VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Po dlouhé době zde máme opět rozhovor dvou mužů. A ne ledajakých! Oba totiž mají své principálské zkušenosti. ZDENĚK RUMPÍK, kterého posledně zpovídala Jana Ondrušková, si k rozhovoru vybral herce a ředitele Východočeského divadla PETRA DOHNALA. Ten na sebe prozradil například, co jej dohnalo k současnému povolání, a závěrem si se Zdeňkem vyměnil roli – z tázaného byl najednou tazatel a z tazatele? Že by ředitel…?
Zdeněk: Petře, kdy tě vlastně napadlo, že bys mohl být hercem?
Petr: Asi v jedenácti letech. Našel jsem si dramatický kroužek tady v Pardubicích v Polabinách, kam jsem se přihlásil. Říkal jsem si, že to bude to pravé povolání – herci totiž hodně vydělávají, jsou bohatí, pořád si užívají a mají okolo sebe hodně ženských…

Zdeněk: (smích) Ano, ano… Svatá pravda! Co ti později probíhalo hlavou, když jsi byl navržen na funkci divadelního ředitele?
Petr: Říkal jsem si, že ředitelé berou určitě hodně peněz, že jsou bohatí, a tak mě napadlo, že by stálo za to se do takové věci pustit. Ředitele jsme v divadle nikdy moc nevídali, tak jsem si říkal, že v divadle asi moc být nemusí, nemá co na práci, a přitom si může třeba hrát divadlo nebo režírovat. A plus samozřejmě ty výhody! (smích)

Zdeněk: Ano, výhody! Myslíš tím třeba to, žes musel proniknout do financí, plánování a vůbec do věcí, které s herectvím moc nesouvisí…?
Petr: V té době jsem už měl svoji malou firmičku, takže jsem trochu představu měl, ale je pravda, že divadlo je v tomhle ohledu specifické. Musel jsem do všeho proniknout a naučit se to. Na druhou stranu jsem měl výhodu, v divadle jsem všechny znal a věděl díky tomu, co kdo umí a s čím může pomoct.

Zdeněk: Mám dojem, že dřív to měli divadelní ředitelé jednodušší, dnes musí být ředitel navíc opravdu dobrým manažerem, hospodářem, musí zkrátka umět všechno…
Petr: Asi by měl… (smích) Na druhou stranu si myslím, že všechno se člověk nějak učí, a když dělá věci intuitivně a s citem, jak se to snažím dělat já, funguje to. A podotýkám, že já jsem tu funkci vzal jen prozatímně a na přechodnou dobu, takže s tím můžu kdykoli seknout! (smích)

Zdeněk: To je sice pravda, ale nedělej to! Byla by to škoda… Je pochopitelné, že ke svému povolání potřebuješ opravdu hodně energie. Kde nebo odkud ji čerpáš? Máš nějaké koníčky?
Petr: Jeden veliký kůň je divadlo. Tam sice nějakou energii vydávám, ale zase naopak ohromnou energii získávám. Dovedu se odstřihnout od běžných problémů ředitelování a uměleckého šéfování, a díky tomu mě herectví velmi nabíjí a posiluje. A kromě toho mi nikdo nemusí nic donášet, protože všechno vidím a poznám, kdo je dobrý herec, zvukař, osvětlovač…, a to je vlastně velká výhoda! (smích)

Zdeněk: Takže na houby nechodíš, myslivost neděláš…
Petr: Na to už opravdu nezbývá čas. Samozřejmě když ho trochu je, do lesa zajdu rád, a když rostou, nějaké ty prašivky posbírám. Jinak opravdu moc dalších koníčků nemám.

Zdeněk: Vždycky jsem si říkal, až budu v důchodu, to budu mít času! Ale teď, když už v penzi jsem, mám zatím víc práce než kdy dřív…
Petr: Já s tím počítám. Až přejdu do důchodu, předpokládám, že moje činnost se ještě víc rozšíří, bude pestřejší a zajímavější.
A co vlastně ty a tvoje ředitelování? (Zdeněk Rumpík byl ředitelem Klicperova divadla Hradec Králové – pozn. red.) Přihlásíš se do dalšího konkurzu? Teď sis od toho několik let odpočinul, tak bychom to třeba mohli obrátit! Šel bys do toho?
Zdeněk: No, Petře, jak bych to řekl… Dvakrát do jedné vody nevstoupíš. (smích)