VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Čas strašně letí. Zdá se mi, jako by to bylo včera, co ŠTĚPÁN POSPÍŠIL, student DAMU, přišel poprvé do našeho divadla, podíval se na představení a sešel se s ředitelem a dramaturgií. Uteklo pár měsíců a on má za sebou spoustu práce. Poslední hereckou příležitostí je postava Petra Máchala v pohádce S čerty nejsou žerty. Horké i deštivé červnové dny trávil na Kunětické hoře, což byl velký rozdíl oproti běžnému zkoušení v divadle. Položila jsem mu několik otázek, abych se dozvěděla, jak se má a jaká byla jeho první pardubická sezóna.


Štěpáne, máš za sebou první sezónu ve svém prvním angažmá. Jaká byla?
Sezóna byla vyčerpávající a zároveň skvěle naplňující. Potkal jsem se s řadou skvělých režisérů a režisérek. Práce byla intenzivní a pro člověka, který zrovna vyšel ze školy, velmi inspirativní.

Jaké jsou plusy a mínusy stálého angažmá? Co tě nejvíc překvapilo?
Je třeba rozlišit stálé angažmá na oblasti a v Praze. Jako velké plus oblastního angažmá beru velké žánrové rozpětí uváděných titulů. Taktéž obrovské herecké příležitosti, kterých se mi v první sezóně dostávalo.
Nejsem si jistý, jak moc velké mínus to je, ale s tímto uvázáním se na divadlo zbývá na ostatní možné projekty málo času a na jiné umělecké oblasti zkrátka není prostor. S tím ale člověk v prvním roce angažmá holt musí počítat a přijmout to jako nezbytný fakt. Překvapilo mě něco? Všechno jsem tak nějak vnímal jako součást svého vývoje a divadelního provozu oblastního divadla, takže asi nebylo nic, co by mě zanechalo v nevěřícném udivení.

Kolik představení máš do měsíce?
Tak ze začátku, než jsem nasbíral inscenace na svůj repertoár, to bylo slabší, ale teď ke konci sezóny už hrávám tak v průměru třináctkrát do měsíce.

Během jednoho roku jsi nazkoušel čtyři inscenace, převzal roli v Makropulos musical a objevil se ve scénickém čtení cyklu INprojekty. Předpokládám, že každá zkušenost byla přínosná, přesto, co z toho bylo divadlo tvého srdce?
Tady bych to jen opravil. Za první sezónu jsem v divadle – společně s Čerty – nazkoušel pět inscenací. Jo, nenudil jsem se. (smích) A končit svou první sezónu hned rok po škole se sedmi inscenacemi na repertoáru beru jako solidní úspěch a spoustu odvedené práce.
Jak říkáš, každá zkušenost byla přínosná a zcela odlišná. I v tom vidím velké plus (nejen) oblastního divadla. Za první rok jsem si vyzkoušel, jaké to je nazkoušet muzikál, historické drama, vesnické drama, konverzační komedii, psychologické drama a pohádku. Co bude dál? (smích) Ale abych odpověděl na otázku. Rád hraji Honzu v Do nebes!, Francka v Maryše, Překladatele v Ředitelovi a v poslední premiéře před Čerty mám zvláštní spojení v Thomasovi v Pořád jsem to já, kde ještě vlastně stále hledám jeho konkrétní podobu.

Se kterým režisérem se ti nejlépe spolupracovalo?
To se nehodí takhle veřejně, ne? (smích) To je opravdu těžké říct. Jak jsou totiž ty hry úplně jiné, i žánrově, byla každá práce s režisérem / režisérkou úplně jiná a já jsem se snažil být všem stylům zcela otevřený. Dobře, dobře – hodně spokojený jsem byl s pevnou choreografickou režií Radka Balaše nebo s citlivou ženskou energií Kateřiny Duškové. Ale samozřejmě i Ami (Aminata Keita – pozn. red.) a Petr Novotný byli skvělými a inspirativními lidmi.

Našel sis v našem divadle kamarády?
Ne. (pauza, ještě jedna a delší pauza, smích) To byl vtip, samozřejmě. Moji drazí kolegové jsou super fajnoví lidé. S některými si pochopitelně rozumím víc a s některými méně, ale v žádném případě si nemyslím, že by tady byl někdo, s kým bych si nedokázal vůbec o ničem povídat. Můj kamarád je Karolína Šafránková – tu znáte taky z divadla. Doufám, že jsem taky její kamarád.

S kým se ti dobře zkouší, partneří?
Já jsem vlastně ještě nestihl potkat většinu kolegů na jevišti tak, abychom spolu vůbec nějak partneřili, takže se to zatím těžko určuje.

Poslední příležitostí byla postava mlynáře Petra Máchala v ikonické pohádce S čerty nejsou žerty. Ještě než vyšlo obsazení, říkal jsi, že právě tato postava by tě lákala. Naplnila se tvá očekávání?
Já vlastně nevím, jaká jsem od toho měl očekávání, jestli vůbec nějaká byla. Ta role je krásně napsaná a pro mladého kluka představuje hezkou příležitost najít i v sobě určitý druh čistoty a dobrosrdečnosti. Až během zkoušení jsem si uvědomil, že to je vlastně hra o něm, bez něho. Kvůli němu se to všechno děje, ale děje se to kolem něj a on prochází prostorem, ve kterém se věci už vyřešily nebo se vyřeší, až zase odejde. Ale je to vlastně vtipné a smutné zároveň.

Znal jsi film, podle kterého hrajeme divadelní adaptaci? Líbí se ti, nebo preferuješ jiné pohádky?
Já jsem doma jako hodně malý tyto starší české pohádky sledoval, zároveň jsem už ale vyrůstal v době, kdy začal velký boom s pohádkami od Disneyho, takže to rozpětí bylo dost široké.
Film jsem znal, viděl jsem ho několikrát, ale jako malý jsem to vnímal čistě jako pohádku, které jsem se i vlastně trochu bál. Až když jsem se na to podíval asi pět let zpátky, tak jsem si teprve uvědomil, jaký skvost to je, a pořádně jsem to docenil. Je to naprosto skvělý humor, to, jak jsou postavy ve filmu ztvárněné, bylo úžasné. Vesměs přehlídka herecké preciznosti a k tomu nesmrtelné hlášky.

Na Kunětické hoře jsi zkoušel poprvé. Byl jsi tam někdy? Viděl jsi tam nějaké představení?
Na Kuňce jsem předtím nikdy nebyl, takže žádné představení jsem tam neviděl. Pekařovu ženu jen ze záznamu a Noc na Karlštejně jsem viděl v divadle.

A jak se ti tedy na Kuňce zkoušelo? Má to nějakou přidanou hodnotu proti prostoru v Městském divadle? A co naopak vidíš jako negativa?
Zkoušení venku je hrozně příjemné, mám to rád, když nemusím být celý den v hezkém počasí zavřený v divadle. Přidaná hodnota? Alergie? (smích) Vedro jako krá…? (smích) Negativa? Alergie! Vedro jako krá…!

Na jevišti partneříš, kromě našich herců, i s novým mladým kolegou Jirkou Hábou, který k nám v září nastupuje do angažmá. Měli jste čas a prostor se trochu skamarádit, poznat?
My se vlastně s Jirkou známe už dlouho. Oba jsme ze Vsetína. Já jsem chodil do divadelního souboru při gymnáziu a Jirka do zuškového souboru. Věděli jsme o sobě, ale on pak odešel na konzervatoř a já do Prahy. Párkrát jsme se někde potkali, ale pořádně vlastně pokecáme až teď. Myslím, že na to bude času dost.

Hraješ v Pardubicích, ale bydlíš v Praze. Dojíždíš. Spoustu času tak trávíš ve vlaku. Vidíš to jako velkou překážku? Co děláš ve vlaku? Učíš se text, nebo dospáváš brzká rána?
Když jsem končil čtvrťák na DAMU, byl jsem naštvaný sám na sebe, že nemám žádný řád a jakoukoli denní rutinu. Spal jsem do odpoledne a večery prohýřil. S nástupem do Pardubic se to razantně změnilo. Nikdy jsem nebyl na brzká ranní vstávání – ve čtvrťáku na střední jsem chodíval až na třetí vyučovací hodinu a dělalo mi to a vlastně stále dělá problém i teď. Ale zvyknul jsem si. Jako překážku to nevidím – právě naopak. Cesta mi trvá z bytu v Praze do divadla asi hodinu a čtyřicet minut, když vše vyjde. To je jako jet ráno autem z jedné strany Prahy na druhou. Kdybych se přestěhoval do Pardubic, tak věřím, že bych se vrátil do dob konce studia na DAMU. V Praze mám kamarády, se kterými se mohu potkávat. Navíc ta hodinka cesty ve vlaku je k nezaplacení. Je to čas pro sebe. Učím se text, projíždím sociální sítě, sleduji filmy / seriály, poslouchám hudbu a u toho přemýšlím nebo spím.

Máš čas na přátele, spolužáky, se kterými jsi čtyři roky navštěvoval DAMU?
Právě díky tomu, že bydlím v Praze, tak ano. Je to sice složitější, protože já i oni máme každý své práce dost, ale vždycky to jde nějak vymyslet.

Jak trávíš volný čas, když ho zrovna máš?
Zrovna asi před dvěma týdny jsem si koupil nový monitor k hernímu notebooku, takže volný čas trávím hraním. Pro mě je to druh relaxace. U her dokážu vypnout a přestat přemýšlet nad divadlem a ostatními věcmi a soustředím se čistě na danou věc a v daný okamžik. Jinak se taky hodně dívám na filmy a poslouchám hudbu.

Tvoje maminka je tvou velkou fanynkou, pamatuji si, jak na tebe byla pyšná, když viděla muzikál Do nebes! Jezdí dál na tvá představení? A kdo další z tvých blízkých sleduje tvou kariéru?
Jezdí a bude, dokud se bude cokoli uvádět. Je skvělá. Do nebes! viděla podle mě tak šestkrát. Posledně jsem se jí ptal, že je sice hezké, že domlouvá lidi, co přijedou, ale jestli je nutnost, aby jezdila pořád s nimi. (smích) Ne, je to skvělé a jsem rád, protože jak pořád zkouším, tak nemám čas zajet za nimi na Valašsko, tak aspoň oni jezdí za mnou, můžeme se vidět a k tomu jako velký bonus mamka vždycky přiveze nějaké jídlo. Jooooo, její vaření mi v Praze hodně chybí.
No, kariéru… (smích) No jako asi komplet celá rodina. Stává se mi, že mi z ničeho nic napíšou příbuzní, že mají lístek a zítra přijedou na představení, nebo že slyšeli / viděli, že něco teď hraju, tak že drží pěsti.

Štěpáne, přeji ti hodně krásných rolí, velkých divadelních výzev a nadšené diváky, spokojené příbuzné a také hodně volných dní, i když to si asi dost odporuje.