VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Téměř v polovině ledna, pár dní před začátkem zkoušení retrokomedie NORMÁLNÍ DEBIL 2 (premiéra je naplánována na 22. února, ale…) jsem si povídala s jejím autorem a režisérem ROBERTEM BELLANEM. Neseděli jsme nad kafíčkem v divadelním klubu, ale vzorně každý ve svém „home officu“ před obrazovkou počítače a povídali si o Debilovi, jak hru v divadle zkráceně, nicméně s láskou nazýváme. Takové rozhovory jsou poslední dobou bohužel čím dál častější, i tak si na ně ale nezvyknu. Také proto se už nemůžu dočkat nejen zkoušení, ale hlavně toho, až vám divákům budeme moci předvést výsledky naší práce, protože tentokrát se opravdu máte nač těšit. Něco málo už prozradíme v následujícím rozhovoru, v němž se například dozvíte, do jaké míry je Debil 2 s výmluvným podtitulem Osmdesátky aneb Kalendárium autobiografický. A když budete číst až do konce, dozvíte se jednak, kdo je autorem obrázků, a také proč jimi rozhovor doprovázíme…


Oběma divadelním hrám, prvnímu a druhému dílu Normálního debila, předcházela kniha, tedy verze v próze. Pak jsi teprve napsal vlastní dramatizaci. Čím ti tento postup vyhovuje?
Po dopsání jedničky jsem na konci knihy slíbil čtenářům pokračování v druhém dílu. Některé zážitky a příhody jsou totiž vhodné jen pro knižní zpracování, ne na jeviště. Při psaní dvojky knihy ale už v mé hlavě existovala jistá představa divadelního zpracování, která samotné psaní ovlivňovala. A chtěl jsem zachovat stejný postup taky proto, abych si při autorských čteních vyzkoušel, které z nových příběhů by mohly fungovat i v divadelní verzi.

Proč tedy vznikl další díl Debila? Jen abys dodržel slib? Nebo také díky čtenářskému či diváckému ohlasu?
Jistě, divácký ohlas byl motivační. Ale druhý díl vznikl hlavně proto, že jsem v tom tématu cítil další potenciál. Vojna, disko, sex a první divadelní angažmá na pozadí osmdesátých let minulého století mi přišlo potenciálně vtipným rámcem pro přerod hlavního hrdiny v mladého muže.

Kdybys měl porovnat první a druhý díl hry – v čem se od sebe liší? Kromě toho, že první se věnuje dětství a druhý spíše dospívání hlavního hrdiny.
Především se liší ve způsobu vyprávění. V jedničce jsou to „jen“ historky z období puberty hlavního hrdiny v reáliích pozdního socialismu. Ve dvojce jsou jednotlivé historky zasazené do dobových událostí, které se s životem hlavního hrdiny přímo prolínají. Ocitneme se tak například při natáčení Discopříběhu, vystoupení Depeche Mode v Praze nebo při legendárním projevu Milouše Jakeše na Červeném Hrádku. A v neposlední řadě taky při studentské demonstraci 17. listopadu na Národní třídě. Je to vlastně celé takové kalendárium, kde samozřejmě nemůže chybět ani Saskia Burešová.

Na konci druhého dílu se Bert vrací z vojny, je tedy dospělý. Myslíš, že nějaké další pokračování vzhledem k jeho věku i historickému pozadí by mělo smysl? Nebo jsi dvojkou skončil?
No, nikdy neříkej nikdy, ale v tomto případě mám pocit, že vše bylo řečeno a žádný další díl už nebude. Zvlášť když ke konci dvojky hlavní hrdina tak hezky zmoudří – už to není žádný debil. :-)

Není tajemstvím, že Debil, promiň – Norbert alias Bert – je vlastně Robert. Do jaké míry je druhý Debil autobiografický? Vymýšlel sis hodně?
Vůbec jsem si nevymýšlel. Skoro všechno je pravda. Ale co je to pravda? Vzpomínky jsou vždy zkreslené, každá ze zúčastněných reálných postav by ty situace viděla jinak. Já sám za sebe mohu říct, že komplet vymyšlený je pouze jeden obraz. Který, to ale neřeknu.

Systém, kdy hrstka herců hraje mnoho různých postav napříč věkem i pohlavími, sis vyzkoušel už s první inscenací Debila. V obsazení druhého dílu figurují opět 4 herci, tentokrát však ne na 20, ale na 54 postav. Jak se tohle dá fyzicky zvládnout?
Zvládnout se to dá, chce to poctivé nasazení a plnou koncentraci od herců i všech za jevištěm. Nejtěžší to má Ladislav Špiner, který sám bude hrát 27 postav. Ale já mu věřím, vždycky jsem měl pocit, že má energie na víc postav, než kolik standardně v jednom kusu hraje. Ale bude to dřina, to nezastírám. Velké množství postav má pro herce ale i své výhody: když se vám zrovna nějaká nevyvede, máte u diváků x dalších pokusů na svou rehabilitaci.

Jak se tebe jako režiséra na volné noze dotkla covidová situace?
Pořídil jsem si loni zjara nové módní outfity, abych trochu inovoval šatník. Teď už skoro rok chodím v teplácích. Ale nevadí, tepláky nosím rád. Covid způsobil, že jsem si vyzkoušel život v důchodu. Čtu si, krmím ptáčky, piju víno a chodím se psem. A taky jsem si vždycky říkal, že až budu v důchodu, budu si kreslit. No a teď mám od kreslení mozol. Nikdy bych neřekl, že může mít člověk od něčeho takového mozol.

Podle reakcí většiny tvých nejen facebookových přátel by ses svou staronovou zálibou mohl i dobře uživit. Neuvažoval jsi o takových zadních vrátkách?
Jo, jo, uvažoval jsem, že bych si nakreslil i zadní vrátka. :-) Ne, vážně: na kreslení jsem v divadelní pauze závislý. Jsem zvyklý dělat věci naplno, takže kreslím a občas i maluju až sedm hodin denně. V televizi sleduju pořady o malířích a galeriích, čtu knihy o technikách. Zkouším všechno, co kdo už jednou vymyslel. Mojí výhodou je, že nejsem zatížen odborným vzděláním, a tak kombinuju všechny možné styly – včetně mnou vynalezené techniky olizovaných pastelek. Živit bych se tím asi chvíli mohl, ale mám svou ideu, že nic neprodávám. Ne proto, že bych nemohl, ale protože nechci. Mám své obrazy rád a rád se na ně dívám. Ať si každý namaluje svůj. Někdo by řekl, že je to dobrý marketing, protože už teď mám tolik objednávek a poptávek, že bych musel kreslit 12 hodin denně. No tak dobře, občas nějaký obrázek prodám, ale jen výjimečně – abych měl na rámy a barvy a doma mi nenadávali do darmošlapů. Kontakt na mě je na vrátnici divadla. Děkuji.

Opravdu jsi věnoval veškerý volný čas kreslení, nebo i něco píšeš?
Nepíšu, ani nepřemýšlím. Úplně jsem si z hlavy divadlo vymazal. Je to obranný mechanismus, abych se zbytečně nestresoval. Ale teď se budu muset zase chvíli divadlu věnovat a jsem tomu rád. Jen nevím, jestli mi nebude chybět zase malování. Ale asi nebude, protože to vypadá, že si pravděpodobně užiju oboje.

V souvislosti s budoucí premiérou a tvým malováním můžeme diváky nalákat i na jedno malé překvapení – prozradíš ho? Alespoň částečně?
Prozradím ho úplně. Zavázal jsem se celý průběh zkoušení od zahajovací zkoušky až po premiéru zachycovat formou kreslených obrázků. Mělo by se jednat zhruba o dvacet kreseb. Po premiéře by měla být vernisáž. Na tuto nabídku jsem kývnul, protože nemůžu chodit v čase zkoušení do kina, ani do hospody a ani večer do divadla, a tak budu mít pravděpodobně na ubytovně neobvykle volné večery. Už se těším! Jak na zkoušení, tak na malování.