VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Hříšní herci divadla Východočeského aneb Na slovíčko s členy Rodinného podniku
Být či nebýt poctivý, mravný, čestný…? Jak jsou na tom postavy – členové jedné velké soudržné rodiny – se dozvíte, když se přijdete podívat na komedii Rodinný podnik britského dramatika Alana Ayckbourna. Jak hluboce ale zasáhl mravní úpadek jejich představitele? Podle výsledků mého průzkumu krade 85% herců, a to není zdaleka všechno! Čtěte dále a dozvíte se, jak kompletní obsazení Rodinného podniku reagovalo na moje všetečné dotazy.
1. Ukradli jste někdy něco? A neříkejte, že ne! Já se například přiznávám (nikdy jsem to nikomu neřekla), že jsem v první třídě ukradla spolužačce z penálu gumu. Byla růžová, sladce voněla (ta guma) a chtěla jsem ji sníst. Takže do toho!
Jiří Kalužný / Jack McCracken
1. Určitě! Už nevím co, ale továrna to nebyla. A kdo říká, že neukrad‘ nikdy nic, tak kecá!
2. Samozřejmě! A kdo říká, že nelže, tak kecá!
3. No kéž už by na to přišlo! Bohužel mě nikdo nic nenabízí. Tímto vyzývám případné zájemce.
Ludmila Mecerodová / Poppy
1. Nedá se říct, že bych něco vyloženě ukradla, ale něco jsem si ještě jako studentka půjčovala… Třeba ze společné ledničky, když jsem přišla hladová a neměla jsem se v tu chvíli koho zeptat. Ale pak jsem to vždycky vrátila. Takže jsem kradla jen dočasně.
2. Někdy mám pocit, že třeba lžu, ale pak zjistím, že jsem stejně řekla pravdu. Neumím v tom moc chodit…
3. Nemám tušení, u mě to opravdu nehrozí. Ale nikdy neříkej nikdy!
Josef Pejchal / Benedict Hough
1. (ticho) Toho bylo tolik, že musím popřemýšlet, co vybrat… (smích) Jako malý jsem chodil krást sladkosti. Třeba když maminka koupila někomu třeba kočičí jazýčky – ty jsem s oblibou vykrádal. Vždycky jsem šel a nenápadně si jeden vytáhl, až jsem samozřejmě vytáhl i ten poslední.
2. A lži s tím byly hodně spojené, protože jsem samozřejmě krádež zapíral, jak to šlo. Jinak myslím, že třeba zrovna divadlo je taková milá lež a my jsme vlastně profesionální lháři.
3. Určitě bych úplatek vzít nechtěl, to už by na mě bylo moc! A i na mou postavu pana Hougha – on totiž v skrytu duše žádné úplatky nechce, jen hledá pochopení a lásku!
Veronika Macková / Samantha
1. Jo. Jednou jsem ukradla u „ťamanů“ růžovej župánek. To jsem byla ještě na základce a prostě jsem neměla peníze…
2. Normálně nelžu. Ale když třeba nechci někomu ublížit, radši trochu zalžu, než bych řekla krutou pravdu. Anebo třeba lžu, když říkám, že mám hodně práce a nepřijedu domů, a pak se objevím ve dveřích a řeknu: „Čáu, jsem tady!“ (smích)
3. Už jsem se setkala s tím, že se to prej dneska děje – že bez úplatku dneska nikdo nic neudělá… Ale mně to přijde hrozný! Takže ne!
Petra Janečková / Anita
1. Jablko. To byl takovej hec na základce.
2. Milosrdné lži nebo poupravenou pravdu asi používá občas každej. Ale určitě jsem někdy lhala! Každej lže, to je úplně normální…
3. To dost závisí na výši úplatku. Asi neexistuje člověk, který by se nenechal podplatit. Samozřejmě každej řekne nenene – a já taky říkám nenene, ale kdyby někdo přišel a řekl: „A co takhle milion dolarů?“ Myslím, že tuhle hranici skvěle popisuje film Neslušný návrh.
Tomáš Lněnička / Cliff
1. Kokosové tyčinky v Českých Budějovicích, když nám zavřeli divadlo a já tam byl ve skladu na brigádě.
2. Lži používám pro dobro věci – milosrdné lži.
3. Zas takovej charakter nejsem, asi jo!
Jana Ondrušková / Tina
1. Ne, já jsem v životě nic neukradla. Naopak! Není to tak dlouho, co mi tady v Pardubicích ukradli notebook, takže kromě toho, že se nemám z čeho učit na státnice, bych chtěla novým majitelům vzkázat, ať si užijou moje fotky, hudbu a všechny moje vzpomínky. Jediný můj prohřešek je, že občas jezdím načerno v MHD, takže kradu jízdenku.
2. Obávám se, že jsem si lži zažila hojně v pubertě. Takové ty běžné jako: Né, nebyla jsem v hospodě. – Cos pila? – Matonku… To jsem lhala docela dost na můj vkus, ale myslím, že rodičům to bylo všechno jasné.
3. Vůbec si to nedokážu představit, ale nikdy neříkej nikdy!
Josef Láska / Roy Ruštin
1. Když jsem byl malej, v obchodě jsem ukradl přívěsek na klíče a kondomy. Ale chytli mě.
2. Jasně, jako malej jsem lhal ohledně známek, poznámek… A pak jsme lhali na konzervatoři, když jsme měli kšefty. Někteří učitelé nám radili, ať třeba řekneme, že jdeme k doktorovi, aby nám to prošlo.
3. Kdo by mě chtěl podplatit? – Leda kdyby přišel šéf: „Hele, dneska to hraj trošičku jinak…“ (smích)
Lída Vlášková / Harriet
1. Jednou jsem v papírnictví ukradla malý notýsek, ale byla pak taková hanba, že jsem se kolem toho obchodu styděla i projít.
2. Už v mateřské školce jsem pochopila, že mojí mamince nemůžu říct skoro nic ze svého soukromí. Spíš než lži to byly polopravdy a milosrdné zamlčování informací.
3. To by teda muselo stát sakra za to! Ale asi ne… Pojmenovat to jinak! – Že mě někdo bude sponzorovat jako herečku, ježišmarjá, to klidně! (smích)
Alexandr Postler / Desmond
1. V roce 1971 v Rumunsku autíčko jednomu malému francouzskému turistovi, což mě dodneška mrzí.
2. Pokud možno, nelžu, protože se to nevyplácí. Z toho je vždycky problém – buď vnější, nebo vnitřní.
3. Myslím si, že ne… No přece neřeknu, že ano?!
Romana Chvalová / Yvonne Digger
1. Já myslím, že asi ne. Jsem spíš ten blbec, kterej se nechá okrádat. Vždycky si říkám, že se mi to přece jednou vrátí, ale ještě mi nikdy nikdo nic nevrátil, na rozdíl ode mě, která vždycky všecko poctivě vracím. (smích)
2. Lži nemám ráda. Uznávám jedině milosrdnou lež – ve chvíli, kdy by pravda mohla někomu hodně ublížit nebo přitížit. Jinak jak se říká, kdo lže, ten krade!
3. Mě opravdu není proč podplácet… Jedině, že by bylo podplácení třeba to, že někomu seženu lístky na představení a on mi pak pošle kytku. To je asi tak maximum. (smích)
Jan Hyhlík / Ken Ayres
1. Upřímně řečeno, nepamatuju se. Spíš mám pocit, že ne – i v dětství jsem byl dost poslušný chlapeček.
2. Asi jako každý. Ale nejsem permanentní lhář. Například ženám se vždycky musí něco zalhat – zalichotit. Taková konstruktivní lež je, myslím, snesitelná.
3. Při mém povolání se s tím člověk určitě nesetká. Ale jinak si myslím, že penězi určitě ne. Něco jiného je, když člověk dá třeba doktorovi flašku – před smrtí. (smích)
Petr Borovec / italští podnikatelé
1. Nikdy v životě jsem nic neukradl! Ne! Jenom mamce jsem ukradl z peněženky… padesát korun… párkrát… A mamka o tom věděla. Nejsem na to pyšný.
2. Mamince jsem často lhal, když po mně chtěla žákovskou knížku, že ji nemám, že nám ji ve škole vzali. Ale bylo mi to houby platný, protože byla učitelka a hned pohotově opáčila: „Nekecej! Ty jsme vám vraceli minulý týden!“
3. Kdyby se to pojmenovalo jinak, tak možná! Možná…
1. Ukradli jste někdy něco? A neříkejte, že ne! Já se například přiznávám (nikdy jsem to nikomu neřekla), že jsem v první třídě ukradla spolužačce z penálu gumu. Byla růžová, sladce voněla (ta guma) a chtěla jsem ji sníst. Takže do toho!
2. A co lži? No ták, každý občas lžeme. Komu lžete nejčastěji? – Doma? V práci? A jak? – Často? Pravidelně? Milosrdně?
3. Představte si, že jste nějaká vlivná osoba hodná zkorumpování. Nechali byste se podplatit? Kdyby na to přišlo…
Jiří Kalužný / Jack McCracken
1. Určitě! Už nevím co, ale továrna to nebyla. A kdo říká, že neukrad‘ nikdy nic, tak kecá!
2. Samozřejmě! A kdo říká, že nelže, tak kecá!
3. No kéž už by na to přišlo! Bohužel mě nikdo nic nenabízí. Tímto vyzývám případné zájemce.
Ludmila Mecerodová / Poppy
1. Nedá se říct, že bych něco vyloženě ukradla, ale něco jsem si ještě jako studentka půjčovala… Třeba ze společné ledničky, když jsem přišla hladová a neměla jsem se v tu chvíli koho zeptat. Ale pak jsem to vždycky vrátila. Takže jsem kradla jen dočasně.
2. Někdy mám pocit, že třeba lžu, ale pak zjistím, že jsem stejně řekla pravdu. Neumím v tom moc chodit…
3. Nemám tušení, u mě to opravdu nehrozí. Ale nikdy neříkej nikdy!
Josef Pejchal / Benedict Hough
1. (ticho) Toho bylo tolik, že musím popřemýšlet, co vybrat… (smích) Jako malý jsem chodil krást sladkosti. Třeba když maminka koupila někomu třeba kočičí jazýčky – ty jsem s oblibou vykrádal. Vždycky jsem šel a nenápadně si jeden vytáhl, až jsem samozřejmě vytáhl i ten poslední.
2. A lži s tím byly hodně spojené, protože jsem samozřejmě krádež zapíral, jak to šlo. Jinak myslím, že třeba zrovna divadlo je taková milá lež a my jsme vlastně profesionální lháři.
3. Určitě bych úplatek vzít nechtěl, to už by na mě bylo moc! A i na mou postavu pana Hougha – on totiž v skrytu duše žádné úplatky nechce, jen hledá pochopení a lásku!
Veronika Macková / Samantha
1. Jo. Jednou jsem ukradla u „ťamanů“ růžovej župánek. To jsem byla ještě na základce a prostě jsem neměla peníze…
2. Normálně nelžu. Ale když třeba nechci někomu ublížit, radši trochu zalžu, než bych řekla krutou pravdu. Anebo třeba lžu, když říkám, že mám hodně práce a nepřijedu domů, a pak se objevím ve dveřích a řeknu: „Čáu, jsem tady!“ (smích)
3. Už jsem se setkala s tím, že se to prej dneska děje – že bez úplatku dneska nikdo nic neudělá… Ale mně to přijde hrozný! Takže ne!
Petra Janečková / Anita
1. Jablko. To byl takovej hec na základce.
2. Milosrdné lži nebo poupravenou pravdu asi používá občas každej. Ale určitě jsem někdy lhala! Každej lže, to je úplně normální…
3. To dost závisí na výši úplatku. Asi neexistuje člověk, který by se nenechal podplatit. Samozřejmě každej řekne nenene – a já taky říkám nenene, ale kdyby někdo přišel a řekl: „A co takhle milion dolarů?“ Myslím, že tuhle hranici skvěle popisuje film Neslušný návrh.
Tomáš Lněnička / Cliff
1. Kokosové tyčinky v Českých Budějovicích, když nám zavřeli divadlo a já tam byl ve skladu na brigádě.
2. Lži používám pro dobro věci – milosrdné lži.
3. Zas takovej charakter nejsem, asi jo!
Jana Ondrušková / Tina
1. Ne, já jsem v životě nic neukradla. Naopak! Není to tak dlouho, co mi tady v Pardubicích ukradli notebook, takže kromě toho, že se nemám z čeho učit na státnice, bych chtěla novým majitelům vzkázat, ať si užijou moje fotky, hudbu a všechny moje vzpomínky. Jediný můj prohřešek je, že občas jezdím načerno v MHD, takže kradu jízdenku.
2. Obávám se, že jsem si lži zažila hojně v pubertě. Takové ty běžné jako: Né, nebyla jsem v hospodě. – Cos pila? – Matonku… To jsem lhala docela dost na můj vkus, ale myslím, že rodičům to bylo všechno jasné.
3. Vůbec si to nedokážu představit, ale nikdy neříkej nikdy!
Josef Láska / Roy Ruštin
1. Když jsem byl malej, v obchodě jsem ukradl přívěsek na klíče a kondomy. Ale chytli mě.
2. Jasně, jako malej jsem lhal ohledně známek, poznámek… A pak jsme lhali na konzervatoři, když jsme měli kšefty. Někteří učitelé nám radili, ať třeba řekneme, že jdeme k doktorovi, aby nám to prošlo.
3. Kdo by mě chtěl podplatit? – Leda kdyby přišel šéf: „Hele, dneska to hraj trošičku jinak…“ (smích)
Lída Vlášková / Harriet
1. Jednou jsem v papírnictví ukradla malý notýsek, ale byla pak taková hanba, že jsem se kolem toho obchodu styděla i projít.
2. Už v mateřské školce jsem pochopila, že mojí mamince nemůžu říct skoro nic ze svého soukromí. Spíš než lži to byly polopravdy a milosrdné zamlčování informací.
3. To by teda muselo stát sakra za to! Ale asi ne… Pojmenovat to jinak! – Že mě někdo bude sponzorovat jako herečku, ježišmarjá, to klidně! (smích)
Alexandr Postler / Desmond
1. V roce 1971 v Rumunsku autíčko jednomu malému francouzskému turistovi, což mě dodneška mrzí.
2. Pokud možno, nelžu, protože se to nevyplácí. Z toho je vždycky problém – buď vnější, nebo vnitřní.
3. Myslím si, že ne… No přece neřeknu, že ano?!
Romana Chvalová / Yvonne Digger
1. Já myslím, že asi ne. Jsem spíš ten blbec, kterej se nechá okrádat. Vždycky si říkám, že se mi to přece jednou vrátí, ale ještě mi nikdy nikdo nic nevrátil, na rozdíl ode mě, která vždycky všecko poctivě vracím. (smích)
2. Lži nemám ráda. Uznávám jedině milosrdnou lež – ve chvíli, kdy by pravda mohla někomu hodně ublížit nebo přitížit. Jinak jak se říká, kdo lže, ten krade!
3. Mě opravdu není proč podplácet… Jedině, že by bylo podplácení třeba to, že někomu seženu lístky na představení a on mi pak pošle kytku. To je asi tak maximum. (smích)
Jan Hyhlík / Ken Ayres
1. Upřímně řečeno, nepamatuju se. Spíš mám pocit, že ne – i v dětství jsem byl dost poslušný chlapeček.
2. Asi jako každý. Ale nejsem permanentní lhář. Například ženám se vždycky musí něco zalhat – zalichotit. Taková konstruktivní lež je, myslím, snesitelná.
3. Při mém povolání se s tím člověk určitě nesetká. Ale jinak si myslím, že penězi určitě ne. Něco jiného je, když člověk dá třeba doktorovi flašku – před smrtí. (smích)
Petr Borovec / italští podnikatelé
1. Nikdy v životě jsem nic neukradl! Ne! Jenom mamce jsem ukradl z peněženky… padesát korun… párkrát… A mamka o tom věděla. Nejsem na to pyšný.
2. Mamince jsem často lhal, když po mně chtěla žákovskou knížku, že ji nemám, že nám ji ve škole vzali. Ale bylo mi to houby platný, protože byla učitelka a hned pohotově opáčila: „Nekecej! Ty jsme vám vraceli minulý týden!“
3. Kdyby se to pojmenovalo jinak, tak možná! Možná…
Anna Hlaváčková
