VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Naposledy zpovídaný herec VAŠEK DUŠEK si evidentně rozumí s mladými kolegyněmi. Po tom, co si ho vybrala k rozhovoru Martina Sikorová, on oslovil mladou sympatickou herečku JANU ONDRUŠKOVOU, která před nedávnem posílila náš soubor. Janu nyní můžete vidět hned v několika inscenacích, z nichž nejnovějšími jsou Kejklíř z Lublinu a Tučňáci na arše. Vašek: Je pátek 6. března 17 hodin, sedím v divadelním klubu a přede mnou nová členka pardubického divadla, půvabná Jana Ondrušková. Mým úkolem je pokládat otázky, což jsem ještě nikdy nedělal, a vy, Jano, ty otázky zvednete, a když budete chtít, tak mi na ně odpovíte. Platí? Tak… Řekl vám už někdo, kromě vašeho přítele, že jste půvabná?
Jana: (směje se, pak se trochu zamyslí) No, riskuji, že si to přečte…, ale asi ano.

Vašek: Teď se vás zeptám na vaši profesorku herectví na ostravské konzervatoři Alexandru Gasnárkovou. Můžete mi na ni říci všechno, hlavně pravdu, ona si to asi číst nebude… Anebo ne, začneme jinak. Prý jste hrála již od svých dvanácti let? Jak k tomu došlo?
Jana: Můj tatínek je korepetitor a pracuje i v divadle. Já doma ve dvanácti prohlásila, že bych chtěla být herečkou, že by mě to taky bavilo. A tatínek řekl: „No, teďka hledají v divadle někoho do dětské role, já tě tam zavedu a uvidíš, co to je, co to obnáší. Strašné řemeslo.“ A mně se divadelní prostředí v těch dvanácti letech tak zalíbilo! Úplně jsem se do toho zamilovala.

Vašek: Vy jste studovala ostravskou konzervatoř, že? A to činohru, nebo muzikál?
Jana: Bylo to hudebně-dramatické oddělení. Činohra byla sice primární, ale hráli jsme také muzikály.

Vašek: Takže je vlastně logické, že jste přišla do Pardubic, kde se muzikály dělají.
Jana: Ano.

Vašek: Vy jste jako sluníčko, víte?
Jana: Ano?

Vašek: No, to taky jde od východu na západ. Vy vlastně jdete ve šlépějích vaší kolegyně a možná kamarádky Petry Tenorové, která taky přišla do Pardubic, teď je na Kladně a možná přejde do Prahy. Vy jste přišla z Českého Těšína a třeba se vám chce též do Prahy, což je meta pro většinu herců.
Jana: Takhle já nepřemýšlím. Teď jsem tady. Já se Prahy tak trochu bojím. Je to na mě moc velké město, je tam moc herců na volné noze… Nevím, jak bych se tam prosazovala, nejsem loktařka.

Vašek: Takže Pardubice… Jak se vám tady líbí?
Jana: Moc. Jsem úplně nadšená!

Vašek: Jak tak sleduju, jste hodně vytížená… Tedy myslím pracovně. Máte vůbec čas na nějaké zájmy mimo divadlo, koníčky?
Jana: Abych toho divadla neměla málo, tak studuju ještě kulturní dramaturgii na univerzitě v Opavě. Z koníčků je to hlavně muzika, protože pocházím z muzikantské rodiny. Máme dokonce kapelu.

Vašek: A stíháte?
Jana: No teď ne… Do Ostravy a Těšína je to daleko a ten divadelní provoz tady je velmi našlapaný. Těším se na jaro, protože začnu pořádně objevovat krásy Pardubicka na kole. Budu používat maximálně tři převody, poněvadž je to tady samá rovina, ne jako na Těšínsku.

Vašek: Teď mě napadlo… Na co byste se sama sebe zeptala, kdybyste byla na mém místě? Nebo o sobě víte všechno?
Jana: Ne… Já se bojím, že kdybych to všechno věděla, byla by to nuda. Ne? Já bych se sama sebe zeptala: „Jano, máš se dobře?“ A odpověděla bych: „Výborně!“

Vašek: No to je krásný. Vidíte? To je optimismus na druhou. Tak já vám přeju, abyste takhle pokračovala, aby se vám dařilo a měla jste spoustu krásných rolí. A ZLOMTE VAZ!


 
Václav Dušek jako Brasset v Charleyově tetě, foto I. Mičkal