VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Herec herci... Martina Sikorová zpovídá Václava Duška
Mladá talentovaná herečka MARTINA SIKOROVÁ, kterou znají diváci Východočeského divadla především z oblíbených muzikálů, jako je Zpívání v dešti, Cabaret nebo Jeptišky, vyzpovídala svého kolegu, vždy veselého (obzvláště v přítomnosti dam) hereckého barda VÁCLAVA DUŠKA.
Martina: Chceš vědět, proč jsem si tě vybrala k rozhovoru?
Vašek: Ne.
(Martina vyprskne smíchy)
Vašek: No?
Martina: Protože tě obdivuju! Když přijdeš na jeviště, tak tam „jenom“ JSI. Vždycky. A tak se tě chci zeptat na návod.
Vašek: Děvčičko drahá moravská, nevím, jestli na to vůbec existuje návod. Já jsem se učil za pochodu. Nemám žádnou uměleckou školu. Původně jsem VELMI chtěl dělat divadlo. Na školu jsem se nedostal, a tak jsem v divadle nejdříve prošel různými profesemi, až jsem začal hrát. Učil jsem se od kolegů být jim partnerem na jevišti. To je velmi důležité – být partnerem a mít taky nějakýho partnera, aby to nebylo jen odříkávání textu… Řeknu větu a čekám, co na to ten druhej, jak bude reagovat.
Martina: Řekla bych, že součástí je taky tvoje velmi pilná příprava. Jak to tak ale pozoruju, jde hlavně o to, že máš svou profesi tak rád, že už ji nebereš jako práci, že nemůžeš jinak, než nad postavou i celou hrou pořád přemýšlet, žít tím. Že je to tvoje vášeň. Je to tak?
Vašek: Já to vezmu od Adama. U nás v hospodě se mě chlapi ptali, kolik za divadlo mám. Tak jsem jim tu sumu prozradil a oni mi na to řekli, že za to by nešli ani kolem divadla. Což je smutná pravda, že u divadla se prachy vydělat nedaj. Musí to člověk dělat z radosti. Musí bejt mladej, zdravej a těšit se na to a bavit se tím. No a mě to bavilo. Já jsem v podstatě ničím jiným nežil, i na úkor rodiny. Mě třeba moc nebavila televize, film. Tam člověk nevidí diváky. V divadle herec diváka vnímá, jestli jde spolu s náma. Když je to komedie, jestli se směje. A právě to mě na divadle bavilo. A pak se mi taky vždycky líbilo hrát to maličko jinak, sem tam to třeba trošku obměňovat.
Martina: Tak teda dobře. A teď se tě ještě zeptám…
Vašek: Na sex?
Martina: No, skoro. (smích) Ale když teda pomineš sex…
Vašek: To nejde, ten k životu patří!
Martina: To jo, ale chci se tě zeptat, jestli věříš v Boha?
Vašek: No, asi bych řek’, že ne. Ale pozor, já jsem ministroval! Moje babička chtěla, aby ze mě byl farář. To bylo v padesátejch letech. To byla vůbec zvláštní doba: ve středu jsme měli pionýra a ve čtvrtek náboženství. Ty ideologie se teda tříštily neuvěřitelným způsobem…
Dnes, po těch letech, co jsem proplouval životem, potřebuju mít vždycky markantní důkaz něčeho. A Bůh nesplňuje moje představy v tom smyslu, že by měl korigovat chyby, kterých se lidi dopouštěj, viz všelijaký nesmyslný války. Lidi vykládaj Boha různě. Já nevím… Jak polemizovat? Jak si to představovat? Život máme jenom jeden, měli bychom ho žít na plný pecky a zabývat se tímhle mi přijde jako ztráta času, protože to východisko těžko hledat. To je stejný, jako bychom se bavili o smyslu života. Člověk se celej život za něčím honí, a pak to maximálně předá dětem.
Martina: A vidíš, já bych třeba u tebe řekla, když tě vidím na jevišti, že už jen tohle má smysl, ta zábava, radost, tvůrčí práce…
Vašek: Ano, v jednom máš pravdu – ten smysl lze hledat v tom, že si lidi musí pomáhat. Máme spoustu trablů a problémů. Měli bychom si pomáhat. A v podstatě divadelní produkce pomáhá tak, že usnadňuje divákům život v tom smyslu, že na dvě hodiny přijdou na jiný myšlenky, že si odpočinou, pobaví se.
Martina: To je pravda! Tak vidíš, na jaký krásný smysl jsme přišli. Děkuju ti za rozhovor a tímto ti předávám štafetu!
(A ještě si dovolím opravu pro pozorného čtenáře k minulému rozhovoru se mnou: Kdysi jsem chtěla mít dlouhé blonďaté mikádo jako paní Preissová v Jak dostat tatínka do polepšovny. Už se k tomuto svému ideálu skoro blížím! Tak jen, abyste to věděli…) (smích)
Martina: Chceš vědět, proč jsem si tě vybrala k rozhovoru?
Vašek: Ne.
(Martina vyprskne smíchy)
Vašek: No?
Martina: Protože tě obdivuju! Když přijdeš na jeviště, tak tam „jenom“ JSI. Vždycky. A tak se tě chci zeptat na návod.
Vašek: Děvčičko drahá moravská, nevím, jestli na to vůbec existuje návod. Já jsem se učil za pochodu. Nemám žádnou uměleckou školu. Původně jsem VELMI chtěl dělat divadlo. Na školu jsem se nedostal, a tak jsem v divadle nejdříve prošel různými profesemi, až jsem začal hrát. Učil jsem se od kolegů být jim partnerem na jevišti. To je velmi důležité – být partnerem a mít taky nějakýho partnera, aby to nebylo jen odříkávání textu… Řeknu větu a čekám, co na to ten druhej, jak bude reagovat.
Martina: Řekla bych, že součástí je taky tvoje velmi pilná příprava. Jak to tak ale pozoruju, jde hlavně o to, že máš svou profesi tak rád, že už ji nebereš jako práci, že nemůžeš jinak, než nad postavou i celou hrou pořád přemýšlet, žít tím. Že je to tvoje vášeň. Je to tak?
Vašek: Já to vezmu od Adama. U nás v hospodě se mě chlapi ptali, kolik za divadlo mám. Tak jsem jim tu sumu prozradil a oni mi na to řekli, že za to by nešli ani kolem divadla. Což je smutná pravda, že u divadla se prachy vydělat nedaj. Musí to člověk dělat z radosti. Musí bejt mladej, zdravej a těšit se na to a bavit se tím. No a mě to bavilo. Já jsem v podstatě ničím jiným nežil, i na úkor rodiny. Mě třeba moc nebavila televize, film. Tam člověk nevidí diváky. V divadle herec diváka vnímá, jestli jde spolu s náma. Když je to komedie, jestli se směje. A právě to mě na divadle bavilo. A pak se mi taky vždycky líbilo hrát to maličko jinak, sem tam to třeba trošku obměňovat.
Martina: Tak teda dobře. A teď se tě ještě zeptám…
Vašek: Na sex?
Martina: No, skoro. (smích) Ale když teda pomineš sex…
Vašek: To nejde, ten k životu patří!
Martina: To jo, ale chci se tě zeptat, jestli věříš v Boha?
Vašek: No, asi bych řek’, že ne. Ale pozor, já jsem ministroval! Moje babička chtěla, aby ze mě byl farář. To bylo v padesátejch letech. To byla vůbec zvláštní doba: ve středu jsme měli pionýra a ve čtvrtek náboženství. Ty ideologie se teda tříštily neuvěřitelným způsobem…
Dnes, po těch letech, co jsem proplouval životem, potřebuju mít vždycky markantní důkaz něčeho. A Bůh nesplňuje moje představy v tom smyslu, že by měl korigovat chyby, kterých se lidi dopouštěj, viz všelijaký nesmyslný války. Lidi vykládaj Boha různě. Já nevím… Jak polemizovat? Jak si to představovat? Život máme jenom jeden, měli bychom ho žít na plný pecky a zabývat se tímhle mi přijde jako ztráta času, protože to východisko těžko hledat. To je stejný, jako bychom se bavili o smyslu života. Člověk se celej život za něčím honí, a pak to maximálně předá dětem.
Martina: A vidíš, já bych třeba u tebe řekla, když tě vidím na jevišti, že už jen tohle má smysl, ta zábava, radost, tvůrčí práce…
Vašek: Ano, v jednom máš pravdu – ten smysl lze hledat v tom, že si lidi musí pomáhat. Máme spoustu trablů a problémů. Měli bychom si pomáhat. A v podstatě divadelní produkce pomáhá tak, že usnadňuje divákům život v tom smyslu, že na dvě hodiny přijdou na jiný myšlenky, že si odpočinou, pobaví se.
Martina: To je pravda! Tak vidíš, na jaký krásný smysl jsme přišli. Děkuju ti za rozhovor a tímto ti předávám štafetu!
(A ještě si dovolím opravu pro pozorného čtenáře k minulému rozhovoru se mnou: Kdysi jsem chtěla mít dlouhé blonďaté mikádo jako paní Preissová v Jak dostat tatínka do polepšovny. Už se k tomuto svému ideálu skoro blížím! Tak jen, abyste to věděli…) (smích)
Anna Hlaváčková
