VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

20. května 2023 jsme uvedli českou premiéru hry Alana Ayckbourna INTIMNÍ RIZIKA NA VEŘEJNÝCH MÍSTECH. Vystupuje v ní sedm postav a všechny mají svá tajemství a pozoruhodné příběhy, do kterých jejich představitelé dávají nahlédnout divákům. Nakolik je odhalili oni sami a případně v nich našli nějaké vlastní, jsme si povídali krátce před derniérou, která nás čeká už tento pátek 12. dubna.


Každá postava téhle hry je nějak výlučná, všem je společná osamělost. Je ti tvoje postava něčím blízká? Nebo kudy, jakým nervem jsi k ní hledal(a) cestu?
PETRA JANEČKOVÁ (Imogen): Ne každá postava, kterou hraju, je blízká mému civilnímu já. Jsem spíš extrovert, už tím, že jsem herečka. Imogen je introvert. Příliš si nevěří, to už je mi bližší, protože my herci se sice ukazujeme na jevišti, ale ne vždy si tak úplně věříme. Musíme si dodávat odvahu.

KAROLÍNA ŠAFRÁNKOVÁ (Nicol): S ostychem se přiznám, že si k Nicol hledám cestu i teď. Pořád jsem si říkala, že je stále ještě hodně práce přede mnou, tak je mi líto, že už to končí. Ze začátku jsem byla trochu bezradná, protože nemám dost zkušeností na ženu, která už dlouho žije v nějakém vztahu, přestává ji to bavit a najednou tak úplně neví, co chce od života. Na to si připadám ještě moc mladá a živelná.

JOSEF PEJCHAL (Steward): Já jsem z toho textu měl velkou radost, protože je to vhled do odloučených lokalit lidských duší. Do osudů, které jsou úplně běžné, a přitom často neviděné, neviditelné. Mnoho lidí chodí po smutných cestách. Na Stewardovi mi byl blízký jeho hezký vztah k sestře. Jsem rodinný typ a ten vztah se sestrou, kterou hraje Petra, jsem si užíval. Scény s ní byly takovou jistotou v životě toho mého človíčka. A pak ten záblesk dalšího potenciálního vztahu, to člověka párkrát za život potká, že si něco vysní a ono to nedopadne – taková zklamání člověk zažívá v různých etapách života a v různých situacích, nejen v lásce. Takže i ty průšvihy mi byly velice blízké, pochopitelné, lidské.

JIŘÍ KALUŽNÝ (Arthur): Arthur? To jsem v podstatě já. Nejsem vidět, bez elektroniky ani slyšet. Ale to jeho nadávání, to mi jde. Co jiného mi zbývá? Jsem především vděčný za ten kontakt s divadlem, protože s ním bohužel končím.

VERONIKA MALÁ (Charlotta): Charlottin vnitřní život, bláznivý a plný běsů, ta spousta jejích niterných věcí – to všechno jsem musela hledat. Nebyla pro mě určitá, musela jsem objevovat záchytné body.

JAN MUSIL (Dan): Dan mi příliš blízký není. Je to totiž docela buran. Navíc, neustále hledá chybu v někom jiném. Chvíli mi trvalo, než jsem si k němu našel cestu.

MARTIN MEJZLÍK (Ambrose): Určitě je mi blízká. Osamělost je silné téma, se kterým se asi každý v určitých životních obdobích potýká. Ta hra je dobře napsaná, je o obyčejných průměrných lidech, jakých je většina. Myslím si, že každý člověk se v ní nějak najde. Ambrosův příběh může potkat kohokoli, jeho osamění nemá žádnou souvislost s tím, jak je orientován.


Která jiná postava je ti blízká nebo sympatická?
PETRA: Ráda beru věci do svých vlastních rukou, řeším je. A taková je trochu Nicol, postava Káji. I Charlotta, kterou hraje Verunka, ale u ní se neztotožňuju se způsobem, jak problémy řeší, ani s jejím příběhem. Ale u těchhle dvou postav je aspoň náznak nějakého řešení. Nicol ukončí neuspokojivý vztah. A Charlotta si poradí s pacientem.

KAROLÍNA: Všechny. Mně se na té hře líbí, že jakkoli se ty postavy mohou lidem zdát protivné, tak mají svoje city, svoje intimní rizika, nějakou bolest v sobě, kvůli které se chovají třeba trochu divně.

JOSEF: Hodně jsem přemýšlel nad tím, komu bych fandil jako divák. Určitě Petřině postavě Imogen, to je ryze dobrá duše. Ale těm ostatním taky, nikdo z nich nechce nikomu ubližovat a všichni mají své trápení.

JIŘÍ: Mně je sympatická inspicientka Martina, protože mě hlídá, abych něco neprošvihl. Nebýt jí, tak jsem namydlený. Ale divák se o ní nic nedoví, což je taky kumšt.

VERONIKA: Kájina postava Nicol. Té přesně rozumím, je taková ze života, lidská. A je v situaci, ve které se člověk někdy ocitá, kterou dobře znám. I její vztah s Danem je mi jasný.

JAN: Nemám konkrétní oblíbenou postavu.

MARTIN: Každá je trochu odjinud, ale vlastně všechny jsou sympatické tím, jak se perou se svou osamělostí, i když jim to moc nejde.


Derniéru očekáváš spíš se steskem, nebo s úlevou?
PETRA: Tahle inscenace je pro nás bohužel pořád neusazená, protože měla premiéru před prázdninami a hrála se málo. Takže je při každém přestavení stres, a ten derniérou skončí, to bude úleva. A samozřejmě mi bude smutno po tom, co mě tam bavilo. Ale za tu dobu u divadla už to neberu tak vážně, za uplynulé tři čtvrtě roku bylo devět derniér.

KAROLÍNA: Jak už jsem řekla – napůl úleva, napůl stesk.

JOSEF: Bude to pro nás rozloučení s těmi zvláštními, a přitom běžnými lidskými osudy, které nás všechny bavily. Doufám, že si derniéru užijeme i s diváky a že budeme na tuhle hru o obyčejných lidech rádi vzpomínat. A určitě by mě bavilo se s takovou nějakou hrou, režisérem a v podobné herecké sestavě zase sejít.

JIŘÍ: Bude se mi stýskat, protože to byl poslední dotyk s divadlem.

VERONIKA: Je to zvláštní. Určitě to bude veliký stesk, protože je to dobrá inscenace. Na druhou stranu je pro nás hrozně těžká, protože je to spousta obrazů, které se navzájem prolínají i překrývají. A když se hraje jednou za měsíc, tak vždycky znovu sedím nad textem a hledám, jestli jsem zrovna v kanceláři nebo u Arthura nebo kde… Takže jsem si žádnou reprízu neprožila s úplným klidem v duši. Což mě mrzí.

JAN: Všichni máme to představení rádi, takže nám to líto je, ale je třeba se těšit zase na další věci. Čeká mě zkoušení Juana, takže se mám rozhodně na co těšit.

MARTIN: Trošku mě to mrzí, protože přesně tyhle komedie mám rád. I když není úplně jednoduché hrát jednou za měsíc hru, která má složitější mechanismus. Vždycky se člověk musí znovu připravit, aby do některé scény nepřišel pozdě nebo odjinud. Ale vždycky to hraju s chutí, baví mě to.


A co diváci?
PETRA: Byli moc fajn. Mile nás to překvapilo. Je to hra o životních looserech, ale diváci si vždycky našli, čemu se zasmát, což pro nás bylo moc příjemné.

KAROLÍNA: Vždycky reagovali moc pěkně. Přestože jsme se obávali, jestli je zaujmeme, vždycky nám s nimi bylo moc dobře. Bylo znát, že se jim představení líbilo.

JOSEF: Ne všichni vydrželi do konce. Ale ti, co zůstali i na druhou polovinu, s námi sdíleli to porozumění, že život není jednoduchý. Neodcházeli rozesmátí jako z komedie, ani ubrečení z nějaké truchlohry, ale spíš zamyšlení. Takže jsme doufali, že je hra oslovila.

JIŘÍ: Mám dojem, že to diváci berou. Ale já je nevidím. Slyším je, to ano, když sprostě nadávám, tak se smějou.

VERONIKA: Hodně záleželo na tom, jaké bylo publikum, i z hlediska věku. Je to dost křehké, ale diváci středního věku to brali víc s humorem než starší generace. Ale nikdy jsem neměla špatné odezvy, protože to nekončí úplně smutně, ale je to o životě. To mě na tom baví a diváky taky.

JAN: Diváci nás každou reprízou překvapovali. Myslím, že je bavily osudy postav.

MARTIN: Myslím si, že divákům, kteří se nepřišli jen bavit, ale chtěli i trochu přemýšlet, tahle hra udělala radost. Kéž bychom takových hráli víc.

Díky za odpovědi, a hlavně za krásné tajemné postavy.