VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Se začátkem stávající divadelní sezóny přibyly do našeho souboru tři nové mladé tváře. Kristýna Hulcová, která v našem divadle pravidelně hostovala již několik let a s kterou vyšel rozhovor už v září, Matěj Štrunc, o němž se více dozvíte v prosinci, a ELIŠKA JECHOVÁ, se kterou vás seznámíme právě teď. Eliška pochází z nedalekého Nového Bydžova, je čerstvou absolventkou oboru činoherního herectví na brněnské JAMU a už na konci uplynulé sezóny u nás začala zkoušet v muzikálu Pekařova žena titulní roli v alternaci s hostující Alžbětou Trembeckou.


Eliško, jak se rozkoukáváš ve svém prvním divadelním angažmá, jak se ti u nás líbí?
V divadle se mi zatím líbí. Vážím si přístupu vedení. Umělecký soubor se jeví velmi sympaticky a přátelsky, za což jsem vděčná.

Vystudovala jsi činoherní herectví a první role, do které jsme tě obsadili, je Genevieve v muzikálu Pekařova žena. Dovedu si představit, že to mohla být skutečně výzva. Jak se ti pracovalo a stále ještě pracuje na této roli?
Ano, byla to velká výzva. Když jsem šla poprvé na setkání s režisérem Petrem Gazdíkem, říkala jsem mu, že pravděpodobně nejsem tou, kterou do takové inscenace potřebuje. On si mě však chtěl přece jen přezkoušet a usoudil, že by to mohlo jít. Tak to tak nakonec dopadlo. Ale opravdu jsem si zpočátku moc nevěřila. Nepovažovala jsem se za muzikálovou herečku. Nikdy mě vlastně ani nenapadlo, že bych něco takového dělala. Tedy ne, že bych neobdivovala muzikál, naopak. A právě proto. Teď už je to lepší. Dostala jsem také příležitost se toho víc naučit a více se otrkat. Takže ta zkušenost vlastně byla asi důležitá.

Když u nás v divadle poprvé padlo tvé jméno s tím, že posílíš soubor, ihned si na tebe vzpomněla Romana Chvalová, říkala, že ti pomáhala s přípravou na JAMU. Jak došlo k tomuhle setkání?
To byl asi opravdu osud. (smích) Na střední jsem chodila na zpěv k Janě Knížkové, kterou považuji za jednoho z nejlepších lidí, které jsem kdy potkala. Ona v té době měla už dávno doktorát, ale ještě si dodělávala konzervatoř v Pardubicích. Tehdy jsem nevěděla o nikom, kdo by mi mohl pomoci s přípravou na přijímačky, a když jsem zvažovala přihlášení na JAMU, tak Janu napadla právě Romana. Vtipné je, že jsme občas zkoušely i tady v divadle. Ale tehdy ani jednu z nás nenapadlo, že spolu někdy budeme sdílet šatnu. (smích)

Maturovala jsi na nymburském Přírodovědném lyceu, jaké povolání jsi měla původně v plánu? A jak se přihodilo, že ses pak přihlásila na hereckou vysokou školu?
Měla jsem i takový nápad, že půjdu na Pražskou konzervatoř. Okolí mi to ale velmi rychle rozmluvilo. Také jsem se chtěla ještě více vzdělávat ve všeobecných znalostech a měla jsem trochu obavy, že konzervatoř by na mě byla už moc odborná. Tak jsem nakonec šla na Přírodovědné lyceum. Bavila mě biologie a fyzika, ale na tuto školu jsem šla hlavně proto, že jsem měla šílené plány. Chtěla jsem jet do Afriky zachraňovat slony. Možná, že k tomu někdy dojde, ale s postupem času jsem si uvědomila, že je důležité začít od prostředí, které nám je nejbližší. Zachraňovat zvířata můžu i v České republice.

Má někdo z tvé rodiny něco společného s divadlem?
Nikdo z rodiny nikdy nestál na jevišti. Ale můj dědeček strávil v divadle v podstatě celý život. Od devíti let pomáhal osvětlovačům a potom se začal na plný úvazek věnovat zvukařině. Do toho pracoval i v rozhlase.

Jak tvoji nejbližší reagovali na to, že ses rozhodla pro herectví?
Když jsem šla na přijímačky, tak o tom nikdo nevěděl. Řekla jsem jim to, až když jsem byla na JAMU přijatá. Mamce bylo jasné, že názor už nejspíš nezměním. Nadšení nebyli, ale jelikož jsem byla dospělá, nijak dál to neřešili.

Máš nějakou vysněnou roli?
Vysněnou roli asi úplně ne, ale moc by se mi líbilo, kdybych si mohla zahrát nějakého superhrdinu.

V jakém dramatickém žánru se jako herečka cítíš nejlépe?
Dříve to byla jednoznačně komedie, ale s postupem času tíhnu spíš k dramatům. Je mi však stále blízké alternativní a pohybové divadlo a commedia dell’arte.

Ve tvém portfoliu na školním webu se píše, že umíš žonglovat, ale hlavně mě jako uvedená dovednost zaujala akrobacie, dokonce vzdušná akrobacie – co si pod tím mám představit?
Nějakou dobu jsem se věnovala aerial hoop, tedy vzdušné akrobacii na kruhu. Většina lidí asi zná především tanec na šálách a pole dance. Aerial hoop je méně obvyklý sport. Mně se ovšem líbí nejvíc. Na šály a pole dance jsem si zatím netroufla. Tohle sice asi není o moc jednodušší, ale je v tom podle mě obrovská ladnost a elegance, a hlavně nevím proč, ale na kruhu se z nějakého důvodu cítím bezpečněji než na šále či na tyči.

Co děláš mimo divadlo? A co tě baví? Všimla jsem si, že máš na sobě často zajímavý model oblečení – je třeba i to tvůj koníček?
Jsem ráda kreativní a ráda vyrábím věci. K tomu pěstuji květiny a jsem hlavně pejskař. Baví mě originalita a praktičnost. Dříve jsem se oblékala docela extravagantně, nosila jsem barety, šperky a velmi často i podpatky. Je pravda, že jsem si hodně věcí šila sama, ale spíš takové doplňky. Teď už jsem pohodlnější.

Eliško, přeji ti hodně štěstí na jevišti i v osobním životě a těším se na další spolupráci. Zlom vaz!