VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

13. dubna se devětadvacátou reprízou budeme loučit s detektivní komedií SHERLOCK V NESNÁZÍCH. A brzy se také – naštěstí jen dočasně – rozloučíme s představitelkou role půvabné a záhadné Aggie v této inscenaci. Je to ELIŠKA LÁSKOVÁ, kterou teď čeká úplně jiná krásná role. Bude maminkou.


Těšíš se?
Samozřejmě se těším, ale k tomu těšení patří i určité obavy z toho, jestli v této roli obstojím a bude ze mě dobrý rodič. Mám kolem sebe spoustu přátel, kteří už rodiči jsou, a tak se od nich můžu učit, inspirovat, ale někdy se i poučit z jejich chyb. Existuje také mnoho chytrých knih, a někdy i nevyžádaných rad, já se tím ale nechci nějak zahltit, pokusím se věřit své intuici a mateřským pudům.

A co tatínek Pepík Láska?
Ten se těší moc, celé to se mnou prožívá, krásně se o mě stará a se vším mi pomáhá. Myslím, že z něj bude skvělý otec.

Jak jste se spolu seznámili?
První seznámení proběhlo přes našeho společného kamaráda, myslím, že to vyloženě nebyla láska na první pohled, ale jakmile jsme se blíže poznali, tak už to dostalo rychlý spád. (smích)

Bydlíte spolu v Praze a skoro denně dojíždíte. Proč jste se tak rozhodli?
Prahu milujeme, oba jsme se tu narodili a cítíme se tu jako doma. Vyhovuje nám i ty naše pracovní a soukromé životy tak trochu oddělovat, a i když je to někdy náročné, zatím nám to za to stojí. Máme v Praze všechny přátele i nějaké pracovní závazky, takže někdy je to i praktické.

Kde vlastně v Praze bydlíte?
Bydlíme na krásném místě mezi Rašínovým nábřežím a Vyšehradem. A i když je to poměrně v centru, tak naše ulice je taková vesnice, známe své sousedy z okolních domů, máme tu své oblíbené podniky a zároveň je všude blízko.

Máte v plánu přesídlit časem na nějaké klidnější místo?
Bydlení je teď u nás celkem časté téma, bohužel ceny nemovitostí vzrostly na takovou úroveň, že si momentálně, ostatně jako většina mladých lidí, nic vlastního dovolit nemůžeme. Díváme se proto po podnájmech, jelikož nyní bydlíme ve třetím patře v domě bez výtahu, a to by mohla být s kočárkem celkem komplikace. Zároveň se nám ale nechce opustit naši oblíbenou čtvrť, takže uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Jste s Pepíkem náruživí cestovatelé. Máš představu, kdy začnete cestovat ve třech?
Cestování milujeme, bohužel poslední dva roky nám covid překazil hned několik cestovatelských plánů, včetně svatební cesty, kterou jsme nikdy neuskutečnili. Ale máme svůj vlastní karavan, který je pro tuto nejistou dobu ideální. Nemusí se s ním moc plánovat, prostě si do něj zabalíme, co potřebujeme, a jedeme, kam se zrovna dá. S miminkem to určitě bude i nejpraktičtější varianta, protože si můžeme vzít s sebou všechno, co potřebujeme.

A kdy se chceš vrátit do divadla?
To teď vůbec nevím, jelikož to bude naše první dítě, zatím nemám představu, jak to budeme všechno zvládat, ale dokážu si představit, že si ráda za pár měsíců po porodu odskočím odpočinout na nějaké představení. (smích)

Budeme se na tebe moc těšit. A teď se trochu ohlédneme… Do VČD jsi přišla z Divadla A. Dvořáka v Příbrami, tedy tak zvaně z oblasti. Jaká to pro tebe byla změna?
Mezi těmito dvěma angažmá jsem ještě byla rok na volné noze, takže jsem si mohla vyzkoušet i tuhle pozici. Ale obě angažmá pro mě znamenala hodně. Já jsem po těch několika letech v Příbrami začala cítit, že potřebuju změnu, a i za cenu, že jsem neměla jistou žádnou jinou práci, jsem ho opustila. To, že pak přišla nabídka z Pardubic, bylo skvělé a moc si toho vážím, opět se mi potvrdilo, že pokud člověk není někde šťastný, je třeba udělat ten krok do prázdna, a i díky tomu se otevřou nové příležitosti.

Zůstala ti po příbramském angažmá nějaká nostalgie?
Určitě ano, i když to někdy bylo těžké, tak tam mám spoustu krásných vzpomínek, potkala jsem tam skvělé lidi a kolegy, se kterými jsem dodnes v kontaktu.

Když započítám i tvé mladistvé hostování ve VČD, tak jsi tu hrála v patnácti inscenacích. Na které budeš hodně vzpomínat?
Stále mám v paměti své první představení, což byl muzikál Šumař na střeše, to byla moc krásná inscenace. A z posledních let určitě Mikve a Pochyby, tyhle dvě pro mě asi znamenaly nejvíc. Na Kunětické hoře jsem si zase moc užívala Noc na Karlštejně.

V inscenaci Sherlock v nesnázích máš roli vražedkyně a nebyla to první detektivka, ve které jsi hrála. V Příbrami jste uváděli Umění vraždy, ve kterém jde taky o vraždu pro peníze. Baví tě tenhle žánr?
Baví mě moc, a zároveň mě mrzí, že se detektivní žánr v divadle až tak často neobjevuje. Ale chápu, že je mnohem těžší udělat dobrou a napínavou detektivku na divadle než v televizi, kde je jich zase naopak až moc. Je to těžký žánr, ale já v inscenacích miluju napětí a momenty překvapení, což detektivky většinou nabízejí. Třeba se zase za pár let nějaká dobrá detektivní hra na repertoáru objeví, v tom případě bych byla opět ráda její součástí.

Předpokládám, že role křehkých niterných dívek (Pochyby, Mikve, Podivný případ se psem aj.) jsou ti lidsky bližší, přesto hraješ zákeřnou vražedkyni skvěle. Čím se inspiruješ ke ztvárnění postav takhle diametrálně odlišných?
Je pravda, že svým vzezřením připomínám spíš křehké dívky, ale paradoxně jsou mi bližší výrazově silnější charaktery žen, které se nebojí jít za svým a projevit svůj názor. A jistě většina herců potvrdí, že čím komplikovanější postavu hrají, tím je to zábavnější.

Hrála jsi někdy roli, která se ti nelíbila?
To se mi ještě nestalo. Snažím se na každé roli najít něco, čím se na ni můžu napojit, a i když mi není úplně blízká, beru to o to víc jako výzvu. Kdybych k tomu od začátku měla přistupovat s tím, že mě role nebaví, divák by to určitě poznal a nedopadlo by to dobře. Naše práce bývá často náročná a pokud by nás nebavila, asi bychom ji dlouho dělat nemohli. A já se snažím jít do všeho naplno i za cenu, že to někdy bolí a ta cesta je dlouhá.

Přeju ti, aby i tvoje nejdelší cesty byly šťastné, a teď samozřejmě především ta maminkovská. A moc se těším, až nás přijedete navštívit ve třech. Díky!