VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

K nastudování obou inscenací, které měly premiéru na konci loňského roku, jsme si vypůjčili dva absolventy herectví z brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Zatímco v komedii Hoří, má panenko! uvedené v Městském divadle se pardubickému publiku představila Barbora Goldmannová (roli alternuje s Eliškou Dohnalovou), její spolužák a partner ONDŘEJ KRAUS vyzkoušel prkna naší Malé scény ve dvoře. Nyní zde hraje v Mayenburgově Živém obrazu roli Vincenta, pubertálního syna přepracovaného manželského páru, který se rozhodl svou krizi vyřešit zaměstnáním uklízečky. Proč kluk ze statku přesedlal z koní na herectví, jaké to je přejít ze školy do reality profesionálních divadel a jak na to, aby se z vás jednou stala hvězda, se dozvíte v následujícím rozhovoru.


  Ondřej Kraus jako kluk z plakátu


Kdy se u tebe projevil zájem o herectví? Ovlivnil tě tvůj starší bratr Martin? Nebo jak to tak přišlo na samotě u lesa?
Hmm… Na samotě u lesa. (smích) Pravdou je, že mě ovlivnil můj bratr, protože by mi jinak asi tahle životní cesta vůbec nepřišla na rozum a byl by ze mě asi právník nebo veterinář. Každopádně tak lehké to nebylo. Neřekl jsem si hned, že budu hercem. Nechtěl jsem. Asi proto, že jím byl brácha a já nechtěl dělat to samé co on, nicméně nahlédnout do světa umění jsem chtěl. Napadlo mě tehdy, že bych zkusil filmovou režii na FAMU. Bavilo mě natáčet, stříhat a něco hmatatelného tvořit. Nicméně zkoušky se nepovedly a jinou alternativu než herectví jsem neměl. Ale aby to nevypadalo, že mě hraní nebaví. To vůbec není pravda! Po přijetí na JAMU do ateliéru prof. Niki Brettschneiderové a Mgr. Igora Dostálka jsem zjistil, co všechno herectví obnáší, jaké šuplíky musí umět člověk otevřít, aby se z toho nezbláznil, a hlavně, jaký to je pocit stát na prknech před vyprodaným sálem… Jednoduše nádhera.

Říkala jsem, že jsi ze „samoty u lesa“ – to asi není úplně přesné, je to spíš vesnický statek. Narodil ses ale v Praze, jak jste se s celou rodinou ocitli na statku u orlické přehrady?
Táta je z vesnice, na tom statku se narodil. Maminka je z Prahy. Když byla malá, měly se sestrou dva koně. Jezdily s nimi na prázdniny na Orlík na chatu, jenže ty koně neměly kam dávat. A děda se tenkrát dozvěděl, že nějaký pan Kraus prodává statek. Takže koupili statek, kde se mamka seznámila s tátou, dali se dohromady, a táta se tím pádem na ten statek zase vrátil – přiženil se zpátky. Mamka tam přivedla svoje koně, pak s tátou stáj rozšířili a ze dvou koní se stalo čtyřicet.

A tu maminčinu koňařskou vášeň jsi podědil ty i brácha… To je jako z pohádky. Až na to, že se čtyřiceti koňmi je i dost práce, ne? Co třeba nějaký personál? Nemyslím zrovna uklízečku…
(Smích) Nemáme tam uklízečku, máme uklízeče, který chodí každé ráno pomáhat uklízet hnůj. Ale táta je hrozně šikovný a v podstatě si to všechno dělá sám. Mamka pracuje jako vychovatelka v diagnostickém ústavu v Praze, brácha pendluje mezi zkouškami a natáčením a já jsem taky pořád pryč – buď v Brně, nebo teď tady v Pardubicích. Takže táta je tam na to sám. Suší seno, stará se o koně. Samozřejmě, když jsme o víkendu doma, staráme se, co můžeme, ale není to určitě tak, jak by si zasloužil.

Co tě baví mimo divadlo?
Toho divadla je, zaplať pánbůh, hodně, takže na jiné věci moc času nemám. Teď když jsem nastoupil do čtvrťáku, přišla nabídka z Národního z Brna, hned potom z Pardubic, což je nádherný, to se nestává jen tak někomu. Měl jsem obrovský štěstí. Jdu ze zkoušení do zkoušení a veškerý volný čas se snažím trávit u koní, protože tam mám i svoje koně, které trénuju a nechci je zanedbávat. Je to taková moje pozitivní energie, nabírám s nimi síly na divadlo. A jinak mě taky baví trávit čas s přítelkyní, pochopitelně.

Což jsi měl možnost dokonce i tady v Pardubicích, když jste tu zkoušeli oba zároveň. Nelezli jste si už na nervy?
To ne, naštěstí jsme nezkoušeli stejnou věc, takže jsme spolu nebyli pořád. Bylo fajn, že to takhle vyšlo a mohli jsme tu zkoušet ve stejnou dobu. Ani jeden z nás nemá rád dlouhé odloučení od toho druhého, jsme na sebe dost fixovaní. Stále bláznivě zamilovaní. (smích)

Jak na tebe působí přechod ze školního prostředí k profesionálnímu divadlu? Je rozdíl mezi tím, co ses dozvěděl o herectví ve škole, a praxí?
Hlavní rozdíl je v tom, že když si člověk neví rady, ve škole mu pomůže pedagog. Je tedy jednodušší nalézt správnou cestu, pedagog se snaží studenta vést, ukazovat mu cestičky, učí nás třeba i to, jak se správně ptát atd. V profesionálních divadlech musí člověk pracovat samostatněji, dávat si sám dohromady všechno, co by mu ve škole někdo řekl. Je to o větší samostatnosti, a tudíž i větší zodpovědnosti.

Vnímáš divadlo jako jistý druh osudové posedlosti, nebo ho bereš jako každé jiné povolání?
To je těžký… Konkrétně herectví je řemeslo jako každé jiné. Člověk se jím prostě živí, i když se u něj rozhodně nepředře (ačkoli záleží asi na roli). Každopádně s horníkem bych to asi nesrovnával. (smích) Ale jinak beru herectví jako každou jinou práci. Nezastávám ten názor, že jsem bohém, jen kvůli tomu, že dělám divadlo. A jestli je to posedlost? Divadlo je velmi důležitým prostředkem ke sdělení myšlenek širšímu publiku. I když musí v dnešní době konkurovat filmu, což není jednoduché, myslím si, že je potřeba, aby lidé chodili do divadla a nechávali na sebe působit emoci, která není postprodukčně zpracovaná jako ve filmu. Dalším důležitým aspektem divadla je text, respektive způsob vyjadřování a interpretování. Divadelní texty jsou krásné v tom, že je v nich často více životní pravdy než třeba ve filmu. Takže ano, divadlo je jistou posedlostí.

Jaká je tvá vysněná role?
Cyrano z Bergeracu, až do něj jednou dorostu. Až budu starší a budu mít ještě větší nos, než mám teď, tak si myslím, že v ten moment bych mohl přestat dělat divadlo – až si zahraju Cyrana. (smích) To je můj obrovský sen.

Přemýšlíš o budoucnosti? Jaké jsou tvé profesní plány? Máš nějaké vysněné divadlo, kde bys chtěl být v angažmá?
Je to těžké. Teď po zkušenosti v Brně, tady v Pardubicích a předtím v Divadle U stolu, kde jsem dělal pár inscenací pod záštitou Divadla Husa na provázku, úplně nevím, v jakém divadle konkrétně bych se chtěl „uvrtat“ do angažmá. V poslední době přemýšlím, jestli vůbec je angažmá zapotřebí. Jestli bych spíš nechtěl být na volné noze, nebyl bych zdaleka jediný. Akorát si myslím, že to může být trochu nebezpečné pro tak mladého herce, jako jsem já. Nemám ještě „ksicht“, žádné velké renomé…

Myslíš, že pro začínajícího herce je důležitá pokora? Nebo je v dnešní době naopak důležitější sebedůvěra, ostré lokty a umění se prosadit?
To se podle mě vůbec nemusí vylučovat… Člověk musí být pokorný a není to jen o věku. Já jsem, myslím, dost pokorný člověk, ale jsem i dost velký ranař a dokážu si stát za svým, jít si za svým cílem – ne teda přes mrtvoly, ale rozhodně umím říct svůj názor. Pokud mladý herec pokoru má, měl by si ji nést až do stáří. Teprve potom z něj bude hvězda. (smích)