaná od autorky, a toho se držíme. Takže nejde o to, že by si scénograf musel něco vymýšlet. Scénografie je sice neodmyslitelná složka inscenace, ale tady důsledně ve službách textu. Důležité jsou různé indiánské propriety, které mohou zajímavě dotvořit atmosféru. I když mám celkem jasnou představu, jak bude vše vypadat, neberu to na lehkou váhu. Jsem rád, když můžu mít v týmu lidi, se kterými se dobře znám a kteří mi upřímně řeknou: „Hele, tohle fakt ne…“ Vláďa je výtvarně nadaný, má vystudovanou grafiku a je to člověk s vkusem, takže jeho názory jsou pro mě důležité. I když pravda, jeho křiklavě zelené kalhoty, které si opakovaně bral na zkoušky Othella, dráždily i nejmenovaného režiséra.
Máš i další režijní ambice? Napadlo tě někdy, že bys třeba nechal herectví a živil se jako režisér?
Samozřejmě ambice mám a mluvím o nich vždycky. Ale v poslední době jsem nikde nedělal. Měl jsem jednu nabídku na spolupráci právě po tom, co jsem naposledy režíroval na Malé scéně. (Po pláči smích – pozn. red.) Nabídka to byla ale nekonkrétní, takže jako by nebyla… A s herectvím určitě neseknu! I když si myslím, že jsem lepší režisér než herec. Nebo spíš jinak – herectví beru jako odměnu. Když hraju cokoli, nemám pocit, že bych pracoval. Režie, tím že mi přijde komplexnější, je těžší, a tedy pro mne bohatší. Když hrajete pořádnou roli, tak máte chuť se zpráskat, ale když se poctivě snažíte o režii, tak na to ani nemáte sílu.
Wendy LillováOceňovaná dramatička napsala hru Povolání Heather Roseové v roce 1986 na základě vlastní zkušenosti ze Severního Ontaria. I po třiceti letech je však příběh mladé sestřičky Heather, vydávající se do indiánské rezervace, stále živý a překvapivě blízký i nám na opačném konci světa. Po představení, které vzniká pod záštitou Velvyslanectví Kanady v České republice, se můžete jako vždy těšit na diskuzi s tvůrčím týmem, herečkou Martinou Sikorovu a překladatelkou hry Klárou Kolinskou.
O naší budoucí inscenaci hry, kterou už familiárně nazýváme Heather, jsem si povídala s kolegou a bývalým „spolužákem“ z pražské divadelní vědy (kde jsme se o pár let minuli), hercem RADKEM ŽÁKEM. Radek se coby režisér představil v pardubickém divadle už několikrát, naposledy na Malé scéně hrou Lenky Lagronové Po pláči smích (premiéra 18. října 2014). K našemu rozhovoru v divadelním klubu přišel perfektně připraven a navíc i stylově oblečen – nápis Canada PROUD AND FREE Est. 1867, který se mu skvěl na prsou, nebylo možné přehlédnout.
Radku, kde jsi poprvé narazil na hru Povolání Heather Roseové? A co bylo prvotním impulzem k tomu, aby ses rozhodl ji zkoušet?
Snažím se pořád číst. Předloni vyšel sborník kanadských her. A Heather byla jedna z her, které jsem dočetl do konce. Přitom jsem byl zpočátku vůči hře nedůvěřivý, stejně jako ty, jak jsi mi přiznala. „Monodrama – to bude nuda, myslel jsem si.“ Když mě pak ředitel Petr Dohnal oslovil, jestli bych chtěl dělat v této sezóně INprojekt, hned jsem si na Heather vzpomněl. Napadla mne též hra pro dva chlapy, ale Heather stála výš, a i pro divadlo, z provozních důvodů to je jednodušší. Přečetl jsem si hru ještě jednou a zase jsem si musel říct, že je fakt dobrá.
Především samotná role zdravotní sestry Heather dává herečce příležitost tolika emočních proměn, že být žena mezi dvaceti a třiceti, chtěl bych, aby ji se mnou někdo nazkoušel. Takto napsaná role je pak automaticky i velkou příležitostí pro diváka… Druhý neméně důležitý důvod, proč jsem po Heather sáhl, je jedno z témat, které ve hře je a které mě dlouhodobě dráždí (a to myslím můžu prozradit) – nadřazenost. To, jak si člověk myslí, že právě jeho pravda je ta jediná. Jak se člověk cítí být nad ostatními, jak je neskutečně omezený.
A co indiánské téma jako takové?
Jo. Jo. Máš pravdu. Je to krása se k němu znovu dostat, je to vlastně návrat do dětství.
Vinnetou byl dlouho mojí nejoblíbenější knihou, hlavně první díl. Ale v jinošství, trochu později, to byly dějiny severoamerických indiánů Mé srdce pohřběte u Wounded Knee od Dee Browna. Člověk měl ale vždy nejradši popis bitvy u Little Big Hornu, protože to bylo jedno z mála velkých vítězství indiánů, tu líbeznou pahorkatinu jsem i v roce 1995 navštívil (stopem, svezli mne indiáni, které jsem předtím viděl uklízet na stanici autobusu...). Dnes už bych spíš navštívil Wounded Knee, tedy místo, které není tak zprofanované a je tragičtější. Kavaleristé zde zmasakrovali neozbrojené indiány. Na základce jsem taky dlouho odpovídal na otázku, čím budu, že budu osvobozovat indiány. Teď mě napadá, že v Husákově éře to bylo ideologicky velmi vyhovující. Navíc rezervace jsou hodně daňově zvýhodněny, a tak leckdy indiáni o „osvobození“ ani nestojí.
Jak už bylo řečeno, Heather je monodrama, vše je tedy na bedrech jedné herečky, která hraje kromě postavy mladé zdravotní sestřičky Heather i několik dalších postav. Inscenační tým je tentokrát opravdu malý, a i díky tomu jsi měl možnost sejít se nad textem s Martinou Sikorovou ještě před zahajovací zkouškou. Jak si podle tebe Martina rozumí s textem?
Martina je Heather. Text jako by byl psán pro ni. Možná budu až moc otevřený… Dívám se na herce a často mě mrzí, že jejich potenciál není využitý, že ani nemůže být, když jsou tak jednostranně obsazováni. Martina je třeba pro mne tajemná bytost, která zdánlivě vypadá čitelně. Její postava ve hře mluví o tom, že vždy chtěla být záhadná, tajemná, a ne otevřená kniha, to mi přijde jako vtipný paradox.
Hra je starší, než bývá u INprojektů zvykem, byla napsaná už v polovině 80. let minulého století. Čím, kromě toho, co jsi už prozradil, je podle tebe aktuální i dnes?
Ano. Autorka vychází z vlastních zkušeností z indiánské rezervace, z toho, co v 70. letech sama prožila. V 80. letech o tom napsala a my to teď inscenujeme. Proč? Vztah k „prvním národům“, jak jsou dnes hezky, ale mírně odtažitě jmenováni v USA a Kanadě indiáni, si prošel všemi možnými turbulencemi – přesídlováním, vyvražďováním, upřímnou pomocí, pomocí, „aby se neřeklo“, ale vždy šlo a dodnes jde o vztah problematický. A není nic nezajímavějšího než pohled z druhé strany, tedy pohled indiána na bělocha a obráceně, a to nám tato hra umožňuje a v tom je taky přesah do našeho „dnes“. Jen tímto pohledem z druhé strany, tedy se všemi souvislostmi, můžeme pochopit našeho kolegu, matku, souseda, a možná i sami sebe. Ale prosím tě, ta hra opravdu není tak nudná a didaktická, jak já tady blekotám.
Hru sis pro potřeby scénického čtení sám upravil. V čem tvoje úprava spočívá?
Bral jsem ohled právě na formu scénického čtení. Nejde jen o čtení textu, kdy vzniká v podstatě rozhlasová hra. Přistupoval jsem k tomu tedy jako k regulérní inscenaci, i když samozřejmě herečka bude mít text v ruce (ale taky ne vždycky). Ne všechna omezení jsou vždy na škodu, dokonce můžou i pomoct. Úprava je tedy taková, že to, co vypisovala autorka v textu monodramatu, leckdy dáváme do závorek jako scénickou poznámku, tedy informaci pro režiséra a pro herečku. Než bychom ji četli, raději ji zahrajeme. A i proto mě bude zajímat, jak se to moje zdánlivé zúžení bude líbit paní překladatelce. Ačkoli zúžení není správné slovo, spíš zestručnění. Mám totiž dojem, že autorka chtěla dát do textu všechno, a pokud bychom to tak nechali, dramatický moment, který ve hře je, by se mohl snadno rozplynout.
Jako ke svému minulému INprojektu (Lenka Lagronová: Tanečník, 2012) sis do týmu přizval našeho rekvizitáře Vladimíra Chmelaře jakožto výtvarníka. Můžeš prozradit něco o scénickém řešení?
Scéna je vlastně předepsaná od autorky, a toho se držíme. Takže nejde o to, že by si scénograf musel něco vymýšlet. Scénografie je sice neodmyslitelná složka inscenace, ale tady důsledně ve službách textu. Důležité jsou různé indiánské propriety, které mohou zajímavě dotvořit atmosféru. I když mám celkem jasnou představu, jak bude vše vypadat, neberu to na lehkou váhu. Jsem rád, když můžu mít v týmu lidi, se kterými se dobře znám a kteří mi upřímně řeknou: „Hele, tohle fakt ne…“ Vláďa je výtvarně nadaný, má vystudovanou grafiku a je to člověk s vkusem, takže jeho názory jsou pro mě důležité. I když pravda, jeho křiklavě zelené kalhoty, které si opakovaně bral na zkoušky Othella, dráždily i nejmenovaného režiséra.
Máš i další režijní ambice? Napadlo tě někdy, že bys třeba nechal herectví a živil se jako režisér?
Samozřejmě ambice mám a mluvím o nich vždycky. Ale v poslední době jsem nikde nedělal. Měl jsem jednu nabídku na spolupráci právě po tom, co jsem naposledy režíroval na Malé scéně. (Po pláči smích – pozn. red.) Nabídka to byla ale nekonkrétní, takže jako by nebyla… A s herectvím určitě neseknu! I když si myslím, že jsem lepší režisér než herec. Nebo spíš jinak – herectví beru jako odměnu. Když hraju cokoli, nemám pocit, že bych pracoval. Režie, tím že mi přijde komplexnější, je těžší, a tedy pro mne bohatší. Když hrajete pořádnou roli, tak máte chuť se zpráskat, ale když se poctivě snažíte o režii, tak na to ani nemáte sílu.
Anna Hlaváčková
