VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Herec herci... Tomáš Lněnička zpovídá Lídu Vláškovou
TOMÁŠ LNĚNIČKA si ke svému rozhovoru v podvečer před představením Rodinného podniku vybral kolegyni LÍDU VLÁŠKOVOU. Přála bych vám slyšet celý záznam rozhovoru – tu panickou hrůzu v hlase Tomáše a Lídy, ty pochybnosti v celém jeho průběhu, jestli je chytrý telefon opravdu dost chytrý a nepřestal nahrávat, jestli se jejich rozhovor uložil! A to vše tu a tam prokládáno zlomyslným smíchem kolegy Borovce, jenž k celé akci svůj telefonní přístroj propůjčil. Ale jak vidíte sami, vše nakonec dobře dopadlo a nad technikou opět zvítězila síla lidského ducha!
Tomáš: Ahoj Lído, máme spolu natočit rozhovor, ale budeme tomu spíš říkat přátelské posezení u skleničky nealka před společným představením. Jak dlouho už jsi u divadla?
Lída: Letos v srpnu to bude 40 let, co jsem podepsala smlouvu do svého prvního a posledního angažmá tady v Pardubicích.
Tomáš: Posledního? Takže žádné lano někam už nečekáš? (smích)
Lída: Že by třeba do Národního? Silně pochybuju! (smích)
Tomáš: Máš za těch 40 let nějakou top roli?
Lída: Měla jsem kliku na krásné role! Dodneška třeba vzpomínám na roli (a to už jsem v jednom rozhovoru říkala), kterou jsem nejdřív nechtěla a měla ji chuť vrátit. To jsme se jednou jedinkrát dozvěděli už na začátku sezóny, jaké větší role koho z nás čekají. Jednoho po druhém si nás zval tehdejší ředitel Honza Hyhlík a mně řekl, že budu hrát v Obchodníku s deštěm krásnou roli Lízy a pak Emilii Marty ve Věci Makropulos. Samozřejmě jsem nechtěla tu druhou, přestože jsem ji nakonec hrála a inscenaci, kterou tehdy režíroval Oto Ševčík, milovala. To střídání poloh se mi nakonec zalíbilo – stalo se třeba, že jsem dopoledne hrála Lakomou Barku a večer Dámu s kaméliemi. (smích)
Tomáš: A co paměť? Naučila by ses to ještě dneska?
Lída: No to je právě to, co už nezjistíš, když takové role nedostaneš. (smích) Ale jinak myslím, že jsem na tom ještě dobře. Samozřejmě, to víme už od mladých let, že si někdy mozek dělá, co chce. A text nám prostě vypadne, ale to se díkybohu stává každému.
Tomáš: Jaký je tvůj běžný pracovní den?
Lída: V současné době, kdy už nemám doma syna, vstanu asi hodinu a půl před zkouškou, uvařím si kafe a dám sladkou snídani, projdu internet, hlavně Facebook, a zahraju si své oblíbené karty.
Tomáš: Ty seš takový ajťák? Hraješ hry?
Lída: Jenom pasiáns. A ten musím vždycky vyhrát, ať se děje, co se děje. Takže pak ve výsledku letím s vrtulí u zadku na zkoušku, i když bydlím pár metrů od divadla… (smích) Po zkoušce si dám nějaký oběd buď v klubu, nebo doma a pak se jdu někam projít, když mám čas. Jak sedím často u počítače, snažím se to tím kompenzovat. Pak jdu zase zpátky do divadla na představení a po něm samozřejmě do klubu, protože bez toho to nejde, jak ostatně říkali už dávno velcí mistři: „I kdybyste měli chodit kolem divadla, nechoďte okamžitě po představení domů!“ Duševní hygiena je zkrátka potřeba. Když přijdu domů, pustím si nějaký dokument nebo detektivku na dobrou noc.
Tomáš: To mám taky rád. A co takhle o prázdninách, jezdíš na dovolenou?
Lída: No, teď už jsem dlouho nebyla. Ani na to nejsem zvyklá, naše rodina nikdy moc nejezdila. Chalupu jsme neměli. Když jsem byla malá, jezdili jsme do tátova rodiště – k babičce na Hlubokou. S mým synem jsme jeli párkrát k moři, ale to nás brzo omrzelo. A poslední roky spíš trávím prázdniny doma a věnuju se generálnímu úklidu bytu. A pak mám ještě dvě stařičké tety v Liberci a na Hluboké, tak je zajedu navštívit.
Tomáš: Za tetičkami jezdíš autem? Máš řidičák?
Lída: Ne ne, řidičák sice mám, ale nikdy jsem svoje auto neměla. Dřív jsem jezdila s našima, řídila jsem i na větší vzdálenosti, ale pak jednou – bylo krásně, svítilo sluníčko, užívala jsem si cestu a zpívala si, ale špatně jsem vybrala zatáčku a odřela jsem auto, co jelo proti mně.
Tomáš: Aha, takže „vy jste se, pane doktore, zase kochal…“
Lída: No, kochala jsem se… Všechno to dobře dopadlo, ale maminka si už pak nepřála, abych řídila, a tak jsem si za volant už nikdy nesedla. A vlastně to auto ani nepotřebuju. Když musím, jezdím vlakem nebo autobusem.
Tomáš: A co děti? Mluvila jsi o synovi.
Lída: Ano, teď mu je 22 a studuje v Praze.
Tomáš: A není taky „postižený“ divadlem?
Lída: Ne, není. Ale je humanitně (v jeho případě i humanitárně) zaměřený. Je šikovný na jazyky, ale zároveň by chtěl být někde užitečný. Právě řeší, jestli by neměl dělat něco jiného než doteď – studuje takový výjimečný obor – koreanistiku. Bavila by ho třeba scenáristika nebo novinařina, těžko říct, kam se vrhne. Takže to divadlo možná nakonec i malinko jo.
Tomáš: A kdo ti teda doma dělá společnost? Nějaké zvířátko?
Lída: Hned tři! My jsme tam čtyři ženské! Samé kočky!
Tomáš: Máš ráda i jiná zvířata než kočky?
Lída: Všechny, jen mám trošku arachnofobii… I když ta už se zlepšila. Třeba v televizi mi pavouci nevadí.
Tomáš: Takže bys nechtěla chovat sklípkana? (pozornému čtenáři neujde, že v minulém dílu si Tomáš nadšeně vykládal s Veronikou Mackovou o kdejaké havěti, a svěřil se mj., že choval sklípkana, Lídě už ale raději neřekl, že mu tehdy na ubytovně utekl… – pozn. red.)
Lída: V televizi mi to přijde hrozně zajímavé, ale mít ho doma! Ne, to by nedopadlo dobře!
Tomáš: Ty máš určitě ráda koně, ne? Tvůj manžel byl, myslím, koňák. (Kamil Kuchovský – pozn. red.)
Lída: On to nebyl přímo manžel, byl to prostě můj muž, nevzali jsme se. Nejdřív jsme neměli potřebu a pak už jsme to nestihli. Koně jsem milovala vždycky. Když jsem se seznámila s koňákem, byla jsem na vrcholu blaha, jenže to byli dostihoví plnokrevníci, a to jsem záhy pochopila, že je něco úplně jiného… Navíc jsem si tehdy vytvořila v hlavě nějaký divný strach a bála jsem se jezdit, abych nespadla. Ale na dostihy chodím, mám tam díky Kamilovi pořád spoustu kamarádů, i když už to bude vlastně 19 let, co umřel.
Tomáš: Takže vaše romantické víkendy spočívaly v tom, že jste se šli podívat na dostih?
Lída: No! Nebo jsme jeli. Mezi lidma od koní mi bylo vždycky moc dobře. Tehdy jsem byla na závodišti skoro denně.
Tomáš: Jak nejlíp uzavřít naše přátelské posezení u nealka? … Jaký máš ráda alkohol? Co pivo? Pivař nejsi?
Lída: (smích) Ne, přestože mám za sebou scénické čtení hry Pivo a ženy, pivař nejsem. Teď si občas ráda dám víno, ale nejdřív jsem dlouho vůbec nevěděla, že mi bude alkohol někdy chutnat. Třeba na vysoké jsme nepili vůbec…
Tomáš: Co to bylo za školu, proboha?! (smích)
Lída: DAMU! Ale o našem ročníku se říkalo, že je zvláštní. Dokonce se to řešilo na fakultní radě. A pan režisér Evžen Sokolovský starší prohlásil: „Já vím, jak to je. Oni jsou velice slušní, ale když pak rodiče jednoho z nich odjedou, udělají obrovský mejdan. A pak můžou být zase delší dobu hodní.“ Potom se octl na jednom našem večírku a následně musel na radě konstatovat: „Mýlil jsem se, oni jsou opravdu tak slušní.“
Tomáš: Tak na zdraví!
Lída: Na zdraví! … Ale alkohol si dáme samozřejmě až po představení – abyste si nemysleli, milí čtenáři – mám tady Kofolu a Tomáš nealkoholické pivo!
Anna Hlaváčková
Tomáš: Ahoj Lído, máme spolu natočit rozhovor, ale budeme tomu spíš říkat přátelské posezení u skleničky nealka před společným představením. Jak dlouho už jsi u divadla?
Lída: Letos v srpnu to bude 40 let, co jsem podepsala smlouvu do svého prvního a posledního angažmá tady v Pardubicích.
Tomáš: Posledního? Takže žádné lano někam už nečekáš? (smích)
Lída: Že by třeba do Národního? Silně pochybuju! (smích)
Tomáš: Máš za těch 40 let nějakou top roli?
Lída: Měla jsem kliku na krásné role! Dodneška třeba vzpomínám na roli (a to už jsem v jednom rozhovoru říkala), kterou jsem nejdřív nechtěla a měla ji chuť vrátit. To jsme se jednou jedinkrát dozvěděli už na začátku sezóny, jaké větší role koho z nás čekají. Jednoho po druhém si nás zval tehdejší ředitel Honza Hyhlík a mně řekl, že budu hrát v Obchodníku s deštěm krásnou roli Lízy a pak Emilii Marty ve Věci Makropulos. Samozřejmě jsem nechtěla tu druhou, přestože jsem ji nakonec hrála a inscenaci, kterou tehdy režíroval Oto Ševčík, milovala. To střídání poloh se mi nakonec zalíbilo – stalo se třeba, že jsem dopoledne hrála Lakomou Barku a večer Dámu s kaméliemi. (smích)
Tomáš: A co paměť? Naučila by ses to ještě dneska?
Lída: No to je právě to, co už nezjistíš, když takové role nedostaneš. (smích) Ale jinak myslím, že jsem na tom ještě dobře. Samozřejmě, to víme už od mladých let, že si někdy mozek dělá, co chce. A text nám prostě vypadne, ale to se díkybohu stává každému.
Tomáš: Jaký je tvůj běžný pracovní den?
Lída: V současné době, kdy už nemám doma syna, vstanu asi hodinu a půl před zkouškou, uvařím si kafe a dám sladkou snídani, projdu internet, hlavně Facebook, a zahraju si své oblíbené karty.
Tomáš: Ty seš takový ajťák? Hraješ hry?
Lída: Jenom pasiáns. A ten musím vždycky vyhrát, ať se děje, co se děje. Takže pak ve výsledku letím s vrtulí u zadku na zkoušku, i když bydlím pár metrů od divadla… (smích) Po zkoušce si dám nějaký oběd buď v klubu, nebo doma a pak se jdu někam projít, když mám čas. Jak sedím často u počítače, snažím se to tím kompenzovat. Pak jdu zase zpátky do divadla na představení a po něm samozřejmě do klubu, protože bez toho to nejde, jak ostatně říkali už dávno velcí mistři: „I kdybyste měli chodit kolem divadla, nechoďte okamžitě po představení domů!“ Duševní hygiena je zkrátka potřeba. Když přijdu domů, pustím si nějaký dokument nebo detektivku na dobrou noc.
Tomáš: To mám taky rád. A co takhle o prázdninách, jezdíš na dovolenou?
Lída: No, teď už jsem dlouho nebyla. Ani na to nejsem zvyklá, naše rodina nikdy moc nejezdila. Chalupu jsme neměli. Když jsem byla malá, jezdili jsme do tátova rodiště – k babičce na Hlubokou. S mým synem jsme jeli párkrát k moři, ale to nás brzo omrzelo. A poslední roky spíš trávím prázdniny doma a věnuju se generálnímu úklidu bytu. A pak mám ještě dvě stařičké tety v Liberci a na Hluboké, tak je zajedu navštívit.
Tomáš: Za tetičkami jezdíš autem? Máš řidičák?
Lída: Ne ne, řidičák sice mám, ale nikdy jsem svoje auto neměla. Dřív jsem jezdila s našima, řídila jsem i na větší vzdálenosti, ale pak jednou – bylo krásně, svítilo sluníčko, užívala jsem si cestu a zpívala si, ale špatně jsem vybrala zatáčku a odřela jsem auto, co jelo proti mně.
Tomáš: Aha, takže „vy jste se, pane doktore, zase kochal…“
Lída: No, kochala jsem se… Všechno to dobře dopadlo, ale maminka si už pak nepřála, abych řídila, a tak jsem si za volant už nikdy nesedla. A vlastně to auto ani nepotřebuju. Když musím, jezdím vlakem nebo autobusem.
Tomáš: A co děti? Mluvila jsi o synovi.
Lída: Ano, teď mu je 22 a studuje v Praze.
Tomáš: A není taky „postižený“ divadlem?
Lída: Ne, není. Ale je humanitně (v jeho případě i humanitárně) zaměřený. Je šikovný na jazyky, ale zároveň by chtěl být někde užitečný. Právě řeší, jestli by neměl dělat něco jiného než doteď – studuje takový výjimečný obor – koreanistiku. Bavila by ho třeba scenáristika nebo novinařina, těžko říct, kam se vrhne. Takže to divadlo možná nakonec i malinko jo.
Tomáš: A kdo ti teda doma dělá společnost? Nějaké zvířátko?
Lída: Hned tři! My jsme tam čtyři ženské! Samé kočky!
Tomáš: Máš ráda i jiná zvířata než kočky?
Lída: Všechny, jen mám trošku arachnofobii… I když ta už se zlepšila. Třeba v televizi mi pavouci nevadí.
Tomáš: Takže bys nechtěla chovat sklípkana? (pozornému čtenáři neujde, že v minulém dílu si Tomáš nadšeně vykládal s Veronikou Mackovou o kdejaké havěti, a svěřil se mj., že choval sklípkana, Lídě už ale raději neřekl, že mu tehdy na ubytovně utekl… – pozn. red.)
Lída: V televizi mi to přijde hrozně zajímavé, ale mít ho doma! Ne, to by nedopadlo dobře!
Tomáš: Ty máš určitě ráda koně, ne? Tvůj manžel byl, myslím, koňák. (Kamil Kuchovský – pozn. red.)
Lída: On to nebyl přímo manžel, byl to prostě můj muž, nevzali jsme se. Nejdřív jsme neměli potřebu a pak už jsme to nestihli. Koně jsem milovala vždycky. Když jsem se seznámila s koňákem, byla jsem na vrcholu blaha, jenže to byli dostihoví plnokrevníci, a to jsem záhy pochopila, že je něco úplně jiného… Navíc jsem si tehdy vytvořila v hlavě nějaký divný strach a bála jsem se jezdit, abych nespadla. Ale na dostihy chodím, mám tam díky Kamilovi pořád spoustu kamarádů, i když už to bude vlastně 19 let, co umřel.
Tomáš: Takže vaše romantické víkendy spočívaly v tom, že jste se šli podívat na dostih?
Lída: No! Nebo jsme jeli. Mezi lidma od koní mi bylo vždycky moc dobře. Tehdy jsem byla na závodišti skoro denně.
Tomáš: Jak nejlíp uzavřít naše přátelské posezení u nealka? … Jaký máš ráda alkohol? Co pivo? Pivař nejsi?
Lída: (smích) Ne, přestože mám za sebou scénické čtení hry Pivo a ženy, pivař nejsem. Teď si občas ráda dám víno, ale nejdřív jsem dlouho vůbec nevěděla, že mi bude alkohol někdy chutnat. Třeba na vysoké jsme nepili vůbec…
Tomáš: Co to bylo za školu, proboha?! (smích)
Lída: DAMU! Ale o našem ročníku se říkalo, že je zvláštní. Dokonce se to řešilo na fakultní radě. A pan režisér Evžen Sokolovský starší prohlásil: „Já vím, jak to je. Oni jsou velice slušní, ale když pak rodiče jednoho z nich odjedou, udělají obrovský mejdan. A pak můžou být zase delší dobu hodní.“ Potom se octl na jednom našem večírku a následně musel na radě konstatovat: „Mýlil jsem se, oni jsou opravdu tak slušní.“
Tomáš: Tak na zdraví!
Lída: Na zdraví! … Ale alkohol si dáme samozřejmě až po představení – abyste si nemysleli, milí čtenáři – mám tady Kofolu a Tomáš nealkoholické pivo!
