VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

PŮVABNÁ HEREČKA, MASÉRKA A ESOTERIČKA V JEDNOM! Taková je herečka VERONIKA MACKOVÁ, kterou vyzpovídal její „skorospolužák“ JOSEF LÁSKA. Přečtěte si jeho exkluzivní rozhovor a dozvíte se víc!
Pepa: Pro mě je tohle úplně první rozhovor z pozice redaktora, byť mi k tomu teda teď přinesli pivo, takže je to dobrý… A jak ty jsi na tom s rozhovory?
Verča: Nó, nedávala jsem zas tolik rozhovorů a vždycky jsem z toho nervózní, abych řekla to, co mám opravdu na mysli.

Pepa: Se mnou být nervózní nemusíš… Abychom to nějak uvedli – odkud jsi?
Verča: Jsem z Havířova, teda z Uherského Hradiště, ale bydlela jsem celý život v Havířově. A teď už zase ne.

Pepa: Nebudu se tě ptát, kolik ti je let, protože to je neslušný, ale můžu se tě třeba zeptat, kolikátou zimu už teď prožíváš…?
Verča: (smích) Dobře na to jdeš, Pepo! Bude to dvacátá první.

Pepa: Chtěl jsem se zeptat na tvoje začátky – co škola? Kam jsi chodila na základku?
Verča: Chodila jsem hned vedle baráku první tři roky na takovou obyčejnou základku. A jelikož jsem byla hrozně nadaná, přestoupila jsem na jazykovku na druhou stranu Havířova.

Pepa: Pak jsi studovala konzervatoř. Jak tě to napadlo?
Verča: Hrála jsem na klavír a chodila na zpěv a do dramaťáku, tak jsem se rozhodla zkusit to na „konzervu“ do Ostravy.

Pepa: A v Ostravě jsi byla jak dlouho? Hrála jsi tam?
Verča: Čtyři roky. První hostovačku jsem dostala s holkama z ročníku, a to byla Její pastorkyně v Divadle Jiřího Myrona, kde Gabča Mikulková od Honzy Musila hrála Její pastorkyni. Potom byla Balada pro banditu v Národním divadle moravskoslezském, Divadlo loutek, Komorní scéna Aréna a Shakespearovské slavnosti (Marná lásky snaha).

Pepa: A pak?
Verča: Pak jsem udělala s přehledem maturitu a šla jsem k vám do Prahy. Potřebovala jsem z Ostravy zmizet – chtěla jsem změnu, prostě Praha je Praha. Když jsem přešla na Pražskou konzervatoř, hned na začátku jsem dostala Roztomilého člověka, kde jsme spolu hráli, a musím říct, že tvůj ročník mi nějak sedl líp než můj, nevím proč, ale hned jste mi padli do oka.

Pepa: No, my jsme byli výjimečnej ročník… (smích)
Verča: A když jsem dodělávala šesťák, byla jsem už v angažmá v Pardubicích.

Pepa: Když jsi studovala v Ostravě, bydlelas tam?
Verča: Ne, dojížděla jsem z Havířova, bylo to asi 20 minut vlakem.

Pepa: A tady v Pardubicích jsi bydlela, když jsi tu začínala hrát? Teď už tady zase nebydlíš…
Verča: No, když jsem začínala, tak jsem tu nebydlela, ale když jsem dostala angažmá, rozhodla jsem si v Pardubicích pořídit byt – garsonečku moji. No a potom shodou okolností díky vztahu jsem se zase přestěhovala do Prahy.

Pepa: A když bys to měla srovnat – co ti sedne nejvíc? Praha? Havířov? Pardubice?
Verča: Jelikož se naši odstěhovali, tak do Havířova už se díky Bohu nikdy nepodívám. Tam to nemám ráda. Do Ostravy sem tam ráda zajedu, ale vracet se tam už nechci. Pardubice jsou hrozně fajn, ale mým snem bylo vždycky bydlet v Praze.

Pepa: Mým taky.
Verča: (smích) Tak to se ti evidentně splnilo!

Pepa: Já jsem se tam narodil, tak jsem to měl aspoň ze začátku jednodušší. Tak jsme si to prošli od základní školy až sem do angažmá. A co mimo divadlo? Nechci se ptát na záliby, ale vím, že ses hlásila na vysokou školu…
Verča: Na filmovou a divadelní vědu.

Pepa: A dostala ses?
Verča: Dostala, což jsem se teda divila. Akorát to teda teď úplně nestíhám. U kombinovaného studia je totiž nejhorší, jak nemusíš chodit do školy, najít si sám na studium čas, donutit se. A já teď čas opravdu nemám, teď jsem ráda, že spím. Za poslední dobu jsem dost změnila svůj život a opravdu je teď docela uhoněnej.

Pepa: A změnilas ho k lepšímu?
Verča: Ano, myslím si to. Doufám! Protože jsem teď šťastná a doufám, že to tak bude i pokračovat.

Pepa: A jak jsi přišla na ten studijní obor? Tak divadlo je jasný, ale film… Baví tě?
Verča: Film mě baví moc. Chtěla jsem vystudovat něco v oboru, abych o tom měla víc informací. A taky jsem měla potřebu se vzdělávat.

Pepa: Dozvěděl jsem se o tobě ze zdrojů…
Verča: Ach ne! Z pravdivých zdrojů…

Pepa: No jasně! Podle mě z těch nejpravdivějších… (smích)
Verča: (smích)

Pepa: …že seš prej úžasná masérka. Co mi k tomu řekneš? Máš nějaký kurz?
Verča: Nó, chtěla jsem si ho udělat, ale v té době jsem na to neměla peníze a pak už jsem na to nějak zapomněla. Ale vzdělávám se tím, že se nechávám masírovat profesionály, a pak to používám na lidi, které masíruju. Myslím, že to docela funguje a že na to mám vlohy, protože dokážu lidem pomoct od bolestí. A hlavně to dělám ráda.

Pepa: To je dobrý vědět! Za chvíli budeš mít speciální diář pro divadlo a pro masáže. Zařídíme ti tady malý salonek…
Verča: (smích) No právě že si ze mě dělali srandu, že bych si měla ten kurz udělat, abych byla nejen divadelní herečkou, ale i divadelní masérkou. A během masírování bych se mohla učit texty!

Pepa: Nebo ti, co budou ležet, se během masáže můžou učit texty! (smích)
Verča: Můžeme si říkat celé dialogy!

Pepa: A taky jsem se doslechl – od stejných zdrojů…
Verča: (smích) Kdo to může být?

Pepa: …že máš takovou schopnost – umíš číst lidem myšlenky. Jak to děláš? Opravdu to umíš, nebo jen odhaduješ?
Verča: Umím, ale někdy je to na nervy jdoucí. Neslyším úplně všechno, co si lidi v hlavě říkají, ale když se soustředím, dokážu to hodně odhadnout. Stává se mi, že mi začne hučet v hlavě, když někdo přemýšlí o něčem vážném. Když jsem byla na Kanárských ostrovech, kde jsme natáčeli, měla jsem zrovna volno a spala jsem na zahradě na lehátku. Štěpán Benoni byl na druhé straně té zahrady. Slyšela jsem ho, jak přemýšlí, nevěděla jsem o čem, ale hučela mi z toho hlava, a prosila jsem ho, aby toho už nechal.

Pepa: To seš první člověk, kterýho znám osobně, kdo dokáže něco takovýho cítit a popsat. Vidíš, to bychom mohli udělat takovou odnož Divadelního zpravodaje: Esoterický deník Východočeského divadla. (oba se smějí) Ale zpět, říkalas, žes natáčela na Kanárech, ale co? Udělej trošku reklamu, ať lidi chodí do kina na český filmy…
Verča: Byl to film Gangster Ka. Myslím, že na českej film je to fakt hodně dobrý – krásná kamera a člověk se rozplývá nad tím, jak je to zahrané. Hlavně ten Hynek Čermák, ten mě úplně odzbrojil. No… Ne, fakt je dobrej!

Pepa: Vím, že ses teď nedávno vyjadřovala v novinách k bulváru, kde ses chtě nechtě objevila. Nechtěla bys k tomu něco říct i čtenářům zpravodaje? Mě by třeba hrozně potěšilo, kdyby právě lidi, co čtou Divadelní zpravodaj, nevěřili pomluvám, aby nevěřili všemu, co si můžou přečíst.
Verča: Dneska ráno jsem přemýšlela, jestli se tím tady mám zabývat nebo ne. Ale chtěla bych lidem vzkázat, aby se nenechali bulvárem natolik ovládnout, že jsou pak schopni ihned krutě odsoudit druhého člověka, kterého vůbec neznají a nemůžou do něj vidět. Tím, že si kupujou Blesk, Aha!, podporujou redaktory, aby se mohli živit házením hnoje a špíny na ostatní a vydělávat na neznalosti či hlouposti lidí, kteří tomu věří. A ještě bych chtěla říct, že pokud tomu lidi skutečně věří, ať si zkusí představit, že by se psalo přímo o nich samotných. Jen oni by věděli, že je to lež, ale celá Česká republika by si myslela opak. Jak by se pak asi cítili, kdyby dostávali urážlivé dopisy…?

Pepa: Já kdybych byl bulvární redaktor (ani bych jim snad neříkal redaktoři), tak by tenhle rozhovor měl obrovskej titulek: „Veronika Macková nejen o svém osobním životě! Co všechno na sebe prozradila?“ Z toho, co jsme si řekli, bych vytáhl jen některý slova, poskládal bych z nich pár vět, který by tě urážely, a pak bych to pustil do světa!
Ne vážně, Verčo, děkuju ti za rozhovor. A ještě se zeptám, měla bys nakonec pro čtenáře našeho zpravodaje nebo pro kohokoli, kdo si náš rozhovor přečte, nějaké poselství? Může to být cokoli – ať chodí do divadla, ať třídí odpad…
Verča: Určitě choďte do divadla, rozšiřujte si obzory! Je to velká zábava a odpoutání se od reality.