VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Zakladatel folk-folklórní skupiny Trdlo a člen orchestru Bona Nota VÁCLAV TRUNEC má již více než dvacetiletou zkušenost s divadlem – jako muzikant i aranžér pracoval na celé řadě divadelních inscenací rozmanitého druhu. S Východočeským divadlem spolupracoval již na třetím projektu v řadě. Proto jsme se rozhodli ho při této příležitosti trošku vyzpovídat, abychom se o této jeho činnosti dozvěděli více. Jistě je důležité hudbu především slyšet, ale takovýto pohled do zákulisí by mohl být rovněž zajímavý. Tedy směle do toho…

  Václav Trunec v Hej, Mistře!

Václave, začali jsme se potkávat při přípravách muzikálu Balada pro banditu, pokračovali Limonádovým Joem a nedávno jsme společně dokončili již třetí inscenaci – Hej, Mistře! Tři nemalé projekty v poměrně rychlém sledu. Co tě na spolupráci s Východočeským divadlem nejvíce zajímá?
Krásné tituly a ještě krásnější nabídky spolupráce. U Balady to přišlo díky tehdejší spolupráci kapely Trdlo s Komorní filharmonií a Markem Ivanovićem. Jeho hudební aranžmá Balady bylo nám všem blízké, hodně folklórní, psané přímo pro naše obsazení. Následovalo natáčení CD se záznamem Balady, kdy jsem občas býval víc v divadle než doma, a pak plynulý přechod do Joea a nyní naposledy do klasické hudby Jakuba Jana Ryby.

Kdy jsi navázal s pardubickým divadlem první kontakty? Bylo to skrze režiséra Michaela Taranta při inscenaci Naše městečko v roce 1992?
Ano, tehdy jsme si „kápli do noty“, když jsme hudbu Daniela Fikejze přímo na jevišti doplňovali scénickou hudbou složenou z motivů písniček, které jsme tehdy hráli v kapele. S některými herci se potkáváme na jevišti i dnes a moc rádi na toto období vzpomínáme.

Věnoval ses také jiným divadelním projektům?
Mám za sebou dlouholetou muzikantskou spolupráci s Klicperovým divadlem v Hradci Králové, od roku 1993, kdy jsem opět s Michaelem Tarantem spolupracoval na inscenaci Mnoho povyku pro nic. Dále mohu jmenovat například inscenaci hry Grigorije Gorina Šumař na svatbě z roku 1995. Rád jsem se potkal s režiséry Brožkem, Krobotem, Goldflamem, Stropnickým a Morávkem za jeho slavné éry. Spolupracoval jsem také s hornoředickým ochotnickým divadlem na muzikálu z lidových písní autorky Ivony Truncové Šťastný začátek aneb Náš malý muzikál, ve kterém Trdlo spoluúčinkovalo. Instrumentoval jsem a hudebně nastudoval Baladu pro banditu na Pražské konzervatoři, kde ji také uvedl Michael Tarant. Jsem moc rád za příležitost opět pracovat s výbornými mladými muzikanty a herci a mít pocit, že jim mohu nějaké své zkušenosti předat.

Balada pro banditu byla velkým scénickým plátnem, ale zároveň je to přeci jen muzikál, Limonádový Joe je estrádní parodie na westerny, ale také muzikál. Jaký máš k tomuto žánru obecně vztah? Vždyť se převážně věnuješ folklóru, ne?
Obecně nemám rád škatulkování. Styly se mísí, žánry se vzájemně prolínají, stejné je to v hudbě, tanci. Když jsem dělal paralelně lidový i společenský tanec, vůbec nevadilo, že jsme jednotlivé prvky z jednoho stylu infiltrovali do toho druhého, mnohem více je propojen folklór hudební s hudbou vážnou. Nejsem úplně příznivcem moderních komerčních (popových) muzikálů, spíše jsem vyrostl na swingu, jazzu, klasice. …A konečně jsem se dostal do divadla na Zpívání v dešti! To je přesně ono…

Jak došlo k založení skupiny Trdlo?
Cesta od folklóru k folku začala v roce 1982. Chtěli jsme s pár kamarády z muziky folklórního souboru Lipka zkusit hrát naši vlastní i lidovou hudbu jinak. Start to byl raketový – hned jsme se dostali do finále Porty a hráli vedle tehdejších hvězd v Plzni-Lochotíně před desítkou tisíc lidí… A za pár let jsme při pravidelných výjezdech spoluzakládali festival etnické hudby v Holandsku, pravidelně soutěžili ve finále Porty (cenu jsme dostali až v roce 1997). Kromě natáčení vlastních profilových desek jsme točili také pro rádia a televize.

Jaké záměry jste měli na počátku a kam jste ve svém směřování došli?
Náš styl tenkrát nazvali „folk-folkĺór“ a drží se nás to dodnes. Na úplném začátku bylo hraní lidových písniček během večerních jam session na velkých festivalech a postupná „implementace“ folklóru (bez bicích!) do folkové hudby. Následovalo logické psaní našich vlastních písniček, z nichž některé už vlastně v mysli našich posluchačů lidovými jsou.

Od svého vzniku se proměnilo složení kapely?
Kapelou prošlo hodně muzikantů a zpěvaček. Nástrojově se složení moc nemění – hrajeme na klasické akustické nástroje – kytara, housle, kontrabas, klarinet, zobcové flétny, v posledním období využíváme saxofon, heligonku. Vždy se v kapele výborně doplňovali profesionální i amatérští muzikanti, i když toto dělení nemám vůbec rád. A co mě nejvíce těší – dobří holubi a muzikanti se vracejí.

A jak ses vůbec ty osobně věnoval hudbě?
Věnoval a věnuji stále. K mému životu a k mé rodině to tak nějak patří. Jako dítě v lidové škole umění jsem začínal na housle, heligon a činely v dechovce, později přibyl kontrabas i další nástroje, jak to přirozeně přichází… Celý život mě provází hraní ve folklórních muzikách v Pardubicích, Praze, Brně i jinde, vedle toho muzicírování v divadelních inscenacích a klasická hudba (orchestrální i sborová). S hudbou souvisí i tanec, ani ten bych nikdy neopustil…

Dělal jsi někdy muziku pracovně naplno, nebo hudba vždy stála vedle tvého hlavního povolání?
Neříkám, že jsem takovou možnost neměl, ale jednou provždy (na konci střední školy) jsem si to dilema vyřešil. Muziku dělat jako koníčka mohu vždy, fyziku a matematiku nikdy. V současnosti mám softwarovou firmu, programuji a vedle toho muzicíruji, tančím, dělám aranže, choreografie. Ideální spojení.

Vraťme se ještě k divadlu. Ostatní členové kapely s tebou sdílejí nadšení pro divadlo?
Už nástup do Balady byl pro většinu z nich krok do neznáma. Když jsme začali mluvit o Joeovi, už pak tušili, co taková práce obnáší. Při práci a škole je to docela honička, ale všichni do toho znovu rádi šli. Hlavně je na té práci zajímavé, že se jedná o jinou muziku, než na kterou jsou zvyklí, není to jednotvárné – a to mají muzikanti rádi.

Co bylo pro vás zatím nejobtížnější a jak jste se s tím vypořádali?
Hraní v divadle není úplně jednoduché – ani pro muzikanty z povolání, ani pro amatéry. Je to jiný způsob práce, při níž jsou režiséři, kteří mají vždycky pravdu, zprvu je obtížné chytání „narážek“, temporytmu hry, ale všichni jsou jeden celek a musí se nějak podřídit, nikdo není sólistou. A když se k tomu přidá i nějaká herecká „miniakce“, je to pro muzikanty fakt výzva!

A na závěr ještě alespoň krátce k našemu poslednímu projektu Hej, Mistře! Co tě nejvíce zaujalo na Rybově hudbě?
Spousta lidí zná Jakuba Jana Rybu jako autora České mše vánoční, je to zároveň jeho nejhranější skladba vůbec a my si nedovedeme představit, že by Vánoce byly bez „Rybovky“. Mě však zaujala díla méně hraná, takřka neznámá – to je ta větší část Rybovy práce – skladby církevní i světské, pro děti i dospělé, velká oratoria, mše či jednoduché písně. Spousta jeho hudby stále čeká na svá novodobá provedení. V představení Hej, Mistře! proto rádi představujeme i méně známé střípky jeho práce, úlomky jeho srdce…

V Hej, Mistře! ovšem spolu s tebou účinkuje jiné hudební těleso – komorní smyčcový orchestr Bona Nota. Odkdy s tímto orchestrem spolupracuješ? Čím je specifický? A potřeboval jsi k účinkování v naší inscenaci obsadit i další hudební hosty?
Naše muzikantská spolupráce už trvá více jak deset let. V orchestru hrají vedle sebe amatérští i profesionální hudebníci, lidé nejrůznějších profesí. Všechny nás spojuje láska k hudbě, která je pro nás zaměstnáním či zálibou i koníčkem. Při přípravě představení byla volba orchestru důležitá, pro mě celkem jednoznačná. Jsou tu muzikanti zvyklí hrát barokní a ranně klasicistní hudbu v malém komorním obsazení. Některé party jsou alternované hosty, se kterými jsem již v minulosti spolupracoval v divadlech v Pardubicích i v Hradci Králové. A určitě nesmím zapomenout i na dětské hosty – děti z folklorního souboru Radost a divadelního studia LAIK. Pro všechny to byla radost s nimi spolupracovat!