VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

HELENU PLECHÁČKOVOU si pamatuji ještě za studií na JAMU, poté jsem si jí všimla v Městském divadle Brno, kde zkoušela s režisérkou Janou Kališovou Kdyby tisíc klarinetů a zároveň dělala asistentku režie. Mladá, hezká, blonďatá holka, věčně rozesmátá, věčně v pohybu… Po pár letech na sebe výrazně upozornila v Hradci Králové ve Hře vášní v režii Lídy Engelové. Tady mě opravdu Helena zaujala a už to tak zůstalo. Během zkoušení hry Jistě, pane ministře, ve které u nás hostuje, jsme neměly moc času se potkávat, protože obvykle okamžitě po zkoušce běžela domů k malému několikaměsíčnímu synovi. A přitom je tak fajn si s ní povídat, pít kafe, klábosit, smát se…

Helenko, jaká byla tvoje cesta do Hradce Králové, kde jsi momentálně v angažmá?
Po JAMU jsem s režisérem Honzou Mikoláškem a dramaturgem Mirkem Oščatkou šla do angažmá do Polárky (brněnské divadlo Polárka – pozn. red.). Kromě dětských pořadů jsme tam dělali i večery pro dospělé. Byla to pro mě krásná éra, protože jsme se znali ze školy a rozuměli si, a Honza byl už tehdy velmi šikovný. Pak ale v divadle nastaly nějaké vztahové problémy a já jsem práskla do bot. Ze dne na den jsem odešla s tím, že jsem neměla žádné angažmá a vůbec jsem nevěděla, co se mnou bude. Ale hned druhý den mi volal režisér Pokorný z HaDivadla, že jim odchází herečka a jestli by se na mě nemohl přijít podívat. Měla jsem na repertoáru monodrama Mona Rogers osobně, které jsem nastudovala s Martinem Čičvákem, a na základě této inscenace mě do HaDivadla vzali, do hry Bouře II Egona Tobiáše. Ale tam se to po čase taky rozpadlo. Já jsem asi fakt měla na ta divadla smůlu. Herci Polášek, Liška a Matonoha odcházeli do Prahy a v divadle nastalo takové divné období. Nic nové se nezkoušelo, jenom se vzpomínalo na staré časy. V té době jsem ale už dělala konkurz do brněnského Městského divadla. To otevíralo novou hudební scénu mým oblíbeným muzikálem Vlasy a já si moc přála tam hrát. V tom kuse, na té scéně. A jak jsem byla tak nešťastná v HaDivadle, zašla jsem za ředitelem Městského divadla, panem Stanislavem Mošou a prostě jsem si řekla o angažmá. A na základě toho, že jsem byla vybraná do Vlasů, mě ředitel vzal. Měla jsem fakt velkou kliku.

Takže v Brně jsi měla dobré angažmá ve skvělém divadle, ale stejně jsi odešla do Hradce Králové. Proč?
Je pravda, že jsem nechtěla zůstat v Brně, táhlo mě to do východních Čech, kde mám rodinu. A také v Městském divadle je spousta herců a není lehké se tam prosadit, i když věřím, že časem by se to povedlo… Z Hradce tehdy odcházel Vladimír Morávek do Brna a vzal s sebou téměř polovinu hereckého souboru. Místo něj tam nastoupil Ivo Krobot s dramaturgem Mírou Oščatkou, kterého jsem znala ze školy a z Polárky. Tak jsem zase zašla za panem Krobotem, ten se byl podívat na Tři sestry, kde jsem hrála Natašu… A byla jsem v Hradci.

A jsi tam dodnes.
Ano, teď jsem sice na mateřské dovolené, ale jsem tam nadále v angažmá.

A dohráváš představení. Naši diváci tě mohli vidět v Kytici, když u nás Klicperovo divadlo hostovalo. Bydlíš ale v Pardubicích…
Odsud pochází můj muž. Já jsem se s ním seznámila přes kamarádku, která o něm říkala, že je jako Menšík, baví lidi, hraje na kytaru… a pořád mě uháněla, ať se s ním seznámím, že se k sobě budeme hodit. V té době jsem už byla nějakou dobu sama a moc se mi do dalšího vztahu nechtělo, ale nakonec jsem se s ním sešla. A vzali jsme se… (smích) No a k tomu bydlení. Hledali jsme nejdříve v Hradci Králové, nic se nám však nelíbilo, taky nám to přišlo drahé, a tak můj muž nabídl, že když to dobře logisticky vyřešíme, můžeme bydlet v Pardubicích. Takže bydlíme v Polabinách, odkud vyjedu na okruh a za dvacet minut jsem v Hradci, je to kousek do Prahy, když něco točím. I do Slatiňan za rodiči je to blízko.

Už sis zvykla tu bydlet? Jak se sžíváš s městem?
Jo, jde to skvěle. Moc se mi tu líbí, protože je to prostě hezké město. Já jsem, kdo ví proč, myslela, že je to tu špinavé, kousek je Semtín, a že to tu smrdí… a ono to už nějakou dobu není pravda. Líbí se mi jít kolem řeky, taky všechny ty cyklostezky, když jezdím na kole. A jak jsou teď udělané a opravené městské parky, tak na procházky s dítětem je to jako stvořené. I v Polabinách jsme spokojeni.

Po pár měsících na mateřské jsi nastoupila do komedie Jistě, pane ministře. V cizím prostředí, s novým kolektivem lidí… To určitě nebylo lehké. Jsi nervák?
Podle mě herec musí mít trému, takovou tu zdravou samozřejmě. Nejsem kliďas, to ne, a možná bych to někdy chtěla mít. Třeba partneři muži to mají jinak, jak se mi zdá. Povídají si v portále jakoby nic… To holky to fakt takhle nemají…

Jací jsou diváci u vás v Hradci a u nás? Cítíš rozdíl v přijetí inscenace?
Když je dobře udělaná komedie, tak diváci reagují v Hradci i tady stejně. Ale možná tady v Pardubicích o trochu víc. Třeba si to myslím i proto, že zde hraju v dobře udělané komedii, která je skvěle napsaná a zrežírovaná, a mužští partneři hrají fakt obdivuhodně. A diváci okamžitě reagují na slovní humor. Já jsem zvyklá na práci s režisérem Davidem Drábkem, kde některé situace jsou hodně vtipné, jiné se tolik nepovedou… je to jakoby série skečů, které jsou nějak spojené, mají společnou linku, ale nemá to takový tah. U nás diváci reagují na konkrétní herce, třeba milují Pavlu Tomicovou, Jiřího Zapletala, kteří si taky umí ty scénky vypointovat a udělat. Ale u vás diváci reagují na situace a je téměř jedno, kdo v nich hraje.

Hradec Králové je teď spojován hlavně se jménem už zmiňovaného Davida Drábka, ale soubor neformuje jenom tento režisér, tak jako kdysi ve slavné éře Vladimíra Morávka vedle něj režírovali i jiní významní tvůrci. S kým se ti dobře pracuje, na koho takzvaně „slyšíš“?
Ráda pracuju s Martinem Františákem, to je spolužák z ročníku ze školy a dobrý kamarád. Na JAMU jsem studovala s herci Honzou Sklenářem a Mirkem Zavičárem, s nimi si moc rozumím. Dobře se mi pracovalo s Šimonem Cabanem, s Janem Fričem. Mám ráda dvojici SKUTR, ti jsou moc talentovaní a fajn se s nimi dělá. Jejich věci jsou výtvarně překrásné, lyrické, dojemné, například Labutí jezero nebo Evžen Oněgin, ale netáhne to diváky. Což je mi moc líto. Myslím ale, že nikdo z nich moc nevede herce, jako mám třeba teď zkušenost s Petrem Novotným. Ten to režijně přesně staví, vede herce a má velmi konkrétní celkovou představu. U nás v Hradci se prostě jinak pracuje, každý herec si svou roli více méně vystaví sám, v rámci tématu. A ještě taková drobnost – překvapilo mě, že už na prvních zkouškách herci umí text. (smích) Včetně těch velkých rolí, jako má Petr Dohnal. U nás se asi více hledá, role se někdy říkají vlastními slovy, pak se to zafixuje…

Inscenování každé hry vyžaduje jiný přístup. Při zkoušení Jistě, pane ministře bylo velmi důležité říkat text přesně, protože se musí správně vypointovat. Sitcom vyžaduje přesné „uplacírování“ vtipu, tam nepomůže improvizace.
Já jsem tento žánr nikdy předtím nehrála. Spíš jsem dělala hry, kde se uplatnila psychologizace, ale tu jsem tady nemohla v žádném případě použít. Dlouho jsem si s tím nevěděla rady, prala se s tím. Asi je řešením jenom to správně říct, vystavět vtip a pointu. A diváci na to okamžitě reagují, pokud je to dobře provedené. Hradecké divadlo je jinak postavené, i ta architektura je jiná, a já mám opravdu pocit, jako by energie z jeviště utíkala někam mimo. Toto divadlo je skvělé, má fantastickou akustiku a herec na jevišti hodně cítí publikum, jak je naladěné, jak reaguje. Je to neuvěřitelná alchymie. Tady se mi hraje velmi dobře. Být tu byl pro mě obrovský dárek! Když jsem šla na premiéru a to krásné secesní divadlo bylo rozsvícené, tak se mi skoro chtělo plakat dojetím.

Jsi na mateřské dovolené, máš dvě děti, dohráváš v Hradci Králové, zkoušela jsi a teď hraješ u nás. Jak to všechno zvládáš?
Moc mi pomáhá maminka a tchýně, která je fakt skvělá. A to hostování padlo do dobrého období, kdy malý ještě neleze a nevyžaduje tolik pozornosti a času.

Vedle herectví a výchovy dětí ještě vedeš kurzy flamenca. Jak ses k tomu tanci dostala?
Na škole jsme dělali Lorcovu Yermu a já dostala od režiséra za úkol podívat se na film Carlose Saury Carmen a trochu se seznámit s tancem flamenco. Ten film mi okamžitě učaroval. A taky tanec. Do té doby jsem hodně dělala výrazový tanec, ale časem, když už tělo není mladé a dost ohebné, je to problém. Kdežto flamenco se dá tančit až do vysokého věku, ve Španělsku ho dělají ženy i v šedesáti sedmdesáti, nemusí být hubené, právě naopak, když je tanečnice udělaná, tak je to moc pěkné. Tak jsem chodila na kurzy tance a hned jsem si otevřela sama školu, abych si to udržovala a taky to předávala dál. Učila jsem se v Granadě, v Seville. A myslím, že mi to hned šlo, to se někdy stává, že něco člověku tak sedne. Asi mám k tomu nějaké předpoklady. Teď učím kolem padesáti lidí, mám hodiny dvakrát v týdnu. Chtěla bych to zúročit a udělat v Klicperově divadle večer tance a hudby. Snad se mi to letos povede.

Máš ještě na něco jiného vůbec čas? Když vidím, jak jsi vytížená, tak se tě ani neptám na koníčky nebo jak trávíš volný čas…
Koníčkem jsou snad jenom ty děti. Asi kdybych začala dřív, měla bych jich víc. (smích) Nebyla jsem na to vůbec připravená, že to bude tak pěkné. Jako mladá jsem myslela na kariéru a vůbec jsem si to neuměla představit. Teď mě děti naplno zaměstnávají a dělá mi to opravdu radost.

Helenko, přeji ti radost z dětí i úspěchy v divadle, ať už na domácí scéně, či u nás.