VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

JANA HANUŠOVÁ je tanečnice, pedagožka, choreografka, pečovatelka a terénní pracovnice a teď už i spisovatelka. Je trpělivá, odvážná a nikdy neztrácí nervy. Vychovala tři dcery, je manželkou vytíženého herce a režiséra Miroslava Hanuše, s nímž spolupracovala i na vzniku naší nové inscenace komedie Pan Kaplan má třídu rád. Dlouhou dobu stála tak trochu ve stínu svého muže, ale nevadilo jí to. Její čas přišel teď, když zkušenosti z pečovatelské práce v Charitě zužitkovala ve své knižní prvotině Rádio v mrazáku. Začátkem listopadu se konal křest knihy a tentokrát stála ona v záři blesků fotoaparátů. Jeden výtisk mi věnovala. V neděli jsem si uvařila kávu a za dopoledne knížku přečetla. Smála jsem se i plakala (to víc). Proto když jsme se s Janou sešly nad rozhovorem, moje otázky se točily především kolem práce v Charitě a psaní. Přestože jako choreografku ji znám třicet let, některé aspekty její osobnosti jsem neznala.

Jani, jak dlouho pracuješ v Charitě?
V září to byly dva roky, zaměstnala jsem se v roce 2020. Má to návaznost na mého tátu, o kterého jsme doma pečovali a který v únoru těsně před lockdownem zemřel. Já jsem si říkala, že to vlastně bylo štěstí, protože hodně chodil k doktorům a poslední, co by mu chybělo, by byly plné čekárny covidových pacientů. Bylo mu devadesát jedna, umřel doma a jak jsem se později dozvěděla, říká se tomu „očekávaná smrt“. Myslím, že je to výstižné. My jsme ho měli doma do poslední chvíle. Pak v březnu přišly ty katastrofické zprávy o covidu a následovaly tvrdé zákazy. Práce v divadlech se zastavila. Chvíli jsem byla doma s tím, že si udělám pořádek v domácnosti, že se budu věnovat muži, budu mu víc vařit… Ale zjistila jsem, že tak to nepůjde, že nemůžu pobírat příspěvek a čekat, že se něco stane. Šla jsem do Charity, která nám s tátou trochu pomáhala a tam mě napadlo, že bych tu práci mohla dělat ještě pro někoho jiného než pro tátu. Že pečovatelská složka mé osobnosti musí na svět, což se za ty dva následující roky potvrdilo. Jsem úplně spokojená.

Pečuješ o seniory. Nemocné, nemohoucí nebo sešlé stářím. Mluvíš s nimi, děláš snídaně, ohřeješ jídlo, zařídíš jim různé potřebné věci… Naplňuje tě ta práce?
Ano. Dokonce ti můžu říct, že i když návrat do divadla je velmi příjemný, tak kdyby bylo na mně, to pečování a psaní mě naplňuje dostatečně. Je to větší dobrodružství, větší výzva. Po třiceti letech u divadla mi toto připadá jako větší adrenalin. Hlavně první rok byl nabitý. Chodím ke klientům domů. Navštěvovala jsem je ve skafandru, hned v začátku jsem covid prodělala, tak jsem mohla pečovat i o nakažené nebo o ty nejstarší. Doma buď leželi nemocní klienti, nebo někdo ze členů domácnosti, kteří o ně pečovali. Bylo to hektické období, na tu práci nás nebylo dost a byla jsem tím úplně zahlcená.

Umřít můžeme v kruhu rodiny, nebo v osamění. A možná budeme potřebovat pomoc, péči. Vlastně každý z nás se může dostat do situace, že buď pečuje o někoho, nebo sám tu péči potřebuje. Co je v případě rodinných příslušníků těžší – dávat, nebo dostávat péči? Je to velmi citlivá otázka, protože někdo nechce přijmout pasivní pozici. Anebo to přinejmenším nechce od příbuzných, třeba jim brání stud…
Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela, ale když mi kladeš tuto otázku, tak si uvědomuji, že jsou to spojené nádoby. Někdy je ten pečující zavalený povinnostmi, což se stalo i mně – přehnala jsem to s tím úsilím docílit, aby táta byl zdravější, mladší, optimističtější, aby cvičil a jedl. Jakmile se překročí hranice pohody, tak ani ta druhá strana nemůže být šťastná. Nakonec i táta měl pocit, že je na obtíž, když jsem kvůli němu opustila práci. Říkal: „Jak ty k tomu přijdeš, že se o mě staráš, místo toho, abys dělala to, co umíš.“ Ale já jsem se na něj někdy taky trochu vymlouvala, když se mi do něčeho nechtělo, tak jsem řekla, že se musím starat o tátu. Jak píšu v knize – když se spolu ti dva nezasmějí aspoň jednou za čas, tak je něco špatně. Že jste přetažení, obvykle pochopíte pozdě. Je to psycho. Já jsem jednoho dne zjistila, že jsem v pasti a neumím si pomoct, i když se o tátu starala celá rodina, Mirek i všechny tři dcery byli zapojení. Našla jsem si terapii, kde jsem se vyvztekala, vyplakala a kde jsem na sebe řekla ty nejhorší věci. Ty, na které jsem nebyla pyšná. Tam jsem mohla být upřímná. A nakonec jsme s tátou prožili ještě hezké, asi roční období. Doprovodili jsme ho a bylo to moc krásné, jestli se to dá o smrti říct. Měli jsme to tak, jak asi v nějaké prvobytně pospolné společnosti, nebo teď v Africe, kde nemají jinou volbu, starý člověk zůstává v rodině. Loučení bylo krásné, pospolité, s úsměvem na rtech. Poslední dny byly nepřetržitý mejdan. Všichni, kdo ho měli rádi, se s ním přišli rozloučit. Příbuzní, přátelé… Drželi ho za ruku. On už hodně pospával a vypadal velmi klidně. Já jsem vařila kafe a podávala chlebíčky. Byla to vlastně hezká část té péče, kdy se nikam nespěchalo a díky mobilnímu hospicu Cesta domů, který nám dal k dispozici nějaké léky, vše probíhalo bez bolesti.

Na to všechno musí mít člověk hodně síly, trpělivosti, ne každý to dokáže. Ale ty všechno zvládáš v klidu, vychovala jsi tři dcery, máš tu péči jakoby v rodném listu…
Chce to pevnou odolnost a tu já mám. Asi i díky baletu, to je velmi tvrdá disciplína. Výchova tří dětí je taky jistá disciplína, ať to matka bere s lehkostí, nebo přepečlivě. Prožitek s tátou mi dal možnost chodit do domácností pomáhat při paliativní péči. (péče v poslední fázi života – pozn. red.) Tam navazuji někdy i hluboké vztahy. Nebo jsou to spíš jakési debaty, kdy člověk, upoután na lůžko, se mnou promlouvá. Pokud je toho schopen. Dámy, kterým bylo sto dva, jedné dokonce sto čtyři let, vedly se mnou řeči, jako vedeme teď my dvě. A dotýkaly jsme se nejhlubších témat života, nejhlubších lítostí. Měly jsme na to dost času. Je to zvláštní, když vstoupíš do tak intimní části života a klient má důvěru a touhu s tebou zrekapitulovat život.

V jisté fázi jsi taky potřebovala pomoc zvenku, sama jsi o tom teď mluvila. Asi i tvoje práce alespoň její část, se dá přirovnat k práci terapeuta, ne?
Ano. Poprvé jsem byla zaskočená, protože se mi zdálo, že takové věci se řeší, když přijde kněz. Anebo filozof a diskutuje se o smrti, smyslu života, umírání. Statistiky říkají, že 80 % lidí by si přálo zůstat v konci života doma, ale jen 20 % se to podaří. Měla jsem paní, která si nepřála, aby rodina – děti, vnoučata a pravnoučata – byla přítomna jejího nedůstojného stavu a že je dost dospělá a inteligentní, aby si rozhodla o eutanázii. Ale na druhou stranu, když rodina pečuje o seniora doma a snaží se dělat to nejlepší, tak se s ním vlastně postupně loučí. Ten servis, péče a sounáležitost ulevuje oboustranné bolesti, určitě to má smysl.

Jistě se stane, že při své práci vidíš nějakou nespravedlnost, nebo nehezké vztahy v rodině. Jak to řešíš a dá se to vůbec?
Jsou určitá klišé – například, že starý člověk je moudrý a laskavý. Moji senioři jsou moudří a laskaví, ale jsou tam i líní a zlí. Někdy senior není ochoten pomoct a nechá se převalovat z boku na bok a přitom vím, že když odejdu, tak si vezme berle a jde si pro zmrzlinu do mrazáku. To by mě vzal čert. Ale nemůžu nic udělat. Je to dospělý člověk a já jsem placená, i když státem dotovaná, služba. Nebo mě občas zaskočí klevetnost. Od jiné pečovatelky, se kterou se střídám, jsem se dozvěděla, že jsem klientce ukradla cíchy… Ale v naprosté většině jsou milí a vděční. Nejtrpělivější jsou ti nejvíc nemocní.

Pracovala jsi tedy jako terénní pracovnice. Kdy přišel moment, že ses rozhodla začít psát o své práci? Na začátku to byly postřehy na Facebooku, pak blog… Jak to vznikalo?
Mám divadelní úhel pohledu, takže jsem se ráno probudila a zpětně jsem si přehrávala situace za poslední dny nebo týden a viděla jsem je groteskně. K ránu se mi to rekapitulovalo a musela jsem se těm věcem smát, protože například s lidmi s Alzheimerem řešíme dost kuriózní situace. Tak jsem to začala házet na papír, bez jakékoliv ambice. Přišlo mi to očistné. Pak jsem text redukovala na minimum, aby to splnilo formát FB. A občas mi dcery připomínaly: „Mami, řekni tu historku o tom pánovi, cos mu oholila jenom půlku obličeje…“ Zažila jsem vážné i groteskní situace, ale nechtěla jsem těžit z toho, že jsem se dostala k lidem, kteří nevědí, co dělají. Dívám se na to s nadhledem, nemusím se tím drásat a vím, že ani oni se tím netrápí. Jenom v těch textech tyhle prožitky reflektuji.

A jak došlo k tomu, že tyto příhody vyšly jako kniha?
Přihlásilo se mi vydavatelství Albatros, což bylo ohromně povzbuzující. Takovou ambici jsem na začátku vůbec neměla. Dostala jsem se do edičního plánu, ale proběhlo to velmi rychle, i na moje životní tempo překvapivě rychle… Toto téma je teď aktuální. Myslím, že se o tom často a otevřeně mluví, těch knížek vzniká víc.

Pro mě je ta kniha svým způsobem terapie. Myslím si, že všichni nad padesát let by si to měli přečíst, aby tak trochu tušili, co je čeká. Lidé si často myslí, že jsou v té situaci sami, ale u tebe jsem se dočetla, že to tak nemusí být.
Já ke knížce ještě dodám (protože nevím, jestli je to tam řečeno dost jasně) – všichni, kdo pečují, musí počítat s tím, že jejich senior nebude zase mladý a zdravý, i když má tu nejlepší péči. Je dobré si připustit, že to spěje ke konci, pomaleji, nebo rychleji. A to, jak to dlouho bude, neví nikdo. Když se staráš o malé dítě, víš, že pak půjde časem do školy, na střední, možná na vysokou… U starého člověka nevíš, jestli je to rok, pět nebo sedm. Musíš si umět rozvrhnout síly. Já bych dnes řekla – nedávejte výpověď v zaměstnání, nevzdávejte se koníčků, rodinného života, najměte si lidi, někoho jako jsem třeba já. S hrazenou péčí pojišťoven se to dá dobře kombinovat. Občas se stane, že přeceníme své možnosti a slíbíme něco, co nedodržíme. Třeba nemáme doma vhodný prostor pro rodinu i seniora. Je důležité rozvrhnout síly, anebo říct: „Už nemůžu, vystřídejte mě někdo.“

Takže z umělkyně se stala pečovatelka. Ale obloukem ses k umění zase vrátila.
Ano, pečovatelství mě zaujalo, ponořila jsem se do práce v Charitě a úplně potlačila umělecké ambice. Ale ta kniha mě zase nakopla, uvědomila jsem si, že to má ještě jiný rozměr. Já přece nedělám jenom obyčejnou práci, mě to nabíjí. Je to odměna za to, že jsem se nebála, neseděla jsem v covidu doma na zadku. Taky jsem mohla odjet na chalupu, nebo trávit čas v Dubaji. Tahle práce mi ale dávala větší smysl.

Takže v Charitě dál zůstáváš, ale postupně se vracíš i do divadla.
Po premiéře v Pardubicích budu dělat operu v Brně s Ondrou Havelkou a poté mě čeká Státní opera v Praze. Charita je velmi flexibilní, vždy si tvořím „ferman“ na celý týden podle toho, jakou mám práci v divadle, a kombinuji to, jak potřebuji.

Budeš pokračovat v psaní?
Nakladatel mě povzbuzuje, což je pro mě velká pocta. Mám v hlavě celý příběh, vidím to filmově. Potřebuji najít totální klid, takže musím někam odletět letadlem a být tam nejlépe tři týdny sama.

A jak víš, že musíš odletět? Nestačí odjet někam na Vysočinu?
Ne, tam mě najdou. Potřebuji do Arábie nebo Afriky, potřebuji se odstřihnout a letět někam dvanáct až čtrnáct hodin. Už jsem dospělá, vím, co potřebuju. A taky musím zjistit, jestli to psaní vůbec umím. Mirek mě zpochybnil, ne v odhodlání, ale v tom, jestli jsem schopná napsat nějaký rozsáhlejší text. Protože Rádio v mrazáku se skládá z kratičkých příběhů, postřehů. Říkal, ať si zkusím napsat nějakou rozsáhlejší kapitolu. Trochu mě to urazilo…(smích) U té nové látky mám rozpracované některé kapitoly a mám rámec. Teď potřebuji jen čas a klid, abych zjistila, co dokážu. Mám k tomu velkou pokoru. Není to můj obor, jenom cítím, že bych takzvaně „mohla“. Ale nemám žádnou ambici. Když nepochodím, tak se nic nestane. Paradoxní je, že mám téměř totožný osud jako moje máma (Helena Longinová – pozn. red.) – ona byla germanistka, celý život učila němčinu na jazykové škole, a když byla přibližně v mém věku, tak začala psát povídky, vydávat je v časopisech, pak napsala knihu, druhou, nakonec jich bylo přes dvacet. Našla novou, šťastnou, svobodnou, naplněnou životní éru. Musím se smát a ona asi taky. Já jsem vždycky chtěla psát, vyřádila jsem se na sáhodlouhých dopisech. Žonglovala jsem se slovy, obrazy, ale neměla jsem silné téma. To jsem našla až v Charitě. Ale už se k tomu tématu nebudu vracet, chci svoje psaní posunout dál. Nebojím se nových výzev.

Jano, přeji ti, ať se ti daří ve všem tvém počínání. A těším se na další knihu.