VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Divadelní sezóna končí a kruh hereckých rozhovorů se nám pomalu uzavírá… Když jsme začali s touto štafetovou disciplínou, jako první startovala se svými otázkami LUDMILA MECERODOVÁ. I když získala dvouletý náskok, známý sportovec Martin Mejzlík ji hravě doběhnul a vyzpovídal.
 
Martin: Lído, tak si říkám, že jsem se tě nikdy nezeptal, jakou hereckou školu máš, kde jsi studovala?
Lída: Mám brněnskou konzervatoř. Učila mě tehdy Jiřinka Prokšová, která bohužel už nežije, a Stanislav Zindulka. V jednasedmdesátém roce, v začátcích normalizace nebyly šrouby tolik dotažené a tihle lidé naštěstí ještě mohli učit. Později už to tak nebylo.

Martin: Když se podíváš zpětně na svůj herecký život, jsi za něj ráda? Baví tě to, nebo bys radši dělala něco jiného?
Lída: (smích) Jsem ráda, že jsem se dala na herectví. Abych pravdu řekla, teď už si ani neumím představit, že bych dělala něco jiného… Samozřejmě v průběhu života nastaly i situace, kdy se něco nedařilo, to známe asi všichni. Ale byla to vždycky jen taková momentální krize, kdy člověk třeba nemohl hrát nebo zase naopak dostal úkol, s kterým se trápil, a nevěděl, jak na něj.

Martin: Já to mám tak napůl… Taky si nedovedu představit, že bych dělal něco jiného, na druhou stranu je mi jasné, že existují i lepší profese. (smích) Rozhodně bych nechtěl, aby moje děti skončily u divadla.
Lída: Ale to je úplně normální. Herecké povolání je na jednu stranu krásné, ale na druhou stranu nesvobodné a nevděčné. Navíc pro ženy mého věku dramatikové moc her nepíší a dramaturgové nevybírají, takže nemůžu očekávat, že bych se ještě někdy střetla s nějakou zajímavější rolí. I když chápu, že to jinak nejde, je mi to trochu líto.

Martin: To je v hereckém životě asi nejnepříjemnější – když máš energii pracovat a nemůžeš. Tvoje dcera Anička teď nastoupila u nás v divadle jako dramaturg. Jsi ráda?
Lída: Jsem. Asi to tak mělo být, vždyť ona u tohoto divadla se mnou vyrostla. Studovala divadelní vědu, a pak to chvíli vypadalo, že skoro zbytečně, ale během posledních let se tomu zase začala věnovat, takže jsem ráda, že dělá, co vystudovala. Sice „skončila u divadla“, jak ty říkáš, ale herečkou není, což jsem ráda. Na druhou stranu úloha dramaturga taky není úplně jednoduchá a bezbolestná – má velkou zodpovědnost a dá se na něj ledacos svést. Člověk nad tím nesmí tak hloubat. Vidím na ní, že ji to baví, a to je nejdůležitější.

Martin: Máš už i vnuka, že?
Lída: Ano, nedávno mu byly tři roky. Krásně mluví, má teď to nejroztomilejší období. Kdyby si člověk tak dokázal zapamatovat všechny ty jeho průpovídky! Tuhle mu povídám: „Teda Tondo, ty jsi ale číslo!“ A on na to s úsměvem a vztyčeným palečkem: „Jo, babi! Jednička!“ Je hodně temperamentní a dokáže rázem zaměstnat celou rodinu, takže si rozhodně nemůžu stěžovat, že bych ve volném čase neměla co dělat. (smích) Ale jsem samozřejmě ráda, že si ten čas spolu s vnoučkem můžu užít, dokud to jde.

Martin: Takže volný čas trávíš nejvíc s rodinou?
Lída: Ano. A pak hodně času taky s pejskem Tobíkem, kterého třikrát denně venčím. I když se mi někdy vůbec nechce, říkám si, že mám aspoň důvod se projít a nesedět doma na zadku.

Martin: Zbyde ti pak ještě čas zajet na představení do jiného divadla?
Lída: Právě že ne, i když by mě to moc zajímalo. Sem tam se mi něco podaří vidět v Brně (dlouholetý partner Lídy je dramaturg Městského divadla Brno Jiří Záviš – pozn. red.) a pak jsem ráda, že tu máme GRAND Festival smíchu, který nám různá divadla dováží až pod nos. Ale že bych sama někam vyrážela, to bohužel nestíhám.

Martin: Co děláš ráda, když ti zbyde trocha volného času?
Lída: Většinou usínám nad knížkou. (smích) A když ho zbyde trošku víc, jedu na Moravu za rodiči. Maminka je teď už dost nemocná, tatínek se o ni stará, ale musí mu pomáhat i sestra, protože ve svém věku už by vše včetně domácnosti nezvládl. Je mu 87, ale opravdu se obdivuhodně drží a snaží se, jak to jde. Problém je, že žijí opravdu hodně daleko, takže se za nimi nedostanu tak často, jak bych chtěla.

Martin: A jak trávíš prázdniny?
Lída: Právě už mnoho let jen u našich, abych jim aspoň trochu pomohla. Dřív jsme hodně podnikali i různé výlety, ale teď jsme potřeba spíš u rodičů. Ještě do loňského roku jsme jezdívali na týden na pronajatou chalupu na Šumavě, bylo tam opravdu nádherně, klid, už jsme tam měli i svoje houbařská místa. Jenže letos nám majitelka oznámila, že chalupu už pronajímat nebude. Samozřejmě že mě dávno napadlo pořídit si vlastní, toužím po ní dlouho, ale i když jsem se aktivně snažila něco sehnat, nikdy to nedopadlo. A vlastně ani nevím, jestli bychom tam měli čas jezdit. Člověk tyhle věci pořád nějak odkládá, vždycky se najdou důvody, proč to nejde. Jsem moc přemýšlivý typ – pořád si dělám nějaké analýzy pro a proti, a tím pádem je pro mě všechno ambivalentní a pořád se jen znejisťuju. Pak se pro něco rozhodni! (smích) Stejně si poslední dobou přicházím na to, jak je někdy zbytečné o něco příliš usilovat, snažit se věci za každou cenu vyřešit. Někdy se totiž úplně nečekaně a bez jakéhokoli úsilí vyřeší samy. A člověk zatím jen plýtvá svým časem.

Martin: Přesně o tom jsme minule mluvili s Jindrou – jak se člověku zkracuje čas a mění priority.
Lída: Je to tak. Jsem čím dál víc netrpělivá, když cítím, že se musím zabývat nějakou zbytečnou činností. Úklid, žehlení – takové mrhání časem. A přitom nakonec zjišťuju, že mě nejvíc potěší úplné drobnosti jako třeba procházka přírodou, kvetoucí louka… Zároveň mě neopouští zvídavost, pořád mám ještě nutkání se nějak vzdělávat. I když to asi nemá žádný smysl, mám prostě dojem, že člověk by měl umřít vzdělaný. (smích) Jak se zpívá v jedné populární písničce: „Ještě jsem nezmoudřel a už zas blbnu…“