VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Herec herci... Petr Dohnal zpovídá Petru Janečkovou
Před prázdninami předal Zdeněk Rumpík štafetu hereckých rozhovorů PETRU DOHNALOVI, který si pro první rozhovor v sezóně vybral jednu z nejoblíbenějších hereček pardubického divadla PETRU JANEČKOVOU. Nyní máte možnost i vy zjistit, co si povídá nadřízený s podřízenou a kolega s kolegyní v jedné osobě, zkrátka Petr s Petrou.
Petr: Tak můžeme začít náš spontánní rozhovor, nadechni se! Péťo, v současné době jdeš z jedné role do druhé, máš toho hodně… Baví tě to ještě?
Petra: Ano, pane řediteli! (smích) Jóóó, baví! Ale samozřejmě že jsem z toho někdy utahaná a je těžké se pokaždé nabudit na zkoušku nebo představení. Přesto mě to baví, a mám pocit, že čím dál tím víc.
Petr: Takže by toho mohlo být ještě víc…
Petra: (smích) To ne! To tím neříkám. Myslím, že teď jsem dostala plnými hrstmi, loňská sezóna pro mě byla krásná. A ještě pořád všechno vstřebávám a pracuju na tom, takže i přes prázdniny jsem měla práce dost.
Petr: Po několik let jsi byla nejoblíbenější herečkou. Teď jsi pomyslné žezlo předala Martině Sikorové. Nemrzí tě to?
Petra: Ne, ne. Já jsem nad tím už dřív dumala, jak to bude dál – že jsem už vlastně odstoupila, že už jako nikdy… (smích) Ne! Nemrzí. Ono je to hlavně o rolích, které člověk dostává. Já jsem měla krásné a komické role, myslím si, že na lidi hodně zapůsobila My Fair Lady… A Martinka si o to říkala už dlouho. Nakonec byl rozhodující asi Cabaret, protože roli Sally zvládla Martinka perfektně.
Petr: Co bys jí poradila, aby jí to třeba nestouplo do hlavy? Když tobě to do hlavy nestouplo…
Petra: Člověk musí zůstat při zemi, protože na divadle se začíná pořád znovu. A děkuju za poklonu! Já doufám, že to tak je. Úspěch v divadle není navždycky. Je důležité si říct, že i když jsem si třeba v danou chvíli jistá, že se mi něco hodně povedlo, tak i na tom, co se povedlo, jde pořád dál pracovat. Ono to teď zní, jako bych byla pionýrka nebo svazačka nebo všechno dohromady! Ale je to pravda. Člověk nesmí ustrnout, ale hrát každé představení jako první, jako poslední. Když se něco nepodaří, hledat proč se to nepodařilo.
Petr: Krom rolí zábavných jsi hrála nebo hraješ i role náročné, které mohou napovídat ženám něco o jejich životě a o řešení různých situací. Bereš si ty sama ze svých rolí něco do života?
Petra: Myslím, že spíš je to naopak – že člověk čerpá ze svých zkušeností, ze svého života a to spíš pak vkládá do svých rolí. Asi bych se neřídila žádnou postavou. Jsem pragmatický člověk a nedovedu si představit, že by mě třeba nějaká role poňoukla k tomu, abych se zachovala jako ta figura.
Petr: Letos jsme spolu hodně zkoušeli a bylo to moc fajn. Děkuju ti za spolupráci. Vím, že jsi herečka, která si nevšímá jen sama sebe, ale dívá se i po svém okolí a dovede partnerům leccos napovědět… (Petra se směje) Nemáš třeba také režijní ambice? Nechtěla bys něco režírovat?
Petra: (smích) Já vím, někdy jsem tím hodně protivná. Ale nevím, čím je to způsobené… Možná tím, že jsem v ascendentu Panny a ona je taková puntičkářská… Takže se všem kolegům omlouvám! Mně to prostě nedá, takový přístup mám i sama k sobě. Ale abych teda odpověděla na tvoji otázku: Režijní ambice nemám. Nemyslím si, že bych dokázala něco zrežírovat. Asi kdyby mě nějaký titul nadchnul a měla bych touhu, tak bych do toho snad šla, ale vlastně si teď vůbec nedovedu představit, že bych to nějak poskládala… Co se týče kostýmů, strach nemám, možná i scény. Ale třeba hudba… Nevím, asi kdybych měla tu konkrétní představu o titulu, přišlo by to samo. Ale do téhle chvíle určitě ne.
Petr: Není tajemstvím, že tvůj partner Láďa Špiner režijní ambice má a že ty jsi v soukromí také maminka, máte spolu dcerku Káju. Říká se, že maminka a pan režisér mají vždycky pravdu. Tak by mě zajímalo, jak to máte doma vy?
Petra: My máme pravdu oba dva, oba tu svoji. (smích) A musíme to pak vždycky dát nějak dohromady, dohodnout se.
Petr: A Kája vás ještě nerežíruje?
Petra: Kája jo! Ta nejvíc! Ona, jak je zvyklá, že jí všechno vysvětlujeme, to od nás chytla a vysvětluje teď zase ona nám.
Petr: A bude to taky herečka?
Petra: To vůbec netuším! Láďa ji od toho pořád strašně zrazuje. Já mu zase říkám, ať ji tolik nezrazuje, protože právě tím víc by potom k tomu mohla tíhnout. Ale kdyby chtěla být herečka, tak bych jí přála, aby byla dobrá, protože kdyby nebyla, byla by nešťastná.
Petr: Petro, děkuju za rozhovor a přeju ti, ať vám všechno vyjde tak, jak má. Zlom vaz!
Petra: Děkuju moc! Ty taky ZLOM VAZ!
Anna Hlaváčková
Petr: Tak můžeme začít náš spontánní rozhovor, nadechni se! Péťo, v současné době jdeš z jedné role do druhé, máš toho hodně… Baví tě to ještě?
Petra: Ano, pane řediteli! (smích) Jóóó, baví! Ale samozřejmě že jsem z toho někdy utahaná a je těžké se pokaždé nabudit na zkoušku nebo představení. Přesto mě to baví, a mám pocit, že čím dál tím víc.
Petr: Takže by toho mohlo být ještě víc…
Petra: (smích) To ne! To tím neříkám. Myslím, že teď jsem dostala plnými hrstmi, loňská sezóna pro mě byla krásná. A ještě pořád všechno vstřebávám a pracuju na tom, takže i přes prázdniny jsem měla práce dost.
Petr: Po několik let jsi byla nejoblíbenější herečkou. Teď jsi pomyslné žezlo předala Martině Sikorové. Nemrzí tě to?
Petra: Ne, ne. Já jsem nad tím už dřív dumala, jak to bude dál – že jsem už vlastně odstoupila, že už jako nikdy… (smích) Ne! Nemrzí. Ono je to hlavně o rolích, které člověk dostává. Já jsem měla krásné a komické role, myslím si, že na lidi hodně zapůsobila My Fair Lady… A Martinka si o to říkala už dlouho. Nakonec byl rozhodující asi Cabaret, protože roli Sally zvládla Martinka perfektně.
Petr: Co bys jí poradila, aby jí to třeba nestouplo do hlavy? Když tobě to do hlavy nestouplo…
Petra: Člověk musí zůstat při zemi, protože na divadle se začíná pořád znovu. A děkuju za poklonu! Já doufám, že to tak je. Úspěch v divadle není navždycky. Je důležité si říct, že i když jsem si třeba v danou chvíli jistá, že se mi něco hodně povedlo, tak i na tom, co se povedlo, jde pořád dál pracovat. Ono to teď zní, jako bych byla pionýrka nebo svazačka nebo všechno dohromady! Ale je to pravda. Člověk nesmí ustrnout, ale hrát každé představení jako první, jako poslední. Když se něco nepodaří, hledat proč se to nepodařilo.
Petr: Krom rolí zábavných jsi hrála nebo hraješ i role náročné, které mohou napovídat ženám něco o jejich životě a o řešení různých situací. Bereš si ty sama ze svých rolí něco do života?
Petra: Myslím, že spíš je to naopak – že člověk čerpá ze svých zkušeností, ze svého života a to spíš pak vkládá do svých rolí. Asi bych se neřídila žádnou postavou. Jsem pragmatický člověk a nedovedu si představit, že by mě třeba nějaká role poňoukla k tomu, abych se zachovala jako ta figura.
Petr: Letos jsme spolu hodně zkoušeli a bylo to moc fajn. Děkuju ti za spolupráci. Vím, že jsi herečka, která si nevšímá jen sama sebe, ale dívá se i po svém okolí a dovede partnerům leccos napovědět… (Petra se směje) Nemáš třeba také režijní ambice? Nechtěla bys něco režírovat?
Petra: (smích) Já vím, někdy jsem tím hodně protivná. Ale nevím, čím je to způsobené… Možná tím, že jsem v ascendentu Panny a ona je taková puntičkářská… Takže se všem kolegům omlouvám! Mně to prostě nedá, takový přístup mám i sama k sobě. Ale abych teda odpověděla na tvoji otázku: Režijní ambice nemám. Nemyslím si, že bych dokázala něco zrežírovat. Asi kdyby mě nějaký titul nadchnul a měla bych touhu, tak bych do toho snad šla, ale vlastně si teď vůbec nedovedu představit, že bych to nějak poskládala… Co se týče kostýmů, strach nemám, možná i scény. Ale třeba hudba… Nevím, asi kdybych měla tu konkrétní představu o titulu, přišlo by to samo. Ale do téhle chvíle určitě ne.
Petr: Není tajemstvím, že tvůj partner Láďa Špiner režijní ambice má a že ty jsi v soukromí také maminka, máte spolu dcerku Káju. Říká se, že maminka a pan režisér mají vždycky pravdu. Tak by mě zajímalo, jak to máte doma vy?
Petra: My máme pravdu oba dva, oba tu svoji. (smích) A musíme to pak vždycky dát nějak dohromady, dohodnout se.
Petr: A Kája vás ještě nerežíruje?
Petra: Kája jo! Ta nejvíc! Ona, jak je zvyklá, že jí všechno vysvětlujeme, to od nás chytla a vysvětluje teď zase ona nám.
Petr: A bude to taky herečka?
Petra: To vůbec netuším! Láďa ji od toho pořád strašně zrazuje. Já mu zase říkám, ať ji tolik nezrazuje, protože právě tím víc by potom k tomu mohla tíhnout. Ale kdyby chtěla být herečka, tak bych jí přála, aby byla dobrá, protože kdyby nebyla, byla by nešťastná.
Petr: Petro, děkuju za rozhovor a přeju ti, ať vám všechno vyjde tak, jak má. Zlom vaz!
Petra: Děkuju moc! Ty taky ZLOM VAZ!
