VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

aneb Vše, co jste kdy chtěli vědět, ale báli jste se zeptat…
aneb S láskou nejen o pudingu

Kromě toho, že je další z řady dotazovaných JOSEF LÁSKA vynikajícím mladým hercem, idolem mnoha žen a dívek, umí třeba také namíchat vynikající drink, vyhrát počítačovou bitvu nebo vymalovat byt! A možná se to zdá neuvěřitelné, ale ač je věkově dělí téměř celá generace, Pepa toho má s MILANEM NĚMCEM společného více, než byste čekali…

Milan: Pepo, schválně jestli víš, proč jsem si tě vybral!
Pepa: No, to vůbec nevím…

Milan: Protože bych měl doma peklo, kdyby ne! (smích) Samozřejmě jsem měl na výběr spoustu kolegů, kteří ještě v této rubrice nemluvili, ale musel jsem si vybrat tebe. Protože za prvé – jsi nejoblíbenější herec mé ženy…
Pepa: (smích)

Milan: Potom nejoblíbenější herec mého mladšího syna…
Pepa: (smích)

Milan: Ale samozřejmě jsi i můj oblíbený kolega a navíc máme i něco společného – jsi právě ve věku, ve kterém jsem já zhruba nastupoval do divadla. A mě by zajímalo, co se tak plus mínus od té doby změnilo. Za těch dvacet let. Ještě než se začnu ptát, musím pochválit tvoje rodiče, že ti vybrali krásný český jméno…
Pepa: Vyřídím! Vybrali ho podle filmu S tebou mě baví svět, jmenuju se podle malýho Pepína… Jinak jsem měl být Anička.

Milan: Vidíš, to byla moje druhá otázka. Já měl být taky Anička! Oba naši kluci taky! A tady se ukazuje, že toho máme společnýho víc, než si myslíme.
Pepa: (smích)

Milan: A pak taky to tvoje příjmení! Potkat se s Láskou… Přemýšlel jsem – dají se třeba na to balit holky?
Pepa: Trošku jo… (smích) Docela dlouhou dobu jsem na to hřešil a při představování jsem tomu příjmení ještě vždycky přikládal váhu: Jmenuju se Josef… LÁSKA. A ony na to: „Ježíš! To je tak hezký příjmení!“ A už to bylo.

Milan: Takže jsi v Pardubicích. Napadalo tě někdy předtím, že půjdeš do Pardubic?
Pepa: Když jsme byli ve čtvrťáku, říkali jsme si s mým spolužákem Ondrou Rychlým, do jakých divadel bychom chtěli jít. Samozřejmě proběhly nějaký pražský divadla, ale když jsme mluvili o oblastech, měli jsme tři divadla: Plzeň, Mladá Boleslav a Pardubice. A Ondra je teď v Plzni, já jsem v Pardubicích. Takže se nám to vlastně tak nějak splnilo.

Milan: Bereš to jako dobrou štaci?
Pepa: Moc dobrou. To bylo fakt jedno z divadel, do kterýho jsem chtěl jít. Dokonce jsem na začátku čtvrťáku řediteli posílal, jak se dneska říká, „sívíčko“ – životopis, ale ten asi nikdo nezaregistroval (smích), protože mi nepřišla vůbec žádná odpověď.

Milan: Takže tvoje soukromý pouto s Pardubicemi, o kterým můžeme, ale nemusíme mluvit, je náhoda?
Pepa: Je.

Milan: Ano. Tak já nebudu dráždit tvoje fanynky, které určitě ještě věří a doufají v to, že jsi volný. Tvoje momentální přítelkyně je Pardubačka a jestli ji diváci poznají na přiložené fotografii, tak ať si to domyslí, anebo někde vyhledají… Dobře, takže to je náhoda. No ale jinak ty jsi Pražák. Jaký byl ten přechod? To mě dost zajímá, protože pro mě jako kluka z Vysočiny to bylo dost krušný sem přejít – do polabské roviny. Tak co Pardubice, jak na tebe působí?
Pepa: Působí dobře. Ještě předtím jsem hostoval v Mostě…

Milan: Cha!
Pepa: (smích) Takže asi tak… Ale jinak mám vždycky pocit, když někam přijedu, že mě to město nějakým způsobem vítá. V Mostě mi první večer ukradli telefon a peněženku a v Pardubicích do mě narazil cyklista. Takže tady je to daleko lepší.

Milan: A co škola? Vzpomínáš na pražskou školu dobře, kolego?
Pepa: Vzpomínám dobře, až na poslední dva roky. Protože v té době jsem začínal víc hrát – hostoval jsem v Mostě, tady, na Vinohradech. A oni mi pak ve škole dělali problémy, že hraju… Což jsem nedokázal pochopit, když mě tam něco čtyři roky učili, a pak byl problém, že jsem dělal vlastně to, co jsem se učil.

Milan: Stará vesta… A nejradši vzpomínáš na co? Hezký zážitek ze školy, pojď…
Pepa: Hrozně rád vzpomínám na školní představení v páťáku a v šesťáku, protože mám pocit, že jsme se jako ročník hodně semkli a začali konečně fungovat. Dělali jsme komedii Roztomilý člověk…

Milan: No tak to si děláš legraci… to máme další spojnici! Tahle komedie mě těsně lízla, měla se tu kdysi hrát! Kvůli ní jsem vlastně založil svůj orchestr Dr. Swing. No teda! … Ale jedeme dál: Jedna otázka od mojí drahé polovičky – jakou známku jsi měl na konzervatoři z tance, ptá se Monika.
Pepa: Vždycky jedničku.

Milan: Takže to souhlasí, děkuji. Ona tě totiž považuje za krále večírků!
Pepa: …v pozdních ranních hodinách… (smích)

Milan: …na stole… (smích) No to k mladému životu u divadla patří! Kdy ses naposledy zdržel do rána?
Pepa: Naposled? To bylo teďka v sobotu! (smích)

Milan: A pak sis dal k snídani puding! Jíš ho každý den?
Pepa: Ano, miluju ho. (smích) No, jsem asi rekordman, ale…

Milan: No to jsem se na tebe dozvěděl… Prosím tě, co je to za úchylku?
Pepa: (smích) Já to mám odmalička – prostě ráno k snídani čokoládovej puding a kakao, tím se nastartuju.

Milan: Tak proti gustu… Ale zpátky k divadlu: Kde čerpáš inspiraci pro herectví?
Pepa: Nemám rád klišé, ale co řeknu, bude znít jako klišé… Ze života. Prostě z toho, co se děje kolem mě. Někdy se přistihnu, že mi ujíždí autobus, protože koukám na nějakej pár, kterej se třeba hádá. Ale samozřejmě mám rád i knížku, ve které pan Michail Čechov popsal hereckou techniku.

Milan: A jak se učíš texty? Leze ti to do hlavy?
Pepa: Leze a naštěstí docela dost snadno. Ale blbý je, že si pamatuju i repliky všech ostatních.

Milan: Ale ty se neříkaj, to víš. (smích)
Pepa: (smích) Někdy mám problém.

Milan: Když se ještě vrátíme ke škole. Co divadelní pověry? Vedli vás k nim? Mladá generace to už moc nedrží.
Pepa: Spíš než ta škola mě k tomu vedlo vinohradský divadlo, kde jsem odmalička hrál. Například mám z každého divadla, kde jsem hostoval, schovanou třísku z jeviště – pro štěstí.

Milan: Ještě se tě zeptám – s kým bys chtěl sedět v šatně? Kdyby sis mohl vybrat kohokoli na světě? Máš nějaký herecký vzor? Teda kromě mě… (smích)
Pepa: (smích) No právě! S tebou už jsem se potkal, tak nevím, jestli to může jít ještě dál… Ne, vážně, to je těžká otázka, těch lidí je strašně moc. Ale kupříkladu Ivan Trojan. S ním se potkat!

Milan: Tak to máme asi taky společné. Já ho taky považuju za excelentního hráče. A co takhle soukromý život? Sportuješ třeba?
Pepa: Trošku. Teď je to horší. Když jsem byl malej, dělal jsem hodně sportů – gymnastiku, fotbal, karate, baseball, ten mě bavil nejvíc. Maminka ze mě chtěla mít taky sportovce. Sestra Kristýna je totiž několikanásobná vicemistryně světa, mistryně Evropy a republiky ve sportovním aerobiku.

Milan: Páni! Já už taky moc nesportuju, radši zajdu do kavárny… Ještě jednu věc jsi mi zatajil – hrál jsi v inscenaci Dokonalá svatba? Roli Billa, ženicha?
Pepa: Ano!

Milan: Poznal jsem to podle fotky na netu! Já mám za sebou dvě inscenace téhle hry. A v Brně to ještě pořád hraju! Já si prostě na rozhovor líp vybrat nemohl! Tak pěkně tady klábosíme, ale mohli bychom to uzavřít nějak decentně a filozoficky, co říkáš? Teď spolu hrajeme v představení Hej, Mistře! Vždycky když čekám na svůj výstup, poslouchám tě, jak na jevišti cituješ Seneku. Můžeš to teď zopakovat? Protože pro mě je to dost zásadní a myslím, že i ty si to budeš pamatovat, když třeba za dvacet let budeš dělat podobný rozhovor s nějakým mladším kolegou nebo se mnou, ale už jako rekvizitářem nebo vrátným. (Oba se smějí.) Mohlo by to být totiž i takové motto toho, jak ten náš život běží.
Pepa: Já mám ten citát taky moc rád, i když spousta lidí třeba řekne, že jsem na něj mladej, ale o tom to asi není… Je to takhle: „Celý život není nic jiného než cesta k smrti. A životní čas je půjčka, kterou nedokáže vrátit ani vděčný dlužník.“

Milan: Krásný! Pepo, já ti moc děkuju, lámej vaz, držím ti palce a užij si každý den tvých prvních sezón v Pardubicích!
Pepa: Čert tě vem!