VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Herečku MARTINU SIKOROVOU, kterou nyní můžete vidět v novém muzikálu Jeptišky, v inscenaci roku 2013 Zpívání v dešti nebo např. v komedii A je to v pytli!, jsem navštívila v její malinké, ale útulné garsonce. Bylo příjemné nedělní odpoledne, sluníčko svítilo do oken (resp. do okna) a já si poprvé v životě vychutnávala polozelený čaj, který nám Martina připravila s obratností znalce. Během „čajového obřadu“ jsme si povídaly hlavně o tom, co všechno obnáší herecké řemeslo a jaká k němu vede cesta.

Martino, nedávno jsi dělala konkurz na pražský muzikál Fantom opery, jak to dopadlo? Není to asi poprvé, co jsi byla na podobném konkurzu, že?
Občas na konkurzy chodím, když mám dost času a mám možnost ho věnovat přípravě. Někdy chtějí zazpívat třeba jen dvě libovolné písně, ale někdy je potřeba nastudovat už konkrétní materiál. S Fantomem opery to bylo vtipné. Když jsem se dozvěděla, že se dělá konkurz, říkala jsem si, že by se mi líbilo v tomhle muzikálu hrát. Na druhou stranu by to ode mě byla trošku drzost. Takže jsem se nakonec nepřihlásila, i když jsem o tom opravdu hodně přemýšlela. Pak jsem jela na návštěvu k sestře do Prahy a ona šla druhý den právě na konkurz na Fantoma opery, je totiž tanečnice. A já jsem měla zrovna volno, tak jsem si řekla, že půjdu s ní. Na konkurzu se mě ptali, o jakou roli se ucházím. Uvažovala jsem: na Christine nemám, protože ta má v partu nejvyšší tón E3, takže jedině Meg, protože ta má jen G2. Zazpívala jsem jedinou árii, kterou jsem z Fantoma opery znala, což je Christinino „Think of me, think of me...“ s tím, že dělám konkurz na postavu Meg. Následně mi přišel e-mail, že mám přijít na Christine do druhého kola! (smích) No, tak jsem tam přišla, zazpívala a oni mě nakonec nevybrali. Tak co, aspoň budu mít volné prázdniny – Fantom opery se bude zkoušet v létě 2014.

Ve VČD teď zkoušíš hlavní roli v muzikálu Cabaret, který bude mít 1. března premiéru. Jak se na něj připravuješ?
Momentálně aranžujeme, snažím se do hlavy nasoukat text, učím se písničky a samozřejmě pracuju na technice zpěvu.

Zpíváš každý den?
Myslíš na zkušebně? Teď ne. Dřív jsem poctivě cvičila 5x týdně hodinu, ale i když jsem tomu věnovala hodně, pořád jsem nebyla s výsledky úplně spokojená. Teď chodím na zkušebnu tak 2x-3x týdně. Chci si zpívání víc užívat a ne se pořád jenom snažit o nějaký výsledek. Texty písniček se můžu učit doma a nějaké to cvičení se dá zvládnout třeba i na záchodě. (smích)

Zahrnuje domácí příprava i pohybový trénink? Pracuješ na sobě i fyzicky?
To právě moc ne. Jak jsem hu…, štíhlejší typ, abych to řekla hezky, nechci cvičit silová cvičení, jako je např. aerobik, protože mám pocit, že mi vezmou více energie, než mi dají. Chodila jsem na jógu, ale nechala jsem toho, protože se to začalo ubírat směrem, který se mi úplně nelíbil. Věřím v Boha a věřím v energie, které jsou kolem nás, ale myslím, že člověk musí být velmi opatrný, s kým se do zkoumání těch světů, které tu kolem nás jsou a my je nevnímáme, pouští, protože to může být i velmi nebezpečné. Ale našla jsem teď cvičení v pardubickém centru tai-chi. Chtěla jsem chodit do lekcí pro začátečníky, ale ty jsou v úterý večer, a to obvykle v divadle hrajeme. Nicméně v pondělí vpodvečer je cvičení pro seniory (smích) s prvky tai-chi a čchi-kungu, což je čínské zdravotní cvičení. Oba lektoři jsou úžasní, zvláště pan Michal, který když s námi cvičí, říká, že vlastně vůbec nemusíme cvičit, že úplně stačí, když si ty cviky představujeme, jak je děláme, což je pro mě naprosto ideální. (smích) Ne, vážně, to cvičení je pro mě především zklidnění, když odtamtud odcházím, je mi tak nějak líp. Předtím jsem se ještě snažila chodit do ZUŠky. Nevím, jestli je to o lenosti nebo o tom, že toho máme v divadle opravdu hodně, ale nezvládala jsem to. A vidíš, přesto jsem byla rozhodnutá, že kdybych dostala Meg ve Fantomovi, začala bych chodit do ZUŠky na klasiku třeba 2x týdně. Meg je baletka, a tak musí tančit na špičkách. Takže je to nejspíš otázkou priorit.

Zbývá ti vůbec čas na nějaké mimodivadelní aktivity? Co děláš ráda ve svém volném čase?
Tak třeba minulý týden jsem vytáhla po delší době šicí stroj a přešila jsem si pyžamo na noční košili. A ještě! A na to jsem pyšná! Ušila jsem si pratelné látkové odličovací tampónky. Místo vatových, chápeš? Je to totiž ekologičtější, viděla jsem to na jednom serveru na internetu a nadchlo mě to, a tak jsem si je ušila a jsem s nimi velmi spokojená. Doporučuju.
A co dál? Před prázdninami jsem měla více volného času, když se zkoušela Balada pro banditu. Sice jsem měla dost představení, ale jak jsem se mohla ráno vyspat a nezkoušela jsem, najednou jsem si říkala, jestli jsem ještě vůbec užitečná, a zaměstnala jsem se tím, že jsem začala znovu hrát na kytaru. Vydrželo mi to přes prázdniny a dokonce jsem si pak i koupila novou kytaru. Ale jak jsem si ji koupila, tak už na ni tolik nehraju. (smích) Alespoň chodím jednou za týden do vinárny U Pavouka, kde se schází Kosteam, skupina kolem našeho ekonomického náměstka Bohouška Kose, no a tam se právě hraje na kytary a zpívá.

Hrálas už v dětství na nějaký hudební nástroj?
Odmalička, od první třídy jsem hrála na klavír.

To já jsem taky hrála!
Ale já jsem nehrála jako ty.

Ne? Jakto?
Já měla jako hlavní obor zpěv a k tomu u téže učitelky klavír jen jako obligát. Klavír mě moc nebavil, necvičila jsem, a když jsem přišla do hodiny, uprosila jsem učitelku, abychom jen zpívaly. V dospělosti jsem se pak styděla, když mi došlo, že mi maminka tyhle hodiny platila, přestože jsme jinak žily hodně skromně. Jsem ale schopná si přebrnkat melodii, když se učím písničky. Takže k něčemu mi to přece bylo.

Maminka tě v uměleckých sklonech podporovala? Nebyla překvapená, když jsi přišla s tím, že půjdeš na konzervatoř a budeš herečkou?
Ona to tak trochu sama vymyslela. (smích) Já jsem chtěla původně zpívat. Nakonec ale rozhodla maminka. (smích) Řekla, že se jí pro mě opera moc nezdá. No, popravdě toho moc o opeře nevěděla. Prý by to pro mě byla nuda, ale že bych třeba mohla být herečka! V tu chvíli jsem se na ni hrozně naštvala a odešla uražená do dětského pokoje. (smích) Časem se mi to nějak rozleželo a mluvila jsem o tom s kamarádkou, která mě přivedla do dramaťáku k Marcele Kovaříkové.

O sestře taky maminka rozhodla, že bude tanečnicí?
Ne, ta si svoji cestu doslova vybojovala sama. Neměla to vůbec jednoduché. Bydlely jsme v Jablunkově, kde Ivanka chodila jako malá dva roky na gymnastiku. Její učitelka řekla mamince, že už jí víc dát nemůže a že je natolik talentovaná, aby šla někam dál. Tenkrát jsme ale, jak už jsem říkala, neměly moc peněz a maminka se také bála posílat malou holku samotnou do Třince. A tak byl sestřin talent zprvu potlačen. Ale to neznamená, že by to vzdala! Například na trávě před domem založila se sousedkou SHP, což bylo sdružení Stojky, hvězdy, přemety (smích), kam jsem chodila trénovat i já. Asi v páté třídě si našla taneční kroužek aerobiku, v šesté třídě z Učitelských novin zjistila, že se dá studovat klasický tanec, a tvrdě si doma prosadila, že se bude připravovat na konzervatoř. Na přijímacích zkouškách se to hemžilo holčičkami s drdůlky a v trikotech, které tančily od pěti let. Sestra v životě nestála na špičkách, přišla v elasťákách, ve kterých chodila u nás na aerobik, na nich měla plavky a vzali ji! (smích) Nakonec všechno dohnala svou nesmírnou pracovitostí. Poté, co prošla angažmá v Olomouci, Ústí nad Labem a Pražském komorním baletu, se dnes také věnuje muzikálům.

Máš nějakou vysněnou muzikálovou roli? Nebo už jsi takovou dokonce dostala?
Nemám. Ale když jsem dostala roli Roxie v Chicagu, tak potom jsem o ní snila. Teď je pro mě vysněná Sally v Cabaretu, o které se mi původně ani nesnilo. (smích)

Je pro tebe jednodušší připravovat se na roli v muzikálu než na činoherní roli?
To nevím, jestli se to tak dá říct, ale muzikál mě víc baví, je mi bližší. Možná je to i tím, že mám k dispozici více podnětů, kterými se můžu zabývat, že se mám čeho chytit – můžu si vzít noty, které se začnu učit, můžu do hlavy soukat choreografii. Kdežto když dostanu roli v činohře a mám v ruce jen text, tak někdy úplně nevím, co s ním. (smích) Ale to říkám dost obecně, hodně totiž záleží na roli samotné, na režisérovi, na kolezích… Například mou poslední nastudovanou činoherní inscenaci A je to v pytli! všichni milujeme, protože je to jednak skvěle napsaná hra, ale i práce s režisérem byla moc příjemná a pohodová. A tak nějak všichni se tam máme rádi. Nervózní jsem, když mám pocit, že roli dostatečně nezvládám, a to jsou pak krušné chvíle! Třeba z Mistra a Markétky mi bylo psychicky hodně zle, až jsem zůstala jeden víkend ležet a nemohla jsem vůbec vylézt z postele. V muzikálu vyjdu na jeviště, a když už bych začala moc přemýšlet o tom, že mluvím, tak začnu zpívat, a když už bych moc přemýšlela nad tím, jak zpívám, tak začnu tančit. (smích)
Ještě mám k tvé otázce takovou malou perličku ze zkoušení Cabaretu s panem režisérem Novotným. Jen tak jsem přiběhla na jeviště a on povídá: „No! To je ono, výborně! Vidíš, Sikorová, ty seš nejtalentovanější, když vůbec nepřemýšlíš!“ (smích) Takže to je asi to, co mě vystihuje nejen na jevišti, ale i v osobním životě.

A co tréma před představením nebo premiérou? Je pro tebe spíše motivační, nebo naopak?
Asi trošku motivační a taky ještě i trošku naopak… Jak bych to řekla? Ve dnech kdy hraju, tak jsem na záchodě častějc než ve dnech, kdy představení nemám. (smích) To je teda povolání!

Bavilo by tě dělat i něco jiného? Přemýšlelas někdy nad tím, co bys dělala nebýt herečkou?
Když jsem měla před prázdninami to dvouměsíční volno bez zkoušení a uvažovala jsem, jestli jsem vůbec potřebná (smích), přemýšlela jsem o studiu tradiční čínské medicíny. Dokonce jsem to konzultovala s ředitelem Petrem Dohnalem, jestli by bylo v provozu divadla vůbec možné, abych se věnovala studiu. Jenže když jsme spolu probrali, co mě čeká v letošní sezóně, přehodnotila jsem to a řekla si, že momentálně není ten pravý čas. A když se na to teď dívám zpětně, bylo by to i tak velmi složité. V Praze je sice možné tradiční čínskou medicínu studovat dálkově, ale tam studují lékaři nebo jinak školení zdravotníci. Takže doplnit si aspoň částečně jejich znalosti by vyžadovalo spoustu dřiny. V tom případě by muselo jít stranou opravdu všechno, abych se tomu mohla věnovat, nehledě na to, že nevím, kdo by mě živil! (smích) Ale výmluvy stranou, nejspíš je to zas jen otázkou priorit.
Asi jsem zrovna moc neodpověděla na otázku… Můj tatínek je řezník a měl dřív ještě takový malý obchůdek se zrním a potřebami pro zvířata, kde jsem byla týden na brigádě. A to byla moje nejkrásnější brigáda! Takže já bych asi mohla být spokojená někde v obchůdku, kde bych něco vážila… (smích)

Třeba čaj!
Jé, to by bylo fajn!

Pomáhá ti herectví v osobním vývoji? Může to být pro tebe i forma jakési psychoterapie?
Pořád se můžu učit něco nového, tak snad pomáhá. Herectví je trénink pro život. Když jdu na jeviště, říkám si: „Jsem dobrá a dneska to dokážu.“ To je podle mě ta nejlepší psychoterapie – říct si tuhle formulku aspoň jedenkrát za den.
Podle mě záleží na tom, jak si to kdo udělá. Když se mi někdy podaří úplně vypnout sebe a na jevišti prostě jen být, pak mám takový dobrý pocit, jak bych to řekla, tvůrčí práce, co člověka baví. A je jedno, kdy ten pocit zažíváme – někdo ho má třeba při pletení! Pokud se to člověku takhle daří, dodává mu to ohromnou sílu a energii. Nějaká slavná herečka říkala, že ji na jevišti líbají andělé, to mi přijde nádherné…

Je něco, co se ti na herectví nelíbí?
Když si nejsem jistá a možná bych se nejradši schovala někam do kouta, utekla, tak tam stejně musím jít, a to je někdy hodně těžké. Učím se s tím pracovat. Buď si můžu říct, to je problém, který nepřekonám, anebo si můžu říct, že i tohle je výzva, která má nějaký důvod. Tak já si říkám, že je to výzva. A jsem velmi vděčná, že tak krásnou práci můžu dělat.