VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Nová sezóna, nová členka souboru. Janu Ondruškovou v ženské části hereckého souboru vystřídala talentovaná ELIŠKA LÁSKOVÁ. Mladá herečka vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze a k nám do divadla přichází z angažmá v Divadle A. Dvořáka v Příbrami. Jak vnímá začátek sezóny? Jak se dostala k herectví? A jaké má další zájmy mimo divadlo?


Eliško, je tu začátek nové sezóny a pro tebe v novém divadle. Jaké jsou pocity?
Upřímně, je to hodně hektické. Naskočila jsem do sezóny hodně rychle. V této chvíli mám záskoky v  Oporách společnosti, Normálním debilovi a v Krásce a zvířeti za Janu Ondruškovou. A aby toho hned z kraje nebylo málo, tak jsme začali zkoušet inscenaci Podivný případ se psem na Malé scéně.

Tak to vypadá, že máš hodně napilno. Skoro se nabízí otázka, jak se v tom všem orientuješ, když každou chvíli střídáš jednu roli za druhou?
Zatím se snažím rozdělit myšlenky tak, abych se na všechno dokázala soustředit. Ale po prázdninách jsou ty myšlenky ještě trochu roztříštěné. Řekla bych, že se do toho postupně dostávám. Každopádně se už těším, až ze mě opadne stres kolem všech záskoků a já se budu moct konečně soustředit jen čistě na zkoušení jedné věci.

Tušila jsi, kolik tě toho čeká, nebo to bylo překvapení?
Nebylo, tohle jsem tak nějak očekávala, ještě než sezóna začala. Ono to tak už bývá, když nastupujete do divadla za nějakého jiného herce. Dokonce i texty jsem dostala před prázdninami, ale nějak nevyšel čas, abych se na to stihla podívat. Hlavně se těším, až budu mít všechny nové role víc usazené a budu si je moct užívat.

A neměla jsi nějaké obavy, než jsi do sezóny naskočila?
Měla jsem chvilku smíšené pocity. Trochu obava, trochu respekt, trochu nadšení. Ale tím, že byl rozjezd tak rychlý, tak na nějaké oťukávání a pomalé rozhlížení nebyl čas. Vlastně nejen pro mě, ale asi i pro kolegy. Ale o to víc mě překvapuje, jak si to vlastně sedlo a všechno zatím funguje bez problémů.

Doufám, že se nebudeš zlobit, když prozradím, že tě v létě kromě změny angažmá čekala ještě jedna velká životní změna. A to svatba s hercem Josefem Láskou…
Ano, to prozradit můžeme. S Pepou jsme se v létě vzali. Byla to krásná malá svatba, kde se sešlo jen pár nejbližších přátel a rodina. Kamarádi nám pomohli nejen s přípravami, ale i s celým průběhem. Bylo to krásné. A když je v takový den člověk obklopený jen nejbližšími, kteří vám štěstí skutečně přejí, tak je o to více plný spokojenosti, dojetí a především upřímné lásky.

Když už přišla taková změna, hned si uvědomuji, že teď se s Pepou budete často potkávat i na scéně. Dokonce hned v Podivném případu se psem. Nebojíte se toho?
My už tenhle křest ohněm máme naštěstí za sebou. (smích) Na jevišti jsme totiž už spolu stáli v Příbrami. Ale je pravda, že tam jsme se až tolik nestřetávali. Tohle je takové první zkoušení, kde se opravdu hodně potkáváme a kde spolu trávíme na jevišti hodně času. Myslím si, že s Pepou naštěstí dokážeme oba oddělit soukromý život od toho profesního. Navíc vůči sobě nejsme kritičtí. A pokud to jeden po druhém nechce, tak se o rolích doma nebavíme, ani si nějak neradíme. Ale vzájemně se v práci podporujeme.

Kromě manžela tě na jevišti může potkat i mamka nebo taťka. Co obavy z tohoto setkání?
My už se vlastně taky na jevišti setkali všichni, a to v inscenaci Hoří, má panenko! a dopadlo to dobře. S mamkou taky hraju v Mikve a není v tom problém. Teď se s ní budu potkávat i v Normálním debilovi, kde budeme hrát kamarádky, a to bude, myslím, velká sranda. (smích)

Eliško, trpíš trémou?
Trému určitě mívám. Zdravá tréma je pro mě důležitá, udržuje mě ve správném napětí, není mi totiž jedno, co na jevišti předvedu, a cítím zodpovědnost jak vůči kolegům, tak hlavně vůči divákům. Ale je zajímavé, že když zaskakuju, nemívám ji tolik před představením, ale až po něm. Během představení je to takový zvláštní adrenalin, ale jakmile slezu z jeviště adrenalin je pryč, všechno si uvědomím, přepadne mě zpětně tréma a přemýšlím, co všechno jsem mohla pokazit. A v tu chvíli doufám, že to tak nebylo. (smích)

A jak to máš ve volném čase, když nejsi v divadle? Jak se odreagováváš?
Ráda sportuju, jezdím třeba na longboardu, paddleboardu, v zimě na lyžích, anebo vyrazím jen tak do přírody. S Pepou taky rádi jezdíme na motorkách. U toho se vždycky uvolním a vyčistím si hlavu.

Pojďme se vrátit trošku zpátky. Jak ses vlastně dostala k herectví? Chtěla jsi být herečkou odmalička, nebo bylo i jiné vysněné povolání?
Pravdou je, že jsem chtěla být herečkou odmalička. Dokonce jsem v pardubickém divadle hrála jako malá holčička. Když jsem si ale měla vybrat střední školu, trochu jsem se konzervatoře obávala. Přeci jenom kdybych po čtyřech letech studia zjistila, že to úplně nevyšlo, tak z konzervatoře se moc prostoru pro další práci nenabízí. Takže jsem nastoupila na Střední zdravotnickou školu a jsem vlastně vystudovaná zdravotní sestra. A pak jsem se po maturitě k herectví vrátila.

Stalo se ti někdy, že jsi tuhle zkušenost využila v praxi?
V Příbrami jsem jednou hrála zdravotní sestru. (smích) Tedy přesněji to byla zubní zdravotní sestra. A kolega, který mi hrál lékaře, měl shodou okolností za sebou stejný obor. Při zkoušení jsme si spolu vzpomínali na názvosloví nástrojů a různých zákroků. Všichni kolegové na nás koukali jako na blázny. (smích)

A nepřemýšlela jsi někdy nad návratem k tomuto původnímu oboru?
Upřímně ne. Já si strašně vážím všech, kdo pracují ve zdravotnictví. Vyžaduje to obrovskou dávku odvahy a je to velká oběť. Ale já jsem nad návratem nikdy neuvažovala. Divadlo byl vždycky můj sen. A jsem ráda, že jsem v oboru, kde se cítím být sama sebou.

Divadlo A. Dvořáka v Příbrami bylo tvým prvním angažmá. Hrála jsi jen tam, nebo bylo i jiné divadlo?
Ještě na škole jsem hostovala v Moravském divadle Olomouc a v příbramském divadle, kde mi následně nabídli angažmá. Nakonec jsem tam zůstala pět let.

Pět let je dlouhá doba. Když se za ní ohlédneš, jak bys ji hodnotila?
V našem oboru je vždycky angažmá jako taková výhra v loterii, protože při tom množství talentovaných herců, kteří každoročně opustí DAMU, JAMU, VOŠ i konzervatoře je skutečně těžké se prosadit. A já musím říct, že jsem měla štěstí, protože jsem si hned po škole mohla vyzkoušet spoustu věcí v praxi a hodně mě to naučilo. Po několika letech angažmá v Příbrami, jsem ale cítila, že se musím posunout dál, a jsem ráda, že přišla nabídka na nové angažmá do pardubického divadla.

Když ještě na chvíli zůstaneme u Příbrami, je něco, na co si ráda vzpomeneš ve spojitosti s tímto angažmá?
Předně musím zmínit našeho uměleckého šéfa a režiséra Milana Schejbala, který si mě do divadla vybral a s kterým jsem nazkoušela několik pěkných komedii. Ale asi paradoxně nejraději vzpomínám na zkoušení s kolegou Filipem Müllerem a inscenaci Můj romantický příběh, kterou on režíroval. Sešli jsme se tam skvělá parta lidí a práce s nimi byla nejen moc příjemná, ale i přínosná. Myslím, že je to povedené představení.

Eliško, a máš nějaké oblíbené téma, které tě zajímá?
Já osobně mám velmi ráda příběhy, které mě něčím překvapí. Když hned nedokážu odhadnout, jak děj bude pokračovat, a jsem napnutá až do konce. Každopádně poslední roky jsem hrála v hodně komediích, a proto se moc těším na to, že si zahraju i v jiných žánrech.

V minulé sezóně jsi u nás nastudovala roli malé holčičky Eliševy v Mikve. Jak náročná to byla práce?
Náročné to bylo, ale moc mě ta role baví. Hraju tam dítě, které navíc vůbec nemluví. V rodině mají hodně složité vztahy a ona to vše sleduje zpovzdálí. Ale to, že nemluví, neznamená, že se v ní nic neodehrává a že nemá na věci vlastní názor. Jen je trochu těžší ho dát najevo. Během zkoušení jsem si k ní snažila najít cestu, hodně jsem pozorovala děti kolem sebe a vnímala jejich jednání v různých situacích. Navíc jsem měla skvělé vedení od režisérky Kateřiny Duškové, a to pak jde samo.

V současné chvíli zkoušíš inscenaci Podivný případ se psem, což taky není úplně typická komedie. Co bys o této hře mohla čtenářům prozradit?
Je to takový pohled do světa chlapce s Aspergerovým syndromem, který navíc prochází složitou rodinnou situací a snaží se s tím vypořádat, jak nejlépe v rámci svého postižení dovede. Já hraju jeho učitelku, psycholožku, která umí s takovými dětmi pracovat, a možná i proto si s ním rozumí lépe než jeho rodiče. Mimo téhle role tam spolu s ostatními herci vystřídáme i několik dalších postav. Myslím, že celá dramatizace knihy je moc zdařilá a diváci se mají na co těšit.

Diváci tě můžou znát i z televizních obrazovek. Jak to plánuješ dál se seriály nebo filmy?
To je pravda. Objevila jsem se v několika projektech, nejvýrazněji asi v seriálu Ulice, kde hraju už několik let. V současné chvíli je toho v divadle tolik, že bych se ráda soustředila jen na to. Ale samozřejmě pokud by nějaká nabídka přišla, nechci říct, že bych ji odmítla.

Eliško, vím, že k tomu všemu máš ještě svůj vlastní obchůdek s popcornem. Jak k tomu došlo?
Není to přímo obchůdek, ale zatím objíždíme různé akce s naším stánkem. První impulz byla cesta do Ameriky, kde jsme objevili, jak moc je tam popcorn populární a že se dá dělat i jinak, než jak ho tady známe. Říkali jsme si, že by bylo fajn rozšířit tyto obzory i tady u nás. Aby lidi věděli, že se dají příchutě různě kombinovat a že popcorn se nekupuje jen v kině nebo v sáčcích do mikrovlnky. Takže se snažíme o poctivý popcorn z kvalitních surovin.

A kde se berou nápady na příchutě?
Občas je to takový hokus pokus. (smích) Většinou to vychází z chutí, které máme rádi, a pak už jen stačí vymyslet, jak je přetransformovat na výslednou popcornovou příchuť.

Jakou příchuť máš ty nejraději?
Parmezán-česnek-tymián nebo slaný karamel.

A jak to budeš stíhat teď, když je toho v divadle tolik?
Nějaký čas se určitě najde, i když to teď není jednoduché, protože každá akce vyžaduje přípravu a my jsme na to sami. Teď na podzim ale nějaké trhy v plánu máme.

Ještě ale na chvilku zpátky k divadlu. Eliško, už víš, jaké tituly tě dál čekají?
Zatím známe obsazení jen na aktuálně zkoušené hry, nebo ty nejbližší, takže víc nevím. Ale během října nebo listopadu se to určitě dozvím.

Je něco ze současného dramaturgického plánu, v čem by sis ráda zahrála?
Chtěla bych si zkusit muzikál, a tady se jeden chystá, takže by mě lákal Grand Hotel. A taky mě moc zaujal titul, který tu bude dělat Miroslav Hanuš U Hitlerů v kuchyni. Takže doufám, že alespoň v jednom si zahraju.

A máš nějaké plány do budoucna, nebo teď chvilku to bude bez plánů?
Já bych se asi chtěla teď hlavně soustředit na svou práci v divadle. A samozřejmě uvidíme, co přijde!

Eliško, moc děkuji za rozhovor. Budeme ti s diváky držet palce a do nové sezóny přejeme ZLOM VAZ!