VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
FANTASTICKÉ DIVADLO vystoupí už naposledy!
Poslední listopadovou sobotu bude FANTASTICKÉ DIVADLO hrát naposled. Za tímto názvem se skrývá komedie izraelského dramatika Gura Korena a v ní amatérský soubor hendikepovaných herců, lidí se zvláštními potřebami.
Současnou hru, kterou divadelní agentura nabízela pod ne úplně šťastným názvem Postižení (ani kladenská verze překladu názvu Neúplní nebyla nejzdařilejší), zařadilo naše divadlo na dramaturgický plán ve stejné sezóně jako Moravské divadlo Olomouc. Je vyloučené, že bychom od sebe takzvaně „opisovali“. Prostě náhoda. Olomoučtí měli premiéru několik měsíců před námi. S autorem se domluvili na změně názvu a k tomu jsme se přiklonili nakonec i my. Režie se ujal zkušený Petr Novotný.
Takže Fantastické divadlo. Ve hře je to je amatérský soubor, který v komunitním centru zkouší tragédii Romeo a Julie. Každý z nich má nějaký fyzický či mentální hendikep – jsou sluchově či zrakově postižení nebo mají třeba poruchu autistického spektra. Všem je vlastní obrovská chuť a zájem o divadlo, a překvapivě i vytrvalost, s jakou dosáhnou svého cíle. Naši herci se učili, jak nejlépe herecky vyjádřit jednotlivá „postižení“, samozřejmě s největším respektem, ale zároveň tak, aby zachovali žánr komedie. V tom se mohli opřít o text, který jde až na hranici korektnosti, ale v žádném případě není cynický a nikomu se neposmívá. Přitom postavy si umějí dělat srandu samy ze sebe, což je dost osvobozující.
Nina, kterou hraje Dagmar Novotná, je neslyšící a vyjadřuje se znakovou řečí. Základy znakování se musela naučit i Dáša, dostala několik lekcí. A pak jenom doufala, že jí nikdy nevypadne text; ten by ji nápověda nemohla tzv. „hodit“. Mohla by ji pomoct větou, která je v textu a Dáša by ji „zaznakovala“. Jaké to bylo hrát postavu beze slov?
Co mi paměť sahá, nikdy jsem nic takového nehrála. Je to zvláštní. Ale také to, že jsem zabloudila do světa těchto „jiných“ lidí. Nemají rádi, když se jim říká „hluchoněmí“, oficiálně o nich mluvíme jako o neslyšících. A stejně tak používají znakový jazyk, nikoliv znakovou řeč.
Eliška Jechová hraje slepou Liah. Zavírala na zkouškách oči, aby byl její pocit autentický? Aby se ocitla ve tmě?
Ano, zkoušela jsem to doma a někdy jsem to dělala i na zkouškách. Orientovala jsem se sluchem a jakousi fyzickou pamětí prostoru. Stanovila jsem si, že Liah je zvyklá pohybovat se po zkušebně, kde se zkouší Romeo a Julie, která je čtvercového tvaru, takže zhruba ví, že udělá pět kroků a dojde ke stěně a pak se otáčí. Má představu, jak daleko je konec místnosti. Pomáhá i slepecká hůl, ale není to tak, jako když někdo banálním způsobem paroduje či napodobuje slepce. Oni drží hůlku lehce a zkouší povrch terénu, třeba jestli někde není schod. A mají ji před sebou, aby nenarazili. A když něco drží v ruce nebo se něčeho dotýkají, nemusí se nutně dívat tím směrem. Inspiroval mě film Vůně ženy, koneckonců Al Pacino, hlavní představitel za to dostal hereckou cenu, tak jsem si říkala, že to asi dělá dobře. (smích)
Karolína Šafránková do komedie „naskočila“ po odchodu Kristýny Štrunc Hulcové, která odešla z angažmá, a navíc ji nyní zaměstnávají mateřské povinnosti. Není úplně lehké nazkoušet inscenaci podle videa, bez celého procesu, kterým prošli ostatní herci. Jak se Kája aklimatizovala v této hře, kde hraje lehce mentálně postiženou osobu, kde tančí, blbne a znakuje…?
Myslím, že jsem se aklimatizovala velice rychle, i díky Pepovi Láskovi, se kterým tam nejvíc partneříme. Ale ze začátku to vůbec nebylo lehké, protože to byl můj první záskok v životě. Myslela jsem si, že tuto disciplínu ovládám, ale opak byl pravdou. Když jsem šla na jeviště, byla jsem zmatená a vůbec jsem nevěděla, co se děje. Naštěstí mám kolegy, kteří mi velmi pomohli. Jsou tam tance, které jsem si předtím nazkoušela, ale opakujeme si to před každým představením. Fantastické divadlo považuji za jednu z mých nejoblíbenější komedií. Můžu se tam pořádně vyblbnout.
Fantastické divadlo je hrou o lásce, ale také komedií, která vtipným způsobem konfrontuje mafiánskou rodinu s prostředím lidí z komunitního centra. Je to příběh o touze dosáhnout něčeho, co nás přesahuje, o toleranci a pochopení jinakosti, ale i o obyčejných věcech. Naposledy ji můžete navštívit dva dny po sobě na konci listopadu. Neviděli jste ji ještě? Přijďte se podívat!
Současnou hru, kterou divadelní agentura nabízela pod ne úplně šťastným názvem Postižení (ani kladenská verze překladu názvu Neúplní nebyla nejzdařilejší), zařadilo naše divadlo na dramaturgický plán ve stejné sezóně jako Moravské divadlo Olomouc. Je vyloučené, že bychom od sebe takzvaně „opisovali“. Prostě náhoda. Olomoučtí měli premiéru několik měsíců před námi. S autorem se domluvili na změně názvu a k tomu jsme se přiklonili nakonec i my. Režie se ujal zkušený Petr Novotný.
Takže Fantastické divadlo. Ve hře je to je amatérský soubor, který v komunitním centru zkouší tragédii Romeo a Julie. Každý z nich má nějaký fyzický či mentální hendikep – jsou sluchově či zrakově postižení nebo mají třeba poruchu autistického spektra. Všem je vlastní obrovská chuť a zájem o divadlo, a překvapivě i vytrvalost, s jakou dosáhnou svého cíle. Naši herci se učili, jak nejlépe herecky vyjádřit jednotlivá „postižení“, samozřejmě s největším respektem, ale zároveň tak, aby zachovali žánr komedie. V tom se mohli opřít o text, který jde až na hranici korektnosti, ale v žádném případě není cynický a nikomu se neposmívá. Přitom postavy si umějí dělat srandu samy ze sebe, což je dost osvobozující.
Nina, kterou hraje Dagmar Novotná, je neslyšící a vyjadřuje se znakovou řečí. Základy znakování se musela naučit i Dáša, dostala několik lekcí. A pak jenom doufala, že jí nikdy nevypadne text; ten by ji nápověda nemohla tzv. „hodit“. Mohla by ji pomoct větou, která je v textu a Dáša by ji „zaznakovala“. Jaké to bylo hrát postavu beze slov?
Co mi paměť sahá, nikdy jsem nic takového nehrála. Je to zvláštní. Ale také to, že jsem zabloudila do světa těchto „jiných“ lidí. Nemají rádi, když se jim říká „hluchoněmí“, oficiálně o nich mluvíme jako o neslyšících. A stejně tak používají znakový jazyk, nikoliv znakovou řeč.
Eliška Jechová hraje slepou Liah. Zavírala na zkouškách oči, aby byl její pocit autentický? Aby se ocitla ve tmě?
Ano, zkoušela jsem to doma a někdy jsem to dělala i na zkouškách. Orientovala jsem se sluchem a jakousi fyzickou pamětí prostoru. Stanovila jsem si, že Liah je zvyklá pohybovat se po zkušebně, kde se zkouší Romeo a Julie, která je čtvercového tvaru, takže zhruba ví, že udělá pět kroků a dojde ke stěně a pak se otáčí. Má představu, jak daleko je konec místnosti. Pomáhá i slepecká hůl, ale není to tak, jako když někdo banálním způsobem paroduje či napodobuje slepce. Oni drží hůlku lehce a zkouší povrch terénu, třeba jestli někde není schod. A mají ji před sebou, aby nenarazili. A když něco drží v ruce nebo se něčeho dotýkají, nemusí se nutně dívat tím směrem. Inspiroval mě film Vůně ženy, koneckonců Al Pacino, hlavní představitel za to dostal hereckou cenu, tak jsem si říkala, že to asi dělá dobře. (smích)
Karolína Šafránková do komedie „naskočila“ po odchodu Kristýny Štrunc Hulcové, která odešla z angažmá, a navíc ji nyní zaměstnávají mateřské povinnosti. Není úplně lehké nazkoušet inscenaci podle videa, bez celého procesu, kterým prošli ostatní herci. Jak se Kája aklimatizovala v této hře, kde hraje lehce mentálně postiženou osobu, kde tančí, blbne a znakuje…?
Myslím, že jsem se aklimatizovala velice rychle, i díky Pepovi Láskovi, se kterým tam nejvíc partneříme. Ale ze začátku to vůbec nebylo lehké, protože to byl můj první záskok v životě. Myslela jsem si, že tuto disciplínu ovládám, ale opak byl pravdou. Když jsem šla na jeviště, byla jsem zmatená a vůbec jsem nevěděla, co se děje. Naštěstí mám kolegy, kteří mi velmi pomohli. Jsou tam tance, které jsem si předtím nazkoušela, ale opakujeme si to před každým představením. Fantastické divadlo považuji za jednu z mých nejoblíbenější komedií. Můžu se tam pořádně vyblbnout.
Fantastické divadlo je hrou o lásce, ale také komedií, která vtipným způsobem konfrontuje mafiánskou rodinu s prostředím lidí z komunitního centra. Je to příběh o touze dosáhnout něčeho, co nás přesahuje, o toleranci a pochopení jinakosti, ale i o obyčejných věcech. Naposledy ji můžete navštívit dva dny po sobě na konci listopadu. Neviděli jste ji ještě? Přijďte se podívat!
Jana Uherová
