VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

DAGMAR NOVOTNÁ si pro svůj rozhovor vybrala staronového kolegu MILANA NĚMCE, který se začátkem této sezóny po osmi letech brněnského angažmá oficiálně vrátil na pardubickou scénu. Nyní ho můžete vidět především v hlavní roli inscenace Schnitzlerovy hry Duše – krajina širá nebo například v muzikálu Limonádový Joe či v nesmrtelných Bláznivých nůžkách. Důvodů, proč si Dáša vybrala k rozhovoru zrovna Milana, je hned několik…
Dáša: Tak Milane, ahoj! Děkuji ti, žes přijal mé pozvání k rozhovoru. Vybrala jsem si tě, protože: za prvé – máme společnou školu („Janáčkovo Absolutně Marné Učiliště“), za druhé – máš svátek na moje narozeniny, za třetí – oba milujeme Brno, za čtvrté – přece jenom jsme toho spolu dost prožili. Tak se tě tedy budu ptát a pevně doufám, že mi budeš hezky odpovídat. Připraven?
Milan: Připraven.

Dáša: Jak vzpomínáš na ty roky v našem divadle před odchodem do Brna? Třeba na svou první roli?
Milan: Nástup do prvního angažmá se prostě nedá zapomenout – je to zkrátka první angažmá. Žádné jiné už není jako to první. Ještě předtím jsem tady začínal v Divotvorném hrnci a na to se prostě zapomenout nedá. A přebrat werichovskou roli, to taky nebyla žádná sranda. Ale do startu je to krásné, napsal jsem o tom i diplomovou práci. Těch prvních deset let angažmá bylo prostě úžasných. A ta raná fáze, tedy zkouška-klub-představení-klub (nic víc si z toho nepamatuju), byla vlastně ta nejúžasnější. Ještě před dětmi, před zodpovědností, před prací, před svatbou, před vším. Bylo to krásné. A tak to má podle mě být. Všem mladým kolegům, kteří teď vycházejí ze školy, vždycky doporučuji, ať tuto zkušenost udělají.

Dáša: Když jsi odcházel do Brna, pomýšlel jsi na to, že se k nám v budoucnosti vrátíš?
Milan: Je potřeba říct, že mě hlavně nikdy nenapadlo, že půjdu do Pardubic. Vážně! Ještě jako pyšný „jamák“ ve druhém třetím ročníku jsem vůbec nevěděl, že je v Pardubicích nějaké divadlo, navíc divadlo tohoto kalibru! Když jsem přijel na první čtenou zkoušku Divotvorného hrnce (pozdě), žasl jsem, jak nádherná divadelní budova tu stojí. Nikdy jsem zkrátka nevěřil, že budu v Pardubicích. A pak, k deseti letům svého zdejšího angažmá, jsem dával někde rozhovor. Padla tam i otázka o nějakých zaječích úmyslech a tehdy mě ani nenapadlo, že bych šel jinam. No a ještě před rokem mě zase nenapadlo, že budu zpátky v Pardubicích. A proto, když jsme teď spolu pili šáňo po návratu ze zájezdu z Červeného Kostelce s Bláznivými nůžkami, byl to pro mě dost zvláštní zážitek. Jsou zkrátka věci, které člověk dopředu neví. Já vlastně už žiju jen v neustálém překvapení, protože po tom, co se mi za poslední léta stalo, si naprosto netroufám odhadovat, co bude dál… Otázka tedy zněla, jestli jsem si někdy myslel, že se vrátím. Nemyslel. Protože nic jiného než moje rodina by mě z Brna nedostalo. Nemyslím si taky, že to tady teď bude na doživotí, protože ta brněnská éra a Brno vůbec… no, že jo, Dášo…

Dáša: No jistě!
Milan: Ale jak říkám, nechávám to jako překvapení do budoucna.

Dáša: Ty sám jsi začal o rodině a já tady samozřejmě pro tebe otázku o rodině mám. Protože předpokládám, že je pro tebe rodina důležitá…
Milan: Ne! (smích)

Dáša: Ne? Aha, tak to jsem se spletla. Nicméně rodinu máš. Máš ženu a dva úžasné kluky a říkal jsi, že právě to tě „donutilo“ k návratu. Vlastně teď nevím, jak se zeptat, protože tady mám napsáno: „Je pro tebe rodina důležitá?“
Milan: Odpovědí je vlastně ten krok, který jsem učinil. Protože být blízko tomu, jak děti vyrůstají, je hrozně důležité. A letí to vážně rychle. Tondovi a Vaškovi je šest a devět a za chvilku to bude všecko pryč. Já jsem se to opravdu snažil co nejlépe stihnout, ale ta skutečná, fyzická blízkost je vážně nejdůležitější. Někdo řekl, že s kariérou se člověk nepomazlí. A to je pravda.

Dáša: Ano, to souhlasím. I našemu Tomáškovi bylo šest i devět. Teď je mu třicet a už je to zkrátka pryč. Užít si s dětmi co nejvíc je to nejhezčí na světě. Za tím si stojím a děkuji ti, protože vidím, že máš stejný názor. K další otázce: Četla jsem rozhovor, ve kterém jsi uvedl, že svůj návrat nepokládáš za vstup do téže řeky. Souhlasím. Lokalita je sice stejná, ale divadlo se uvnitř stále mění. A to nepočítám skutečnost, že jsme všichni tak trochu zestárli. Jaké změny jsi zaznamenal ty jako Milan Němec? Vypořádáváš se s přibývajícími léty?
Milan: Jsou samozřejmě herecké kategorie, v nichž se člověk z mladokomika přehraje do určitých jiných hereckých rovin. To se mi, myslím, stalo. Důkazem je například představení Duše – krajina širá. A pak jsou v oné pomyslné řece nové kameny, řekl bych přímo balvany (Petr Borovec odpustí), a jsou tu nové břehy. Ten tok se opravdu proměňuje. Proto to nevnímám jako vstup do téže řeky. Také jsem si vybral, vlastně záměrně, jinou pozici v divadelní šatně. Sedím na jiném místě a začínám jakoby od začátku. A to je vždy zdravé. Vždyť i každá hra začíná od začátku. Nikdo nezačíná s tím, co má takříkajíc za zadkem, ale začíná zkoušet pokaždé od nuly. (Někdo třeba i od minus deseti.) Proměna tu prostě je. Změnil se soubor, změnil se klub, lidi toho víc vypijou… Ale vážně, jsou tu jiní kolegové a to TENKRÁT bylo… tenkrát. Vždyť ty pamatuješ Mam’zelle Nitouche, Hello, Dolly!, to bylo tenkrát v devadesátých letech…

Dáša: Ticho!
Milan: … kdy ses ty houpala Honzovi Hyhlíkovi na kolenou a říkala: „Tati, mně je šestatřicet.“ To už ti dneska, Dášo, není.

Dáša: No, to vím. Bohužel.
Milan: A mně tenkrát přišlo 36 let jako nepředstavitelné stáří! Tenkrát. Z pohledu dvaadvacetiletého kluka. A všechno se to tak nějak ukonejšilo. Taky máme novej štuk na fasádě, máme Malou scénu a … a jaká byla otázka?

Dáša: Jak se vypořádáváš s přibývajícími léty… Na to jsi teď vlastě trošku odpověděl.
Milan: No ano, ono se to posunuje. A zalaťpánbu! Skotačit se nedá věčně. Ale dá se skotačit dlouho. Těch rolí rozjásaných, roztančených a rozezpívaných mladokomiků je samozřejmě mezi dvacátým a třicátým rokem víc, než kolik jich je teď. Ale já se v podstatě těším. Je lepší, že člověk tak jako zabředne jinam. To právě souvisí s tím NEnávratem do stejné řeky. Myslím, že mě tu teď čeká jiná práce než tenkrát. Tak to je, je rok 2015. Ať si každý vzpomene, co bylo v roce 1997, když jsem nastupoval do zdejšího angažmá. To bylo všechno jinak. Je to dávno. Dávno, i když se to nezdá. A je to dobře.

Dáša: Už jsi naznačil, že teď v šatně sedíš na jiném místě, než jsi sedával. Je pro tebe v nějakém smyslu osudové, že sis našel místo u stolku Pavla Novotného, kde právě teď spolu taky sedíme? (Jen pro připomenutí – Pavel Novotný už není členem VČD – pozn. Dagmar Novotné)
Milan: A… to je tvůj manžel, že jo…

Dáša: Ano, to je můj manžel.
Milan: Není to náhoda, já jsem si to místo vybral. A málokdo ví, že jsem Pavla ze souboru vlastně vyštípal…

Dáša: Aha, tak takhle to bylo!
Milan: A dokonce jsem jeho zkušební boty vyhodil do koše. Pavel si je musel vytáhnout zpátky, protože si asi myslí, že tady ještě něco nazkouší!

Dáša: Já jsem se tě chtěla zeptat, proč jsi jeho důchodky, ve kterých zkoušel mnoho let, vyhodil do koše. Teď jsi na to v podstatě odpověděl – staré železo patří do šrotu. Ano, je to tak.
Milan: Ne ne ne, já jsem je vyhodil, protože si myslím, že Pavel Novotný nikdy v životě do důchodu neodejde. On nemůže být důchodce!

Dáša: Aha. Tak teď poslední otázku: Máš nějaké své osobní přání? Jakékoliv?
Milan: Je známá věc, že přání se nevyslovují nahlas. Ani já je nahlas neřeknu, i když vnitřní přání samozřejmě mám. Asi tak tři. Teď si je tedy nechávám pro sebe, posílám je do vesmíru a pak si někdy řeknem, jo? Ale co bych těm, které to zajímá, mohl říct nahlas a co se nahlas říct nebojím: Přál bych si zrekonstruovat chalupu, kterou máme v České Kanadě. To je moje veliké přání a třeba to taky dopadne.

Dáša: Milane, já ti samozřejmě přeju, aby se ti všechno splnilo. A děkuju ti za čas, který jsi mi věnoval, a přeju nám, ZLOMME VAZ! Souhlasíš?
Milan: Souhlasím!