VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Holky, co umějí žít aneb Před druhou derniérou s hlavními aktérkami
Mám moc ráda komedii Holky z kalendáře. Líbí se mi text, který je dobře a vtipně napsaný, přiznávám, že je možná místy sentimentální, ale nevadí mi to. Navíc je dost britský, což já, milovnice anglo-americké literatury, mám ráda. A abych řekla pravdu, hra je mi blízká i proto, že je o „holkách“ v mém věku, kterým velmi rozumím. A nejsem v tom sama. I herečky měly podobné pocity. Nyní se ale přiblížila už skutečně definitivní derniéra. Budou herečkám jejich „Holky“ chybět? Když jsem se jich ptala, zdálo se, že ani jedna se se svou postavou nebude loučit snadno. Proč?
LÍDA MECERODOVÁ: Že „Holky“ končí, je mi a bude moc líto, protože tu roli miluju a ne tak často se k takové práci dostanu. Bylo to moc fajn zkoušení, kdy jsme mohly prosadit i svoje nápady. Do jisté míry se mě osobně dotýkaly věci, které postavy řešily. S Janou Paulovou, která u nás hostovala, byla bezvadná spolupráce, byla a je moc milá a příjemná kolegyně. A ještě mě bavily převleky, kterých jsem měla strašně moc, ze začátku jsem měla starost, jak se to bude stíhat, ale vyšlo to. A co je důležité, hra byla moc dobře přijata diváky, a to herečku na děkovačce vždy těší.
ROMANA CHVALOVÁ: Některá představení jsou mojí srdeční záležitostí, to je pak člověku líto, když končí. A právě Holky z kalendáře takové jsou.
DÁŠA NOVOTNÁ: Mně se bude po „Holkách“ moc stýskat. Ta hra se dotýkala každé z nás. Jak to říká postava Johna, kterého hraje Jirka Kalužný. Bylo to o nás, ženách v tomto věku…
Připomínám všem citát ze hry: Květiny z Yorkshiru jsou jako ženy z Yorkshiru. Každé stádium jejich vývoje se vyznačuje osobitou krásou. Poslední období je ale vždycky nejúžasnější. A potom, velmi rychle, všechny odkvetou. (všechny se smějeme)
DÁŠA NOVOTNÁ: Tak možná to období není nejúžasnější… Ale v každém případě je žena v tomto věku citově zranitelná, často se cítí všelijak, ale také může být plna citu a elánu. Má už něco za sebou a na život pohlíží jinak.
PETRA JANEČKOVÁ (mající tento věk ještě před sebou): Ale toto téma se týká nás všech. Dříve byly ženy v tomto věku – po padesátce – už babičky, určitě jsme je tak vnímaly. A dnes? Jsou to aktivní emancipované ženy v nejlepším věku.
DÁŠA NOVOTNÁ: Teď, když jsou už děti pryč, máme šanci žít svůj život, užívat si. A dělat věci jinak než předtím. A já jsem šťastná, že umím takhle žít.
PETRA JANEČKOVÁ: Hranice stáří jsou jenom ve tvém mozku. Je důležité žít naplno, neumenšovat si život ani ve vyšším věku, ale naopak si ho rozšiřovat.
DÁŠA NOVOTNÁ: Ženy můžou být aktivní a šťastné v jakémkoliv věku, záleží to jenom na nich.
PETRA JANEČKOVÁ: Taková chci být za pár let, jako postavy této hry. Vidíte, holky, byla to ohromná legrace a přitom je to tak pravdivé a ze života…
JINDRA JANOUŠKOVÁ: Já jsem byla šťastná, že jsem se v „Holkách“ potkala s Janou Paulovou, protože naši rodiče byli spolu v angažmá a byli kamarádi. Člověka vždy potěší, když potká někoho, s kým ho spojují vzpomínky a citové vazby na mládí. Na jevišti jsme měly k sobě hodně blízko, rozuměly jsme si a byly na sebe napojené. I když jsme se v profesním životě nikdy nepotkaly, přes své rodiče jsme o sobě věděly. No, prostě jsem měla toto představení moc ráda, bylo mi v něm dobře.
HELENA MALEHOVÁ: Speciálně pro mě mělo zkoušení a hraní této hry ohromný význam, protože já hraju v divadle jenom nárazově. Byl to takový můj životabudič. Strašně ráda budu vzpomínat na děvčata i na skvělou atmosféru při práci. Měla jsem radost, když jsem během představení a hlavně pak při děkovačce viděla v publiku muže, bylo znát, že ta komedie trochu přispěla k pochopení ženské duše. Byla to hra o lidech, měla lidské podhoubí, a to určitě i tím, že příběh je podle skutečné události. Pomohlo tomu ale i zpracování režiséra.
LÍDA VLÁŠKOVÁ: Pro mě bylo taky příjemné, že jsem se potkávala s Janou Paulovou, spolužačkou z DAMU. Bylo milé, že se můžeme vidět a trochu si zavzpomínat. Vždy, když v Pardubicích hraje, jdu se na ni podívat. Ale i na další spolužáky – Simonu Stašovou, Zdeňka Žáka… Na „Holkách“ byla vždy bezvadná atmosféra, po představení jsme všechny chodívaly do klubu „pokecat“. A výborné byly děkovačky, ty mi vždy zvedly náladu.
A co na to náš host JANA PAULOVÁ?
Pro mě bylo moc důležité setkání s úžasnými dámami z vašeho divadla. To bylo na tom to NEJ! A teď, když si uvědomuji, že budu hrát „Holky“ naposledy, je mi z toho smutno. A také se mi bude stýskat po pardubickém publiku. Bylo mi u vás moc dobře!
Není to až moc dojemné? Ale ano, je, jenomže v divadle je život plný vypjatých emocí. Je vidět, že v dámské šatně se bude často vzpomínat na komedii, kterou měly „holky“ rády. Doufejme, že ji co nejdříve nahradí jiná, stejně oblíbená, stejně úspěšná, a co je nejdůležitější – taková komedie, která herečky osloví a dotkne se jich.
LÍDA MECERODOVÁ: Že „Holky“ končí, je mi a bude moc líto, protože tu roli miluju a ne tak často se k takové práci dostanu. Bylo to moc fajn zkoušení, kdy jsme mohly prosadit i svoje nápady. Do jisté míry se mě osobně dotýkaly věci, které postavy řešily. S Janou Paulovou, která u nás hostovala, byla bezvadná spolupráce, byla a je moc milá a příjemná kolegyně. A ještě mě bavily převleky, kterých jsem měla strašně moc, ze začátku jsem měla starost, jak se to bude stíhat, ale vyšlo to. A co je důležité, hra byla moc dobře přijata diváky, a to herečku na děkovačce vždy těší.
ROMANA CHVALOVÁ: Některá představení jsou mojí srdeční záležitostí, to je pak člověku líto, když končí. A právě Holky z kalendáře takové jsou.
DÁŠA NOVOTNÁ: Mně se bude po „Holkách“ moc stýskat. Ta hra se dotýkala každé z nás. Jak to říká postava Johna, kterého hraje Jirka Kalužný. Bylo to o nás, ženách v tomto věku…
Připomínám všem citát ze hry: Květiny z Yorkshiru jsou jako ženy z Yorkshiru. Každé stádium jejich vývoje se vyznačuje osobitou krásou. Poslední období je ale vždycky nejúžasnější. A potom, velmi rychle, všechny odkvetou. (všechny se smějeme)
DÁŠA NOVOTNÁ: Tak možná to období není nejúžasnější… Ale v každém případě je žena v tomto věku citově zranitelná, často se cítí všelijak, ale také může být plna citu a elánu. Má už něco za sebou a na život pohlíží jinak.
PETRA JANEČKOVÁ (mající tento věk ještě před sebou): Ale toto téma se týká nás všech. Dříve byly ženy v tomto věku – po padesátce – už babičky, určitě jsme je tak vnímaly. A dnes? Jsou to aktivní emancipované ženy v nejlepším věku.
DÁŠA NOVOTNÁ: Teď, když jsou už děti pryč, máme šanci žít svůj život, užívat si. A dělat věci jinak než předtím. A já jsem šťastná, že umím takhle žít.
PETRA JANEČKOVÁ: Hranice stáří jsou jenom ve tvém mozku. Je důležité žít naplno, neumenšovat si život ani ve vyšším věku, ale naopak si ho rozšiřovat.
DÁŠA NOVOTNÁ: Ženy můžou být aktivní a šťastné v jakémkoliv věku, záleží to jenom na nich.
PETRA JANEČKOVÁ: Taková chci být za pár let, jako postavy této hry. Vidíte, holky, byla to ohromná legrace a přitom je to tak pravdivé a ze života…
JINDRA JANOUŠKOVÁ: Já jsem byla šťastná, že jsem se v „Holkách“ potkala s Janou Paulovou, protože naši rodiče byli spolu v angažmá a byli kamarádi. Člověka vždy potěší, když potká někoho, s kým ho spojují vzpomínky a citové vazby na mládí. Na jevišti jsme měly k sobě hodně blízko, rozuměly jsme si a byly na sebe napojené. I když jsme se v profesním životě nikdy nepotkaly, přes své rodiče jsme o sobě věděly. No, prostě jsem měla toto představení moc ráda, bylo mi v něm dobře.
HELENA MALEHOVÁ: Speciálně pro mě mělo zkoušení a hraní této hry ohromný význam, protože já hraju v divadle jenom nárazově. Byl to takový můj životabudič. Strašně ráda budu vzpomínat na děvčata i na skvělou atmosféru při práci. Měla jsem radost, když jsem během představení a hlavně pak při děkovačce viděla v publiku muže, bylo znát, že ta komedie trochu přispěla k pochopení ženské duše. Byla to hra o lidech, měla lidské podhoubí, a to určitě i tím, že příběh je podle skutečné události. Pomohlo tomu ale i zpracování režiséra.
LÍDA VLÁŠKOVÁ: Pro mě bylo taky příjemné, že jsem se potkávala s Janou Paulovou, spolužačkou z DAMU. Bylo milé, že se můžeme vidět a trochu si zavzpomínat. Vždy, když v Pardubicích hraje, jdu se na ni podívat. Ale i na další spolužáky – Simonu Stašovou, Zdeňka Žáka… Na „Holkách“ byla vždy bezvadná atmosféra, po představení jsme všechny chodívaly do klubu „pokecat“. A výborné byly děkovačky, ty mi vždy zvedly náladu.
A co na to náš host JANA PAULOVÁ?
Pro mě bylo moc důležité setkání s úžasnými dámami z vašeho divadla. To bylo na tom to NEJ! A teď, když si uvědomuji, že budu hrát „Holky“ naposledy, je mi z toho smutno. A také se mi bude stýskat po pardubickém publiku. Bylo mi u vás moc dobře!
Není to až moc dojemné? Ale ano, je, jenomže v divadle je život plný vypjatých emocí. Je vidět, že v dámské šatně se bude často vzpomínat na komedii, kterou měly „holky“ rády. Doufejme, že ji co nejdříve nahradí jiná, stejně oblíbená, stejně úspěšná, a co je nejdůležitější – taková komedie, která herečky osloví a dotkne se jich.
Jana Uherová
