VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

JAN MUSIL je na světě čtyřicátým rokem. Studoval herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Ve Východočeském divadle v Pardubicích působí od roku 2008, před tím byl tři roky v angažmá v Moravském divadle v Olomouci. Jeho zatím poslední rolí ve VČD je Juan ve hře Ödöna von Horvátha Don Juan se vrací z války. Od dětství se zajímá o film. Pár krátkých už natočil, nedávno jeden celovečerní.

Šel jsi studovat herectví kvůli divadlu, nebo kvůli filmu?
Asi obojí.

Podle dokumentace pražského Divadelního ústavu jsi hrál ve více než osmdesáti inscenacích…
Ježišmárja, to se opravdu někde zjistilo? Proč mi to říkáš? (smích)

Protože to tak je. Které byly pro tebe důležité, zapamatovatelné?
Don Juan.

Myslíš toho Molièrova?
Myslíš v Olomouci? To se nejmenovalo Juan… Jmenovalo se to Molière. Tam jsem hrál takovou čurdu. Myslel jsem Juana teď. Ale ty to chceš tak nějak od začátku, viď? Mrzák inishmaanský v režii Jirky Seydlera v Olomouci, to byla asi moje první velká role. Tam se stal zázrak, poprvé a naposled jsem zažil, že se herci chodili dívat do portálu na své kolegy. Tu inscenaci jsme milovali a strašně jsme chtěli, aby se diváci smáli. Jenomže Češi irský humor Martina McDonagha moc nechápou. Potom to byl asi Radúz a Mahulena s režisérem Michaelem Tarantem. Potom inscenace Čistírna v režii Hanky Mikuláškové. Pak Lháři v režii Zdeňka Duška. A Z postele do postele, taky se Zdeňkem. A inscenace U Kočičí bažiny, také ještě v Olomouci. Za to jsme dostali cenu a hráli jsme to ve Švanďáku. To napsala Marina Carr. A teď se mezi ty zásadní inscenace zařadí Don Juan se vrací z války. To bylo nejnáročnější zkoušení, jaké jsem kdy zažil!

Obecně vzato: co tě baví hrát?
Baví mě dobré texty.

Jaké divadlo rád vidíš jako divák?
Dobré texty, zajímavě udělané. Teď nedávno jsem viděl derniéru Pravého západu od Sama Sheparda v Divadle Verze. To bylo výborné, režíroval to David Prachař a bylo vidět, jak si to Igor Chmela s Janem Zadražilem užívají. Pro diváky je to samozřejmě dost temné. Nebo ve Staváku jsem viděl výbornou hru Vítejte v Thébách. To je skvělý text, současný.

Jaké jsi měl pocity, když ses dozvěděl, že budeš hrát titulní roli Juana, partneřit s jedenácti ženami (připočteme-li alternace, je jich ještě víc) a režírovat tě bude Martin Františák?
Já jsem se hlavně strašně těšil na Francina (režiséra Františáka – pozn. red.). Viděl jsem jeho inscenace a moc se mi líbily, to bylo nejdůležitější. Taky jsem věděl, že si nevybere špatnou hru. To zkoušení pak bylo strašně náročné, vyčerpávající, ale krásné. Snažil jsem se nepromarnit ani vteřinu. Dávno jsem nezažil tak intenzivní práci. A stálo to za to. Myslím si, že je nás víc, co to tak cítí. Teď jsem moc zvědavý na reakce diváků.

Vzpomínám si, jak jsi mi po přečtení hry volal, že je nádherná. Hned sis začal číst i Horváthovy povídky. Čím tě autorovy texty tak zaujaly?
Moc mě baví jeho krátké věty, bonmoty, pointy. Často velmi kruté, ale přesné. Asi si některé vypíšu, z té knížky, co jsi mi půjčila. Nějaký čas mi trvalo, než jsem si zvykl na jeho specifický rytmus, úsečné vyjadřování. Musel jsem něco číst víckrát, abych pochopil, jak to myslel. Stejně jako repliky ve hře. Ale přišel jsem tomu na chuť. Někdy člověk hraje text, který musí chvílemi trochu zachraňovat. Tohle je pravý opak. Tady se musí člověk hodně snažit, aby to nepokazil. U dobrých textů se spousta významů vyloupne až v situacích. To se dělo na každé zkoušce a myslím si, že se to bude dít až do derniéry.

Dostáváme se k tomu, že taky píšeš. Jak se ti to stalo?
To byla hodně dlouhá a nenápadná cesta. Vždycky jsem si něco psal, ale nikdy mě nenapadlo, že něco opravdu napíšu. Třeba jsem přišel z večírku, popsal jsem á čtyřku a přestalo mě to bavit. Ale pak jsem pořád slyšel, že nikdo v Čechách nedovede napsat sitcom, tak jsem to zkusil. Tím to všechno začalo. Napsal jsem pilotní díl. S jídlem roste chuť, tak jsem potom zkusil divadelní hru. Vznikl Svět v parku, který se hrál na naší Malé scéně.
U filmových scénářů to bylo ještě zdlouhavější. Nastala ta nekonečná práce to někomu nabízet, hledat režiséra… To bylo strašně únavné. Vždycky to někoho zaujalo a nic se nestalo. Tak jsem se naštval a začal jsem si to realizovat sám.
Ale teď konečně chystám něco na „objednávku“. Šéfka Divadla Verze Jana Janěková chce, abych pro jejich divadlo napsal komedii. Je to pro mě výzva, oni mají docela konzervativního diváka. Ale začali jsme se pravidelně scházet a něco se chystá. Je to ovšem běh na dlouhou trať.

Jaká témata tě zajímají a jakou pro tebe hrají roli?
Dřív jsem si myslel, že lidi bude bavit každé zajímavé téma. To bylo samozřejmě naivní, tak jsem si to zjednodušil a volím si témata, která ve společnosti rezonují. Ideálně taková, co nestárnou v čase. (smích)

Blíží se premiéra tvého prvního celovečerního filmu Ovce žerou první. Jaké má téma?
Je to o motivačních řečnících, takových těch dobových koučích, kterých je plný internet a „umějí“ poradit každému. To je samozřejmě téma aktuální a třeba časem zestárne, ale teď se hodí.

A jaká další máš v záloze?
Hodně mě baví manipulace. A teď mám jedno téma, o kterém asi časem napíšu, ale to samozřejmě neprozradím! Teď jsem hlavně zvědavý na to, jak si povede náš film Ovce žerou první! Ale potkalo se toho víc. S webovým seriálem Lowbudget o umělé inteligenci v kinematografii jsme vyhráli mezinárodní festival Seriál Killer a vzali nás do hlavní soutěže televizního festivalu ve Španělsku. Za chvíli bychom ho měli zveřejnit, a to je velká prča! Teď jsme ho prezentovali na festivalu ComicCON a diváci se moc smáli, to byla nádhera! Rozesmát lidi je hrozně těžké.

V jednom rozhovoru říkáš, že bys chtěl do českého filmu vrátit hravost, kterou kdysi měl. Jaké filmy máš rád?
Zbožňuju Homolkovy. Úplně geniální je Hoří, má panenko! Nebo Na samotě u lesa. Zdeněk Svěrák je génius. Cimrmany miluju.
Jsem velký fanda Yorgose Lanthimose, to je génius. Jeho poslední film Chudáčci – herci, dialogy, vizuálno! Úžasné! Tarantino je bůh, bratři Coheni, Wes Anderson nebo James Gunn.
A miluju americké nezávislé filmy, co dávali vždycky na ČT2 o půlnoci, na nich jsem jako dítě vyrůstal. Je ti jasné, že jsi otevřela nekonečné téma… (smích)
Ale když se vrátím k našemu filmu Ovce žerou první, Tarantino řekl, že nejlepší filmová škola je natočit film s minimálními prostředky. Myslím, že tohle jsme splnili. Náš film je takový malý zázrak. Natočený za třináct dní. Jsem moc vděčný všem, kteří se na tom podíleli.

A já jsem moc zvědavá. Držím palce.