VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Herec herci... Jana Ondrušková zpovídá Zdeňka Rumpíka
Pardubickým divákům jistě už dobře známá herečka JANA ONDRUŠKOVÁ, která letos posílila náš soubor, si vybrala k rozhovoru herce ZDEŇKA RUMPÍKA. Sešli se prý v divadelním klubu před představením Kavkazského křídového kruhu. Zdeněk Janě přinesl jako pravý gentleman růži – prý proto, aby byla v otázkách mírná. Jak to tedy dopadlo a co nového na sebe prozradil dlouholetý člen Východočeského divadla a pedagog vedoucí Mladé divadelní studio LAIK, se dozvíte z následujících řádků…
Jana: Zdeněčku, zjistila jsem si takové počty. Kavkazský křídový kruh je moje první role v pardubickém divadle. U tebe se jedná o 126. inscenaci tady ve Východočeském divadle.
Zdeněk: Nestraš!
Jana: Je možné, že nás dělí 125 her?
Zdeněk: Když je to 125 inscenací, tak je to v pořádku. Horší by bylo, kdyby to bylo 125 let. (smích)
Jana: Já jsem tím chtěla poukázat na docela zběsilý provoz pardubického divadla. Kromě toho, jak trávíš volný čas? Ty asi odpočívat pasivně neumíš. Když nehraješ, vedeš dětské studio LAIK nebo se věnuješ myslivosti nebo občas postavíš nějaký barák. Kdy a jak se vlastně učíš texty?
Zdeněk: No když stavím barák nebo chodím po lese. A někdy doma, když všichni už spí, tak se na to podívám.
Jana: A jak se ti učí texty?
Zdeněk: Jak kdy, jak která hra. Někdy mě to tak baví, že to jde samo. Ale někdy mě to baví, ale nejde to. Pak musím vymýšlet témata a kolegové mají radost.
Jana: Já jsem jednou byla na takovém představení, ve kterém jsi výborně improvizoval, kde jsi i vrátil scénu, ale ničemu to nevadilo.
Zdeněk: Já takové situace miluju.
Jana: Ty je možná i vyhledáváš.
Zdeněk: Trošku. (smích) Já tomu jdu naproti.
Jana: Zajímavá spojitost mezi námi dvěma: ty jsi studoval hornické učiliště v Ostravě-Porubě, odkud pochází moje rodina. Dovedeš si představit, že by ses hornictvím živil a nedal by ses na divadelní kariéru?
Zdeněk: Dnes už asi ne. Tenkrát mi to ani nepřišlo. Když se mi v osmnácti rozbřesklo, jako co bych chtěl dělat, tak to bylo divadlo a nic jinýho. Nedovedl jsem si představit, že bych nešel k divadlu. Bylo to pro mě naprosto nekompromisní rozhodnutí. Dřel jsem na sobě jako kůň. Na přijímačky jsem šel jen tak na zkoušku. Neměl jsem průmku ani hotovou. Zběhl jsem z průmyslovky, nedodělal jsem ji.
Jana: Rozhodnutí to bylo správné! Protože pocházím z hornického Havířova, vím, že hodně dolů se zavřelo, kdežto divadla fungují stále a vznikají nová.
Zdeněk: Já jsem měl jednou rozhovor s jedním zedníkem. A on se podivoval nad mými aktivitami, protože mě baví kutilství a práce se dřevem a podobně, umím vzít cihlu do ruky atd. A on mi říká: „No jo, herci, udělají kotrmelec na jevišti a mají to všechno doma.“ A já mu na to říkám: „Já můžu dělat to, co ty, to umím, udělám to, ale nevím, jestli ty bys dovedl to, co já nebo kolegové.“
Jana: Pak je ještě jedna spojitost: doslechla jsem se, že sbíráš hudební nástroje. Je to pravda?
Zdeněk: Mám jich dost. A když jich mám víc jednoho druhu, tak je rozdávám.
Jana: A jak tě to napadlo? Jde o lásku k divadlu, nebo ovládáš hru na nástroje?
Zdeněk: Když je potřeba zatroubit třeba na hornu, tak zatroubím nějakou fanfáru.
Jana: Což není málo. Můj přítel je trumpetista, takže tuším, že se nejedná o nic snadného. Já na dechové nástroje nikdy mít nátisk nebudu.
Zdeněk: Já jsem hrával třeba na trombon, v dechovce jsem hrál atd. Takže dneska na to umím nějak fouknout. Dokonce jsem v některých inscenacích hrál, například na tubu. Ale to je spíš taková legrace. Profík rozhodně nejsem, ale vím, jak se na to hraje, zahraju stupnici… Kdybych cvičil, tak bych byl schopen nějaké ty dechovky zahrát. Někdy si hrajeme na nástroje s vnučkou. Někdy je to potřeba. Když jsem dělal záskok do A je to v pytli!, tak jsem měl hrát na trumpetu.
Jana: Jak se těšíš na naše společné zkoušení v Limonádníkovi?
Zdeněk: Je tam fakt skvělá parta. Práce s Milanem Schejbalem je výborná. Ale to kdyby slyšel… (smích)
Jana: Tak mu to nebudeme říkat, ať nezpychne. (smích)
Zdeněk: Prostředí Kunětické hory důvěrně znám. Několik let tam hraji. Tak se máš na co těšit!
Jana: Tak se tam budeme při chladných večerech třeba nějak zahřívat.
Zdeněk: Jéje!
Jana: Třeba čajem.
Zdeněk: Samozřejmě. Ty jsi myslela něco jiného?
Jana: Neee! (smích) Zdeněčku, děkuju a přeju ti všechno nejlepší do dalších inscenací. A ať se více potkáváme u společné práce.
Zdeněk: No to by bylo fajn. Nechceš si zahrát kněžnu v Lucerně?
Jana: Bojím se, že jsem těžká na přenášení. (smích)
Zdeněk: Ještě si o tom popovídáme…
Anna Hlaváčková
Jana: Zdeněčku, zjistila jsem si takové počty. Kavkazský křídový kruh je moje první role v pardubickém divadle. U tebe se jedná o 126. inscenaci tady ve Východočeském divadle.
Zdeněk: Nestraš!
Jana: Je možné, že nás dělí 125 her?
Zdeněk: Když je to 125 inscenací, tak je to v pořádku. Horší by bylo, kdyby to bylo 125 let. (smích)
Jana: Já jsem tím chtěla poukázat na docela zběsilý provoz pardubického divadla. Kromě toho, jak trávíš volný čas? Ty asi odpočívat pasivně neumíš. Když nehraješ, vedeš dětské studio LAIK nebo se věnuješ myslivosti nebo občas postavíš nějaký barák. Kdy a jak se vlastně učíš texty?
Zdeněk: No když stavím barák nebo chodím po lese. A někdy doma, když všichni už spí, tak se na to podívám.
Jana: A jak se ti učí texty?
Zdeněk: Jak kdy, jak která hra. Někdy mě to tak baví, že to jde samo. Ale někdy mě to baví, ale nejde to. Pak musím vymýšlet témata a kolegové mají radost.
Jana: Já jsem jednou byla na takovém představení, ve kterém jsi výborně improvizoval, kde jsi i vrátil scénu, ale ničemu to nevadilo.
Zdeněk: Já takové situace miluju.
Jana: Ty je možná i vyhledáváš.
Zdeněk: Trošku. (smích) Já tomu jdu naproti.
Jana: Zajímavá spojitost mezi námi dvěma: ty jsi studoval hornické učiliště v Ostravě-Porubě, odkud pochází moje rodina. Dovedeš si představit, že by ses hornictvím živil a nedal by ses na divadelní kariéru?
Zdeněk: Dnes už asi ne. Tenkrát mi to ani nepřišlo. Když se mi v osmnácti rozbřesklo, jako co bych chtěl dělat, tak to bylo divadlo a nic jinýho. Nedovedl jsem si představit, že bych nešel k divadlu. Bylo to pro mě naprosto nekompromisní rozhodnutí. Dřel jsem na sobě jako kůň. Na přijímačky jsem šel jen tak na zkoušku. Neměl jsem průmku ani hotovou. Zběhl jsem z průmyslovky, nedodělal jsem ji.
Jana: Rozhodnutí to bylo správné! Protože pocházím z hornického Havířova, vím, že hodně dolů se zavřelo, kdežto divadla fungují stále a vznikají nová.
Zdeněk: Já jsem měl jednou rozhovor s jedním zedníkem. A on se podivoval nad mými aktivitami, protože mě baví kutilství a práce se dřevem a podobně, umím vzít cihlu do ruky atd. A on mi říká: „No jo, herci, udělají kotrmelec na jevišti a mají to všechno doma.“ A já mu na to říkám: „Já můžu dělat to, co ty, to umím, udělám to, ale nevím, jestli ty bys dovedl to, co já nebo kolegové.“
Jana: Pak je ještě jedna spojitost: doslechla jsem se, že sbíráš hudební nástroje. Je to pravda?
Zdeněk: Mám jich dost. A když jich mám víc jednoho druhu, tak je rozdávám.
Jana: A jak tě to napadlo? Jde o lásku k divadlu, nebo ovládáš hru na nástroje?
Zdeněk: Když je potřeba zatroubit třeba na hornu, tak zatroubím nějakou fanfáru.
Jana: Což není málo. Můj přítel je trumpetista, takže tuším, že se nejedná o nic snadného. Já na dechové nástroje nikdy mít nátisk nebudu.
Zdeněk: Já jsem hrával třeba na trombon, v dechovce jsem hrál atd. Takže dneska na to umím nějak fouknout. Dokonce jsem v některých inscenacích hrál, například na tubu. Ale to je spíš taková legrace. Profík rozhodně nejsem, ale vím, jak se na to hraje, zahraju stupnici… Kdybych cvičil, tak bych byl schopen nějaké ty dechovky zahrát. Někdy si hrajeme na nástroje s vnučkou. Někdy je to potřeba. Když jsem dělal záskok do A je to v pytli!, tak jsem měl hrát na trumpetu.
Jana: Jak se těšíš na naše společné zkoušení v Limonádníkovi?
Zdeněk: Je tam fakt skvělá parta. Práce s Milanem Schejbalem je výborná. Ale to kdyby slyšel… (smích)
Jana: Tak mu to nebudeme říkat, ať nezpychne. (smích)
Zdeněk: Prostředí Kunětické hory důvěrně znám. Několik let tam hraji. Tak se máš na co těšit!
Jana: Tak se tam budeme při chladných večerech třeba nějak zahřívat.
Zdeněk: Jéje!
Jana: Třeba čajem.
Zdeněk: Samozřejmě. Ty jsi myslela něco jiného?
Jana: Neee! (smích) Zdeněčku, děkuju a přeju ti všechno nejlepší do dalších inscenací. A ať se více potkáváme u společné práce.
Zdeněk: No to by bylo fajn. Nechceš si zahrát kněžnu v Lucerně?
Jana: Bojím se, že jsem těžká na přenášení. (smích)
Zdeněk: Ještě si o tom popovídáme…
