VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Herec herci... Kristina Jelínková zpovídá Radka Žáka
Herečka a v tuto chvíli maminka na plný úvazek KRISTINA JELÍNKOVÁ si k novoročnímu rozhovoru vybrala kolegu – herce a režiséra RADKA ŽÁKA, který před nedávnem ve Východočeském divadle režíroval komedii Lenky Lagronové Po pláči smích. S kým a o čem si bude povídat Radek příště, se dozvíte už za měsíc!
Kristina: Radku, my jsme v pardubickém divadle nějak podobně dlouho, viď? Oba jsme „Pražáci“, ale ty celá ta léta do divadla dojíždíš z Prahy vlakem. Jak to, prosím tě, zvládáš? Nemáš už nádražní alergii?
Radek: Řekl bych, že ty déle, Kristino. Protože si tě pamatuji jako Kudlanku v ringu, a to jsem se tu byl jen podívat. A byla to podívaná!
A víš, že alergii nemám? Třeba právě pardubické nádraží je tak krásná budova, že se mi neomrzí. Baví mě ten vnitřní ochoz plný velkých květin. Když mi nejede vlak domů okamžitě, často zírám na mozaiku Československa na východní straně nádraží…, a přesto bych ty všechny hrady a zámky nevyjmenoval. Mimochodem, dlouho jsem neviděl pana Krychliče, snad se mu daří dobře.
Kristina: Máš nějaké vlakové rituály? Umím si představit, co asi obvykle děláš po cestě za divadlem… (smích) A jak se zabavuješ cestou zpátky?
Radek: Při každé cestě na „východ“, když jdu v Praze Vrchlického sady, to je ta zeleň před hlavním nádražím, se snažím nezapomenout pozdravit Woodrowa Wilsona.
Proč ses smála? Co bych měl dělat na cestě za divadlem…? Učím se přece divadelní texty nebo si v hlavě opakuji choreografie do muzikálů.
Kristina: Přesně to jsem měla na mysli! Při cestách vlakem asi potkáváš zajímavé typy lidí, možná jsi zažil pár zapamatování hodných příhod… Inspiruje tě to při tvé práci? Stojí nějaký příběh za zmínku?
Radek: Obráceně, Kristino! Spíš mě práce inspiruje pro situace na cestách. Když se nemusím učit text ani choreografie, tak pracuji na hereckých technikách. Určitě znáš Stanislavského metodu herecké práce, vždy se mi zdálo, že ji často využíváš na jevišti. Já nejraději procvičuji „okruh veřejné samoty“. Cesta ve vlaku je pro to ideální. A že se mi cvičení daří, poznám, když zůstávám v kupé sám, přestože je vlak plný. Lidé totiž vycítí moji koncentraci na samotu a jsou kupodivu ohleduplní a nikdo nepřistoupí. Chceš, Kristino, na podobné téma teplou příhodu? … Když jsme jezdili spolu s kamarádem a kolegou Davidem Novotným z Jihočeského divadla vlakem domů do Prahy a neměli jsme náladu na spolucestující, tak jsme si sedli v kupé proti sobě a na každé zastávce se vroucně dívali vzájemně do očí a k tomu si položili ruce na stehna toho druhého. Výborně to fungovalo, lidé byli taktní a nechali nás o samotě. Jednou se nám to ale vymklo, všiml si toho zvídavý průvodčí, a jakmile nepracoval, byl u nás a stále se chtěl poznávat. David nás nakonec zachránil ďábelskou žárlivou scénou, a protože jsem nezůstal pozadu, průvodčí se vyděsil a už jsme ho nikdy neviděli.
Kristina: Letos sis splnil svůj sen, zrežíroval sis na Malé scéně svou oblíbenou Lenku Lagronovou. Čím tě tolik uchvátila tato křehká dáma?
Radek: Tím, že není vůbec křehká. Křehké jsou jen její postavy, které přitom velmi často šíří pevné ideje.
Kristina: Po pláči smích je vysloveně dámská záležitost. Fascinuje tě ženský svět? Myslíš, že ženám rozumíš?
Radek: Ne, spíš přitahuje… Člověče, možná rozumím blondýnkám.
Kristina: Vím, že jsi sportovně založený člověk. Stihneš si při divadle ještě občas zahýbat tělem?
Radek: Nejvýrazněji se mimo divadlo pohybuji asi díky tomu vlaku, to je mezi Kolínem a Pardubicemi i 160 km za hodinu.
Kristina: Vedeš a povedeš tímto směrem i svoje děti? Jaký jsi otec? Řekni na sebe něco!
Radek: Nezlob se, neřeknu. Ale pro většinu dětí je cesta vlakem zážitek. Mimochodem, jel už tvůj Matouš vláčkem, nebo jen autem?
Kristina: Matoušek miluje auta! Svoji vláčkovou premiéru má ale teprve před sebou. Na chalupě v Krušných horách, kde vedou koleje i po hřebenech hor, je to kouzelný zážitek! Radku, snad můžu prozradit, že se svou partnerkou Luckou jste v očekávání…
Radek: Ne! … Ne, prosím. Některé věci neříkám veřejně, aby se nepokazily. Naše Anežka se taky vždycky ptá: „Můžu?“, ale nepočítá s: „Ne!“ (smích)
Kristina: A když jsme tedy u toho počínání… Hodláš v tom pokračovat?
Radek: V čem? … Aha… (smích) Chodím pravidelně za kartářkou a prozradila mi, že jich bude půltucet.
Kristina: Radku, díky za tenhle veřejný pokec! Ať se ti daří!!!
Anna Hlaváčková
Kristina: Radku, my jsme v pardubickém divadle nějak podobně dlouho, viď? Oba jsme „Pražáci“, ale ty celá ta léta do divadla dojíždíš z Prahy vlakem. Jak to, prosím tě, zvládáš? Nemáš už nádražní alergii?
Radek: Řekl bych, že ty déle, Kristino. Protože si tě pamatuji jako Kudlanku v ringu, a to jsem se tu byl jen podívat. A byla to podívaná!
A víš, že alergii nemám? Třeba právě pardubické nádraží je tak krásná budova, že se mi neomrzí. Baví mě ten vnitřní ochoz plný velkých květin. Když mi nejede vlak domů okamžitě, často zírám na mozaiku Československa na východní straně nádraží…, a přesto bych ty všechny hrady a zámky nevyjmenoval. Mimochodem, dlouho jsem neviděl pana Krychliče, snad se mu daří dobře.
Kristina: Máš nějaké vlakové rituály? Umím si představit, co asi obvykle děláš po cestě za divadlem… (smích) A jak se zabavuješ cestou zpátky?
Radek: Při každé cestě na „východ“, když jdu v Praze Vrchlického sady, to je ta zeleň před hlavním nádražím, se snažím nezapomenout pozdravit Woodrowa Wilsona.
Proč ses smála? Co bych měl dělat na cestě za divadlem…? Učím se přece divadelní texty nebo si v hlavě opakuji choreografie do muzikálů.
Kristina: Přesně to jsem měla na mysli! Při cestách vlakem asi potkáváš zajímavé typy lidí, možná jsi zažil pár zapamatování hodných příhod… Inspiruje tě to při tvé práci? Stojí nějaký příběh za zmínku?
Radek: Obráceně, Kristino! Spíš mě práce inspiruje pro situace na cestách. Když se nemusím učit text ani choreografie, tak pracuji na hereckých technikách. Určitě znáš Stanislavského metodu herecké práce, vždy se mi zdálo, že ji často využíváš na jevišti. Já nejraději procvičuji „okruh veřejné samoty“. Cesta ve vlaku je pro to ideální. A že se mi cvičení daří, poznám, když zůstávám v kupé sám, přestože je vlak plný. Lidé totiž vycítí moji koncentraci na samotu a jsou kupodivu ohleduplní a nikdo nepřistoupí. Chceš, Kristino, na podobné téma teplou příhodu? … Když jsme jezdili spolu s kamarádem a kolegou Davidem Novotným z Jihočeského divadla vlakem domů do Prahy a neměli jsme náladu na spolucestující, tak jsme si sedli v kupé proti sobě a na každé zastávce se vroucně dívali vzájemně do očí a k tomu si položili ruce na stehna toho druhého. Výborně to fungovalo, lidé byli taktní a nechali nás o samotě. Jednou se nám to ale vymklo, všiml si toho zvídavý průvodčí, a jakmile nepracoval, byl u nás a stále se chtěl poznávat. David nás nakonec zachránil ďábelskou žárlivou scénou, a protože jsem nezůstal pozadu, průvodčí se vyděsil a už jsme ho nikdy neviděli.
Kristina: Letos sis splnil svůj sen, zrežíroval sis na Malé scéně svou oblíbenou Lenku Lagronovou. Čím tě tolik uchvátila tato křehká dáma?
Radek: Tím, že není vůbec křehká. Křehké jsou jen její postavy, které přitom velmi často šíří pevné ideje.
Kristina: Po pláči smích je vysloveně dámská záležitost. Fascinuje tě ženský svět? Myslíš, že ženám rozumíš?
Radek: Ne, spíš přitahuje… Člověče, možná rozumím blondýnkám.
Kristina: Vím, že jsi sportovně založený člověk. Stihneš si při divadle ještě občas zahýbat tělem?
Radek: Nejvýrazněji se mimo divadlo pohybuji asi díky tomu vlaku, to je mezi Kolínem a Pardubicemi i 160 km za hodinu.
Kristina: Vedeš a povedeš tímto směrem i svoje děti? Jaký jsi otec? Řekni na sebe něco!
Radek: Nezlob se, neřeknu. Ale pro většinu dětí je cesta vlakem zážitek. Mimochodem, jel už tvůj Matouš vláčkem, nebo jen autem?
Kristina: Matoušek miluje auta! Svoji vláčkovou premiéru má ale teprve před sebou. Na chalupě v Krušných horách, kde vedou koleje i po hřebenech hor, je to kouzelný zážitek! Radku, snad můžu prozradit, že se svou partnerkou Luckou jste v očekávání…
Radek: Ne! … Ne, prosím. Některé věci neříkám veřejně, aby se nepokazily. Naše Anežka se taky vždycky ptá: „Můžu?“, ale nepočítá s: „Ne!“ (smích)
Kristina: A když jsme tedy u toho počínání… Hodláš v tom pokračovat?
Radek: V čem? … Aha… (smích) Chodím pravidelně za kartářkou a prozradila mi, že jich bude půltucet.
Kristina: Radku, díky za tenhle veřejný pokec! Ať se ti daří!!!
